A teď si představte, že s podobným dojem sedíte u počítače a nemůžete se zalogovat do hry, protože právě skončilo víkendové hraní Guild Wars 2. Co teď budu dělat? Co můj hrdina? Oni mi ho určitě smažou. Nikoho vůbec nenapadne, čím vším si guardian lidské rasy musel projít, aby si ho někdo všimnul. Aby se z nuzného pocestného vypracoval na schopného bojovníka. Co teď? Dva dny hrdinských činů jsou pryč a zůstaly jen vzpomínky, stejně jako v případě prvního testování během uzavřené bety.

Revoluce? Ale ne, jen příjemný víkend

Ke Guild Wars 2 člověk přistupuje jako k nechtěnému sourozenci jiných úspěšných MMORPG titulů a vnímáte jej jen jako pokus o další průlom. Jednička byla dobrá, ale kdo měl prachy a chtěl pořádný titul, šel jinam. A teď prosím snažně o prominutí všechny fanoušky prvního dílu. Nemyslel jsem to v žádném případě zle. Dojmy nabyté z několika hodin druhého dílu nelze brát jako stěžejní a zásadní, protože prostě není v silách jednotlivce za tak krátký čas pochopit a obsáhnout všechny zákoutí a taje hry.

Na druhou stranu, těch pár odehraných dní naznačuje, že Guild Wars 2 má našlápnuto pořádně vysoko. Zjevně se nebude jednat o žádnou revoluci, ale půjde o poctivě odvedené řemeslo s přesahem do nadprůměrných kvalit. A to v dnešní době není málo. Nelze dnes hodnotit, zda dvojka bude průlomová, ale vypadá to, že by mohla být dobrá.

zdroj: tisková zpráva

Úkoly za jedna

O výběru ras, povolání a prostředí světa, v němž se dvojka bude odehrávat, jsem psal už minule, dnes se zaměřím hlavně na questy. Skoro všechny MMORPG hry trpí jedním zásadním neduhem. Příběh a s ním spojené úkoly se pro vaší postavu po nějaké době smrsknou do směšně malého čtverce permanentního opakování stejných věcí. Zabij deset vlků, přines dvacet pavoučích očí a zlikviduj sto zbrojnošů.

Klišé se snaží narušit každá další hra už prvotním slibem, že tentokrát to bude jiné. Nikdy tomu tak nebylo. Nakonec zjistíte, že po vás nikdo výslovně nechce zabíjet nějaký typ NPC protivníka, ale stejně se k tomu dostanete oklikou. Chcete-li například získat novou vlastnost (traits), musíte v daném regionu pozabíjet hromadu potvor stejné rasy. Jakmile se taková věc začne promítat do vlastních úkolů, hra se dostává do zoufalé pasti, z níž není úniku. Tvůrci Guild Wars 2 nic takového, celkem pochopitelně, neslibovali, ale první dojmy z jejich pojetí základních úkolů, naznačují hodně solidní naději, že tentokrát to opravdu jiné bude.

Většina úkolů nabízí celkem příjemnou a zábavnou zápletku. Pokud však narazíte na úkoly doplňující, pak k nikomu s hloupým vykřičníkem nad hlavou nemusíte chodit. Prostě se dostanete do zóny úkolu a jeho zadání se vám hezky rozsvítí na monitoru. Zda budete chtít zachránit sadaře od pavouků, kteří sužují jeho jabloně, záleží jenom na vás. Po splnění dobrovolné mise získáte potřebnou zkušenost, nějaký ten dukát do kapsy a můžete mazat dál. Nikam se nemusíte honit s odevzdáním a všechno šlape jako hodinky. Některé úkoly ale vyloženě očekávají spoluúčast dalších hráčů.

zdroj: tisková zpráva

Odrážet totiž útok kentaurů na chatrně opevněný hrad sám bez dalších hráčů, to asi nepůjde. Přiblížíte se k pevnosti, naskočí vám úkol spojený s danou lokalitou a prostě se jen zapojíte. V podobném duchu to již zkoušeli tvůrci Warhammer Online, ale nepovedlo se jim to. V Guild Wars 2 totiž, na rozdíl od Warhammeru, nemáte pocit uměle vytvořeného ostrůvku s mizerným dějem, do kterého jste vkročili vlastně nedopatřením. V Guild Wars 2 vás přirozené spřáhnutí se s ostatními hráči kvůli splnění daného úkolu totálně pohltí, protože pro to nemusíte nikoho svolávat ani pár hodin někde stát a čekat, až se někdo smiluje a přidá.

Šinete si to světem a najednou šup - oznámení, že blízko vás se něco děje. Přijdete, kouknete a zapojíte se. Žádná křeč. Questy toho typu výrazně vylepšují fungování a interakci s okolním světem. Příběhové, nebo chcete-li úkoly vyššího významu, se tradičně odehrávají v instancích, ale i tady to mají tvůrci GW2 velmi dobře pořešené díky tomu, že vás v rámci úkolu neteleportují z místa na místo.

zdroj: tisková zpráva

Tohle je náš svět

Projekce vašeho avatara do okolního prostředí je věrohodná a není narušována příliš kostrbatými a umělými přechody mezi jednotlivými světy. Vylezete z jeskyně a ještě kolem ní je celkem rozsáhlý prstenec instančního území. Jakmile překročíte neviditelnou hranici, hra vás upozorní na riziko překlopení do běžné reality, a když to udělá objevíte se prakticky na tom samém místě, jen v nové lokaci. Přirozeně se tak touláte herním světem a máte pocit, že je celistvý, že jej netvoří několik desítek instancí, které nejsou vzájemně nijak konkrétně propojené.

Oproti jedničce působí dosavadní plnění misí jako balzám. Jsou zábavné, mají šmrnc, spád a nejsou nesplnitelné. Je zjevné, že vybalancování obtížnosti bylo jedním z klíčovým úkolů, který si tvůrci ve dvojce před sebe položili. Předurčit vývoj vaší postavy navíc můžete už při samotném výběru, kdy kromě rasy a povolání ještě volíte jakýsi rámec vašeho původu. Fakticky tahle věc zabere několik minut navíc, ale výsledkem je pestrá směsice úvodních misí. Všichni tak nehrají, minimálně na začátku, to samé.

zdroj: tisková zpráva

Grafika tak akorát

Tvůrci dokázali do herního žánru, fungujícího na zažitých klišé, dostat celou řadu novinek. Ty však nepůsobí jako pěst na oko, ale zapadají do hry a parádně v ní fungují. Je toho hodně na vylepšení, je však i dost věcí, které zatím těší a mile překvapují. Kdesi jsem třeba četl, že hra není graficky kdovíjak úžasná a mohla by více potrápit naše karty. Na druhou stranu, vypadá pěkně, věrohodně (v rámci fikce) a zábavně. A nesnaží se o progres za každou cenu. Tak to alespoň zatím vypadá. Nicméně, u online her platí dvojnásob, že až čas ukáže. Zkrátka, na další betu se těším, o ostré verzi hry ani nemluvě.