Když před šesti lety vyšel první Total War zasazený do fantasy světa Warhammeru, říkal jsem si: „Jo. Jo, je to dobré.“ Populární strategická série se konečně odpoutala od svých striktně historických kořenů, smočila prstíky v bazénu fantastiky a výsledkem byl nesmírně zábavný titul, ve kterém jste stejnou měrou spoléhali na houfce obyčejných vojáků, nesmírně silné hrdiny a podivuhodnou magii.

Přesto se mi do lebky zavrtával neodbytný červík nespokojenosti z nenaplněného potenciálu. „Proč by se spolu měly bít jenom čtyři rasy Starého kontinentu? Proč bychom nemohli dostat celý rozmanitý svět Warhammeru se všemi jeho bizarními, unikátními národy včetně aztéckých dinosaurů a mazaných antropomorfních krys?“

Inu, přišel Warhammer II, přidal další kus světa, propojil ho s jedničkou v rámci módu Mortal Empires a vytvořil pravděpodobně nejlepší zážitek v historii série. Až dosud. Až do Warhammeru III. Protože lepší než propojení dvou částí světa je propojení všech tří takovým způsobem, že na warhammerovské mapě pomalu začínají docházet bílá místa. Je to megalomanské, je to ohromující, je to skvělé. Jsou to Immortal Empires.

Všichni proti všem

Aby bylo jasno, o čem se tady vlastně bavíme: Total War: Warhammer III vyšel už v únoru se svou vlastní kampaní, kde jste si mohli zahrát akorát za nové národy: Kislev, Cathay a přisluhovače temných bohů. Právě o tom jsem psal ve svojí recenzi. Studio Creative Assembly následně začalo pracovat na propojení všech tří her dohromady a Immortal Empires zítra vyjdou nejprve ve stadiu beta verze. Já jsem si s ní mohl posledních pár týdnů hrát a teď vám přináším svoje patřičně výskavé dojmy.

Předně je potřeba říct, že Immortal Empires nabízejí neskutečně variabilní, asymetrický zážitek. 23 hratelných ras, 86 legendárních lordů, 278 startovních frakcí, to se může zdát jako snůška nicneříkajících marketingových cifer, jak když se nám kdysi snažili prodat megaobří mapu Daggerfallu. Opak je ale pravdou, poněvadž každá nová kampaň za každého nového lorda bude výrazně jiná.

Platí to, i když se bavíme o lordech pocházejících ze stejné rasy. Pokud by se vám například chtělo hrát za High Elfy, můžete se buďto pokusit sjednotit domovský ostrov Ulthuan coby šermíř Tyrion, nebo se vypravit na úplně opačný konec světa jako jeho brácha, mocný kouzelník Teclis. Ten se nesnaží nic sjednocovat nebo dobývat, jde mu o jediné: Se svou od posil a zásob odříznutou expedicí prošmejdit džungle i místní verzi Antarktidy a potlačovat Chaos, kdekoliv vystrčí svou zmutovanou hlavu.

Dvě kampaně za stejnou rasu, ale v úplně jiném prostředí, s jinými pravidly a nepřáteli, odlišnými cíli a zvláštními schopnostmi. A to je trend napříč všemi národy. Chtělo by se vám v roli trpaslíků radši dobývat ztracené horské pevnosti, nebo se vylodit v domovině temných elfů, abyste se jim pomstili za dávné křivdy? Anebo se na nějaké budování říše vykašlete a stanete se migrující hordou Beastmenů? Nebo by vás lákalo stát se chaotickým neřádem, kterému vlastní armáda vesele mutuje před očima?

Ti všichni se prohánějí po mapě světa, mlátí do sebe a číslo 278 frakcí začíná už od prvního tahu rapidně klesat. Je to nádherný zmatek – vylodíte se na novém pobřeží, abyste si od dosavadního vlastníka vyzvedli třeba nějakou pěknou zbraň, která by se hodila vašemu lordovi, a budete si připadat, jako byste omylem vstoupili do ringu nějakého wrestlingového free-for-all.

Támhle trpaslíci mlátí upírské piráty, tady pochodující kolona egyptských mumií vráží do Skarbrandových démonů, zatímco jim všem na hlavu prší šípy lesních elfů… Nikde nenajdete jednolitou geografickou oblast, kterou by obývaly frakce patřící jen k jedné rase, všude se melou všichni se všemi a je to k pokoukání i k popukání. Kdyby člověk za nikoho nehrál a jenom se díval, byla by to sama o sobě nejspíš dost pěkná zábava.

Je pravda, že strašně moc pohybujících se koleček v soukolí občas může způsobit menší či větší zádrhel. Když vezmu jako příklad zmiňovaného Teclise: Moje elfské princátko si poradilo s první várkou zlých Skavenů, jenže než jsem se stihl přesunout do jižních oblastí Chaosu, abych začal plnit ultimátní cíl svojí kampaně, všechny chaotiky vyhladil létající skink Tiktaq’to a úkol vlastně splnil za mě. Načež se rozhodl, že mu vlastně nejsem sympatický, spolu se svými dinosauřími kamarády mi vyhlásil válku a já zbytek kampaně strávil celkem zábavnou, ale smysl a důvod postrádající anihilační válkou proti hordě ještěrek.

zdroj: Creative Assembly

Je pravda, že díky podobným nepředvídatelným událostem, díky tomu, že nějaký náhodný krysák na druhé straně světa vyhraje vyrovnanou bitvu, místo aby ji prohrál, a dlouhatánským dominovým efektem nakonec dojde k tomu, že se Slaaneshovy voje pustí do vašich ogrů místo do sousedních Bretonců, by mohlo být dost svěží a zábavné hrát několikrát za toho samého legendárního lorda. Ne že by hra něco takového nutně potřebovala, když jich na vás vábivě pomrkává dalších 80…

Chytřejší a bez čekání

Navzdory tomu, že frakcí a hrdinů je tolik, jsem nezaznamenal technické problémy, což je vynikající a lehce nečekaná zpráva kvůli skutečnosti, že mód Mortal Empires, spojená mapa jedničky a dvojky, jimi po vydání trpěl ve vyloženě drastické míře. Především délka soupeřových tahů byla neúnosná, což je problém, který jsem v Immortal Empires absolutně nepozoroval. Když nechcete sledovat něčí tah, prostě ho přeskočíte, a psychologicky navíc hodně pomáhá odpočet zbývajících frakcí, které se ještě nedostaly ke slovu.

Obecně je jasně vidět, že se autoři ze svých chyb poučili. Vyladěný technický stav doprovází spousta neocenitelných vylepšení. Například diplomacie nyní konečně nabízí možnost Quick Deal, která vám okamžitě ukáže, kdo všechno by s vámi byl ochotný uzavřít mír, spojenectví nebo třeba obchodní dohodu, místo abyste je museli jednoho po druhém proklikávat. Uživatelské rozhraní je příjemnější, celá hra působí tak, že si dává velký pozor, aby vám neházela žádné klacky pod nohy.

Vývojáři taky rozšířili multiplayerový mód, který může nově hrát až osm hráčů a který by podle nejnovějších ohlasů snad už neměla trápit častá desynchronizace. Navíc se to celé dá hrát bez čekání na soupeřův tah, což v kontextu Total Waru zní skoro jako nějaké kouzlo! Sám jsem ještě neměl možnost tenhle herní prvek otestovat, ale jen co se beta otevře všem, najdu si oběť z řad důvěřivých kamarádů, kteří naivně přikyvují mým teoriím, že Skaveni a trpaslíci přece můžou úplně klidně koexistovat.

Upravena byla i umělá inteligence, respektive způsob, jakým jí autoři na vyšších obtížnostech umožňují soupeřit s pokročilými hráči. A je to další krok správným směrem. V minulosti totiž nepřátelé na obtížnost Hard a těžší nestydatě podváděli tím, že měli lepší statistiky, než by mít měli, což… Se děje pořád, ale poněkud vyrovnaněji.

V Mortal Empires jste často kvůli buffům umělé inteligence zkrátka nemohli používat klasickou pěchotu a všechno museli řešit střelci. Immortal Empires opět dělají z šermířů a kopiníků akceptovatelnou variantu. Pokud byste chtěli obtížný zážitek úplně bez podvodů, vystřelte si kampaňovou obtížnost na Very Hard a tu bitevní nechte na Normal.

Kdybyste se cítili špatně kvůli tomu, že volíte nižší obtížnost, vězte, že hra si schovává ještě jedno závěrečné eso v rukávu. Jde o systém krizí na konci hry, který můžete znát například ze Stellaris a který má sloužit jako způsob, jak oživit často relativně nudnou pozdější fázi každé kampaně, kdy už jste silní, rozjetí a prakticky neporazitelní.

Immortal Empires to vidí a někdy po stém tahu pod vámi podtrhne stoličku. Váš pád rovnou na nos může vypadat různě: Buď se spojí trpasličí klany a vyhlásí válku celému světu, aby vymazali všechny minulé křivdy, nebo zelenokožci spustí takový Waaaaagh, jaký svět neviděl, případně se vzbudí sám Nagash… A vy rázem budete mít plné ruce práce.

Někoho to možná bude štvát, protože takový scénář samozřejmě působí hodně arbitrárně, jako kdyby se na vás hra podívala a řekla si: „Ha, teď mu ukážu!“ Naštěstí to celé můžete při zakládání nové kampaně vypnout, případně si nastavit, že se to odehraje později, abyste měli dost času si mezitím vybudovat své velké světové impérium.

Chudák Kája Franz

Když už se bavíme o obtížných zážitcích, mám pocit, že vývojáři ještě musí poněkud zapracovat na balancu, zvlášť tedy co se týče některých konkrétních frakcí. Například jsem zkoušel několikrát rozehrát kampaň za Karla Franze, císaře lidské Říše, která je dokonce uvedená jako jedna z vhodných možností pro nováčky. Obtížnost jsem nechal na Hard/Hard, žádná dramata. A byl jsem pokaždé smazán z povrchu zemského jak křída z tabule.

Extra mokrou houbou byli orkové z jihu, rebelové ze západu a Beastmeni ze severu, a to mluvím jenom o těch parchantech, kteří zaútočili přímo na mé vlastní državy. Síly Chaosu a upírů mezitím naprosto devastovaly všechny moje podřízené kurfiřty, a protože jsem je nebyl schopen ubránit (jak asi, když mi pod zadkem hořel celý Reikland?), začali se proti mně taky bouřit, takže císařská koruna na mojí hlavě se brzo stala jen starosvětským módním doplňkem, protože žádná Říše už neexistovala.

zdroj: vlastní video redakce

Komunita ještě před vydáním Immortal Empires odhadovala, že to bude mít Karl Franz neuvěřitelně těžké, a ačkoliv nepopírám, že skuteční experti na Total War jistě projdou jeho kampaní s prstem v nose, pro obyčejného hráče, za jakého se považuju, jsou figurky na šachovnici sešikované až příliš nevyrovnaně. Zkoušel jsem spoustu lordů, někteří to mají lehké, jiní těžší, ale nikde to nebylo tak krušné jako u chudáka císaře.

No, konec světa sužovaného legiemi Chaosu se zřejmě opravdu blíží a chudáci lidé to samozřejmě odskáčou jako první. Ale ještě nekončíme, ne hned. Jakkoliv se už teď díváme na zážitek doslova přecpaný rozmanitým obsahem, pořád ještě je kam expandovat. Do Immortal Empires se pravděpodobně podívají Chaos Dwarfs, a kdyby se vývojářům zachtělo být kreativní, mohli by si vymyslet armády, lordy a příšery i pro warhammerovské verze Japonska a Indie. Jestli je někde poněkud prázdněji, jsou to přeci jen východní krajiny poblíž Cathaye…

Ultimátní strategické fantasy

Když tak přemýšlím nad tím, co jsem to vlastně posledních pár týdnů před svým monitorem prožil, uvědomuju si jednu věc: Jako další Total War bych si už skutečně dal Medieval III. Ne snad proto, že by mě fantasy zasazení začalo nudit, právě naopak! Když si ale představím, že se Creative Assembly vydá do nějakého nového fantasy světa, třeba i mé milované Středozemě, nemůžu se ubránit dojmu, že kolektivnímu Warhammeru to nebude sahat ani po kotníky.

Ano, klidně bych si zkusil strategicky ubránit Gondor před Sauronem, ale jak rychle by se něco takového vyčerpalo? Oč by byly bitvy nudnější bez používání spousty šílených schopností proti armádám ještě šílenějších nepřátel? Když elfové, tak ti, co do bitvy létají na dracích, ne nějací nudní Elrondovi přisluhovači!

Ne, na takhle čirou explozi svobody a kreativity se dá reagovat jedině uzemněnou, potemnělou historií. Ale ať si s tím dají vývojáři klidně načas, protože u Immortal Empires, pravidelně doplňovaných o nový obsah, úplně klidně vydržím dalších několik let.