Netajím se názorem, že jakákoli „indie“, respektive česky „nezávislá“ scéna už dávno přerostla věk hájení, kdy by bylo potřeba chránit jí před velkými, zlými hrami, kdykoli se člověku chce vyhlásit nějakou anketu nebo mluvit například o žánrech. Pořád ale platí, že navzdory čím dál pohyblivějším definicím pozná člověk nezávislou produkci víceméně po čuchu. V šedi mainstreamové produkce to ostatně není žádná věda! Nezávislé jsou jednoduše takové hry, které vznikají bez dozoru marketingových oddělení, a mohou si díky tomu dovolit vysokou míru tvůrčí svobody. Jak s touhle svobodou ti tvůrci naloží, to už záleží jenom na nich. Mohou bažit po zisku úplně stejně, jako vysokorozpočtové bestsellery, ale nehrozí jim rozmělnění autorské vize. A ta se může bez závislosti na představách vyšších míst vyloženě utrhnout z řetězu.

O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.