Dungeon Siege III - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC, PS3, X360

Verdikt: Dungeon Siege III dokázal nemožné, pronikl i na konzole. V tomto ohledu jde o sympatický krok! Ve všem ostatním nabídl hodně dobrou zábavu, solidní akci, ale nezbavil dojmu, že to celé mohlo být přeci jen lepší. Platí to zejména o PC verzi, která by sama o sobě zasloužila jeden bodík z hodnocení dolů.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

metacritic 72/100

20. 6. 2011 v 21:30 - Recenze Autor: Karel Drda Komentáře: 0

Svět už není, co býval. Roky dané jistoty a základní pravidla berou za své a mizí kdesi v nenávratné historii herního průmyslu. Prosím vás, tuhle větu si zapamatujte a opakujte si ji u každého dalšího odstavce. Dohráním třetího a bez uzardění lze říci, že i dlouho očekávaného pokračování autor tohoto článku rozhodně nevyřešil dilema, zda strávil čas u naprosto fantastické RPG mlátičky, anebo u dalšího pokusu herních vývojářů snažících se přiblížit hry lidem, kteří zrovna včera narazili v magazínu o životním stylu na inzerát propagující PS3 nebo Xbox360.

Dungeon Siege III - recenze

Zbrusu nový Dungeon Siege totiž staví na hlavu všechna pravidla vytvořená v Diablu a následně perfektně zužitkovaná a vylepšená v prvních dvou dílech Dungeon Siege série, ale zároveň se snaží zůstat úměrně stejný. Tahle tvůrčí rozpolcenost je dnes cítit u každého podobného multiplatformového titulu. Vývojáře musí deptat, že hře, nad níž stráví několik let života, je nakonec publicistou přisouzena mediální nálepka „další diablovka“, a tak se pro jistotu bezbřehému kopírování říká na prezentacích „vylepšení herního stylu“ a těm několika skutečným změnám pak honosně „revoluční skok“.

Konzole vládnou světu

Třetí Dungeon Siege nabízí takový skok pouze jeden. A není revoluční, spíš komerčně předvídatelný. Z klasického PC vstoupila hra do světa konzolí, čemuž se podřídilo úplně všechno. Kdo hrál zapáleně první dva díly, bude přinejmenším překvapen s takovým tím nepříjemným svrběním na zádech – jako že se něco pěkně podělalo, ale vlastně neví se přesně co.

Co vás nejvíc bavilo na Dungeon Siege? Kromě bezbřehého a nekonečného mlácení potvor a objevování nových lokací to zcela určitě bylo sbírání a prodávání předmětů, jejich přerovnávání v typicky mřížkovaném batohu a zkoumání kvality zbraní a brnění. Nervově jsme se hroutili při šmelení s lektvary a jejich přeskupováním na opasku, tak abychom je mohli rychle a efektivně používat.

Pak tu bylo samozřejmě jásání po dosažení nové úrovně, protože jsme teď mohli použít vysněný meč, který už tři hodiny vlečeme na zádech pořádně naloženého oslíka. A v neposlední řadě to bylo těšení se na nové lokace, kdy se po dlouhém vejrání do stěn jeskyně před námi odkryl zbrusu nový a krásný svět. Že zmizel ze hry oslík, je smutné, ale bohužel to není jediná změna, která ostříleného harcovníka fantasy světem může naštvat.

V zemi Ehb jde zase o všechno

Příběh zbrusu nového Dungeon Siege, kterého se ujala nová firma (vývoj si vzali na starosti Obsidiani, z distribuce bude penízky kasírovat Square Enix), je zasazen do země království Ehb, kde se to zase pěkně mele. Bojovat budete za skomírající Desátou legii, která po dlouhé a krvavé válce chránila království. Jenže po třiceti letech je jejich moc značně oslabena, král je zavražděn a vlády se ujala Jeyne Kassynder, která kolem shromáždila pěknou řádku padouchů.

S pádem Legie se království rozdrolilo na menší státy převážně s vlastními vládami a proradná Jeyne kontroluje celý západní Ehb. Skupinky monarchistů utečou do slují a hor v Glitterdelve a za asistence Ctihodného Oda, jednoho z posledních žijících vůdců Legie, se pokusí zvrátit daný stav. Vy samozřejmě stojíte na správné straně a je pouze na vás, s kým projdete celým světem. Všechny (čtyři) postavy jsou v podstatě nějakým způsobem spojeny s Legií a každá umí něco jiného – typické dělení na základní dovednosti je tedy zachováno.

Je jen na vás, zda se budete chtít zuřivě proklikat mečem, nebo půjdete vstříc zlu s využitím všelijakých druhů magie. První Dungeon Siege přišel s celkem zajímavou inovací, body jste nerozdělovali vy po dosažení levelu, ale jaksi sama hra podle toho, jaký způsob hry jste praktikovali. Na začátku prapodstaty byl farmář a během několika hodin jste z něj vycvičili třeba solidního čaroděje. Třeba. Tady žádného obyčejného člověka z lidu nečekejte, Obsidiani měli vyšší cíle, a ať zvolíte kohokoliv, jeho aristokratický původ, vlastnosti a vývoj je jasně daný.

Trocha toho konzolového hraní

Pokud se rozhodnete pro Dungeon Siege III na konzoli, pak budete asi překvapeni tím, jak se hra snadno a intuitivně ovládá. My jsme zkusili verzi pro X360 a potvrdila se jen naše domněnka, že hra v mnoha ohledech vychází vstříc lidem zabořeným v křeslech před televizorem. To, co se na první pohled zdá u PC verze jako nedotažený prvek, zde funguje celkem bezchybně. Jediný problém představuje kamera. I zde se někdy rozhýbe tak, že uprostřed souboje člověk hledá tu správnou stranu, kam máchat mečem, a mezitím přichází o cenné zdraví.
Grafika je na konzolích samozřejmě o malinko horší, ale to už k hracím krabičkám prostě patří. Na druhou stranu je to jev očekávaný a pochopitelný a není to tímto směrem žádná výtka. Hra se prostě na Xboxu hraje naprosto fantasticky. Právě rozdělování bodů v podobě jednoduchých symbolů v tabulce, sbírání předmětů a jejich následné "netypické" zobrazení, či možnost transmutace sebraných zbraní a brnění na zlaťáky - to všechno zde nijak nepřekvapuje a patří to prostě ke švindlu, jak se říkává. Navíc, vžijete-li se do kůže člověka, který ke hrám á la Diablo na počítači nikdy ani nepřivoněl, pak to nejsou změny zhola žádné, ale jen logické a přehledné ovládání.

DS III – automatická převodovka RPG žánru

První, co trkne do očí opravdu intenzivně, je pohyb kamer. Ať se budete snažit vzdálit pohled na svého hrdinu sebevíc, pořád budete mít pocit, že vám jaksi uniká dění kolem. S lehce zmatenou kamerou budete bojovat asi víc než s prvními hordami nepřátel a nenechá vás v klidu zvláštní způsob ovládání pohybu postavy, který byl již popsán v dojmech z hratelné preview verze. To, co jsme doufali, že v plné verzi nenajdeme, totiž vesele zůstalo.

Pokud budete chtít například sebrat předmět ze země, pak jedině stisknutím klávesy E. Proč hergot nestačí kliknout myší? Deduktivní odpověď zní, že tvůrci pravděpodobně vsadili na jakýsi univerzální model ovládání, který bude vyhovovat především konzolovým hráčům, a na potřeby nás staromilců se úplně vykašlali. Upřímně řečeno, i po mnoha lokacích v zádech budete mít občas potřebu podvědomě ťukat na povalující se meč nebo brnění kurzorem.

Pohybování s hrdinou zůstalo víceméně stejné, tedy spíše méně a ne moc podobné klasickému „ukazování směru myší“. Byť tahle možnost zůstala zachována, chození je praktičtější pomocí kláves. Jedna ruka tak musí stačit na pohyb a aktivování všelijakých přidaných útočných i obranných dovedností. Druhá je samozřejmě na spoušti levého tlačítka myši a zuřivým klikáním přivádí nepřátelům zkázu a do prstu ukazováčku první příznaky artrózy.

Velký šok nastane po dosažení prvního levelu. Obsidiani prý vsadili na příběh a na větší semknutí s postavou. Tady bych trochu polemizoval, ale rozhodně jim vyšla sázka na jednoduchost. Pravdou je, že jestli se někdy hrám á la Diablo vyčítala přílišná snadnost, pak Dungeon Siege III funguje jako plně automatická převodovka s tempomatem. Tahle hra za vás udělá prostě všechno.

Kam zmizely lektvary?

Dokončíte level a hra hezky počká, až dobijete poslední potvoru a šup – otevře vám sama okno, kde si hezky rozdělíte získané body. Obsidiani zvolili model easy-to-play, takže si pilujeme výcvik, nadání pro určité typy boje a talenty. Všechno je hezky barevné a graficky velmi přítulné – řečeno tedy s menším sarkasmem v hlase. Prostě si odklikáte nějaké ty vlastnosti a přeskočíte do svého báglu, abyste zjistili, že to vlastně jako bágl nevypadá.

Typické oblékání hrdiny a porovnání s kvalitou právě nasbíraných předmětů je zjednodušeno tak, že vlastně ztrácí úplně kouzlo. U nových věcí, které by mohly mít nějaký pozitivní vliv na postavu, se jednoduše objeví nápis „NEW“. Zmizelo tak nekonečné, ale velmi napínavé prohlížení nasbíraných předmětů. Výrazně se zvětšila i velikost batohu. I když zde jistý limit je, pořád budete mít pocit, že vlečete bezednou tašku plnou neuvěřitelných krámů.

Když se rozhodnete vyprazdňovat (ty předměty, samozřejmě), ani nemusíte hledat prvního obchodníka, stačí zbraně a brnění jediným kliknutím proměnit na peníze. Další krok k úplné triviálnosti. A ono nekonečné přerovnávání lektvarů tak, aby v souboji byly hezky po ruce? Zapomeňte. Žádné nejsou. Tedy jsou zde jakési zelené a modré kuličky (honosně řečeno orby), které můžete sbírat až do zblbnutí a nemusíte dumat nad jejich pozicí v opasku. Hrdina je samoléčitelsky obdařen. Stačí dosáhnout určitého zápalu v boji a stisknout tlačítko. Není to samozřejmě tak jednoduché – zejména v situacích, kdy stojíte proti opravdu silnému bosovi, ale stačí to k tomu, aby se dalo projít i lítější bitkou s celkem čistým štítem.

Česká jména v americké fantasy

Tvůrci nového Dungeon Siege chtěli být originální i při výběru jmen postav, s nimiž se během putování říší Ehb setkáme. Příjemně šokující tak může být v první vesnici setkání s Ludmilou, která žádá o pomoc. Pak už nepřekvapí, když jedni z prvních elitních protivníků mají jména Marek či Boris. Padouch Barbat má pak jméno nalezené pravděpodobně v arabském kalendáři. Až se vám do cesty připlete Zaria, vězte, že jde o staroslovanskou podobu Zory, což byla bohyně krásy. A takových úsměvných chvil se jmény zažijete mnohem víc.

Není nad pořádný scénář

Sázka na příběh Obsidianům vyšla na sto procent. Buď budete poctivě číst namluvené dialogy a zadávat všelijaké možnosti s urputností poctivého požitkáře, anebo je prostě rychle odklikáte bez jediného čtení. Velká změna to není. Vždycky vás to naštěstí někam posune. A zápletka je to věru originální. Desátá legie se snaží vyhrabat z bahna a vy zachraňujete, pomáháte a občas (tedy pokud čtete ty dialogy) zjistíte, že někdo není úplně takovým, jakým se zdál na začátku. O příběh samozřejmě jde, nebudeme tady znevažovat něčí snahu o nacpání scénáře do hry, kde jde především o rychlost ukazováčku na pravé ruce.

Pestrost a vzhled protivníků, střídání zajímavých a opravdu vypiplaných lokací, to všechno vtahuje do hry mnohem více než ten nejdelší rozhovor se Ctihodným Odem. Temné hvozdy, děsem a potvorami prolezlé močály, zamlžené hory bičované poryvy větru, úžasné podzemní labyrinty, odkazy na steam punk jedničky v podobě robotických strážců nám dobře známého města Stonebridge - tady všude nabízí Dungeon Siege III skutečně až drogově pohlcující zábavu. V tu chvíli je asi člověk ochoten odpustit většinu prohřešků, které zde vznikly jako evidentní úlitba konzolovému hráči. Znovu však opakujeme, jaká je škoda, že se od svého hrdiny nelze vzdálit o trochu větší kousek, aby si mohl hráč vychutnat parádní prostředí.

Klasický singleplayer nabízí tolik populární kooperaci s postupně se objevujícími hrdiny. Zajímavé na tom všem je, že si můžete volit mezi postavami, za něž jste mohli hrát od začátku. Zvolíte-li za svého bojovníka Lucase Montbarrona, pak tím druhým do boje budou buď kouzelník Reinhart Manx, zapálená pistolnice Katarina anebo ohnivá Anjali, která se k vám přidá úplně jako první. Je pak poněkud nevěrohodné, že v okamžiku, kdy všechny zmíněné postavy ve hře potkáte a povinně s nimi podebatujete, můžete kdykoliv (!!!) svého pomocníka změnit za někoho jiného. A ještě veselejší na tom všem je, že si s vámi všichni zvyšují úroveň.

Obsidiani nadesignovali rychlou a efektivní zábavu, ale zjevně zapomněli, že by to pořád mělo mít alespoň nějaké náznaky věrohodnosti, že by se alespoň naoko měla hra tvářit jako takové rychlejší RPG. Dungeon Siege III je vlastně velkým odvarem dříve nabyté slávy, která tak jako většina současných titulů hledá nové potenciální zákazníky ve světě krabic zapojených k televizoru. Nic proti, hratelnost i zábavu se podařilo udržet na velmi slušné úrovni, ale jisté zklamání se dostavuje. A zcela vážně: dialogy samozřejmě čtěte! Nezlepší to váš dojem z béčkového scénáře, ale minimálně tento krok odstraní pocit z anonymního světa. Po nějaké době vám to už ani nepřijde jako překážka. Alespoň to vytváří pauzy mezi permanentním rubáním.

Slušná porce zábavy

Á propos, když už jsme u toho lítého vraždění… Hra z počátku působí hodně snadně, z omylu vás však vyvede úvodní velký bos v podobě sličné dívky, která po prvním zabití znovu ožije a pustí se do hrdiny znovu a ještě s větší vervou. V tu chvíli sice proklínáte fakt, že se nemůžete léčit dle vlastních potřeb. Na druhou stranu Dungeon Siege III takhle nabízí alespoň trochu prostoru pro nějakou strategii (že by běhání do kolečka?).

Je tedy zbrusu nový díl kultovní série tak dobrý, že se o něm bude ještě dlouho mluvit? A může vůbec sesadit s piedestalu třetí Diablo, které ještě ani nevyšlo? Odpověď na obě otázky zní lakonicky a jednoduše, ne. Jenže i přes velmi zjednodušující finty a fígle má tahle hra neuvěřitelně návykový potenciál. Na ne úplně nabušeném počítači sice nenabídne maximální požitek, ale pořád ji lze hrát bez vážnějšího cukání a na střední detaily.

Co je vlastně cílem tvůrců kromě dobrých prodejů? Udržet hráče v napětí a bavit ho. A to Dungeon Siege zvládá na výbornou. Změny, které se v tomto typu her objevily vůbec poprvé, jsou do určité míry pochopitelné, byť těžko stravitelné. Kdyby k rozvětvenému příběhu udrželi Obsidiani na solidnější úrovni RPG prvky a ponechali v PC verzi řekněme logické věci, které k danému typu her patří, byla by to solidní osmička. Žádná revoluce, ale pořádná porce zábavy. Jenže stalo se to, co se stalo…

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.