Rychlá a frenetická akce, žádný otevřený svět, žádné přespříliš sofistikované mechanismy, prostě jen ryzí, svižná a v jádru jednoduchá zábava pro ty, kteří jsou zvyklí lékárničky a náboje sbírat tím, že přes ně prostě přeběhnou. Retro FPS střílečky se poslední dobou rojí jako houby po dešti, ale pro koho vlastně jsou? A půjde o pomíjivý trend, nebo se tu rodí seriózní odnož herního trhu?
Když se řekne „boomer“, měl by se správně říkat „příslušník generace baby boomers“. V současné době se tím však myslí kdokoliv nad 30 let, kdo dělá něco nemoderního a zastaralého, co se nelíbí omladině z generace Z – takzvaným „zoomers“. Internet je prostě fascinující místo…
Stejně, jako je nejasné, kdo je vlastně „boomer“, je poněkud mlhavá i definice retro FPS stříleček, které jdou „boomerům“ přímo na ruku a které získaly lehce posměšný, leč výstižný název „boomer shooters“. Princip je jednoduchý. Hráči, kteří začali v devadesátkách na Doomu, Dukovi a Bloodu, aktuálně stárnou, přibývají jim vrásky, hypotéky i děti a zároveň se z nich stává dokonalý cíl pro obchodníky s nostalgií. A právě na citlivá místečka, která po sobě zanechaly zmíněné tituly zlatého fondu devadesátkových FPS, mají vyplnit retro střílečky, které si nehrají na realismus, sofistikovanost ani příběhovou hloubku.
Zvládnul to v roce 1993, zvládnul to i v roce 2016
Kde je ta hranice mezi klasickou FPS akcí a retro boomer shooterem? Spočívá v hratelnosti, nebo v grafice s rozpixelovanými texturami a 2D sprity? Patří k boomer shooterům reinkarnované série Doom, Wolfenstein a Shadow Warrior? Nebo se o tomto „žánru“ můžeme bavit až v případě her jako Dusk, Amid Evil, Hrot, Prodeus nebo Ion Fury (které je mimochodem založené na původním Build Enginu, na kterém běžel Duke Nukem 3D, Blood a původní Shadow Warrior)?
Osobně bych se nebál říct, že úplně všechno zmíněné v odstavci výše lze za boomer shooter považovat. A nebojím se ani říct, že přestože tu Shadow Warrior a Wolfenstein byly ještě před ním, byl to až šest let starý Doom, který celé tohle nové šílenství založil.
Právě Doom totiž v roce 2016 zapůsobil na tu generaci hráčů, do které sám spadám, jako živá voda. Najednou se zase střílelo jako tenkrát v devadesátkách a my jsme na židlích poskakovali nadšením do rytmu epického soundtracku od Micka Gordona. Krytí bylo pro sraby, lepší je skákat nebo úkroky zběsile kroužit kolem nepřítele. Lékárničky stačilo přeběhnout, zásobník byl jenom jeden, zato nekonečný, a celý ten zběsilý arzenál totálně přepálených zbraní, který by dohromady vážil přibližně půl tuny, jsme si nesli pěkně u sebe.
Doom šel tvrdě proti zaběhnutým konvencím moderních stříleček ztělesněných tituly jako Call of Duty. Pryč s realitou, pryč s fyzikou, pryč s umírněností, naopak nám valte absurdní zbraně a hlavně haldy nemyslících démonů, do nichž lze střílet, řezat motorovkou a dupat jim po hlavách.
Doom zkrátka ukázal, že když hráčům z devadesátek naservírujete devadesátky, dostanete bezmála devadesát procent na Metacritic…
Asi netřeba poukazovat na to, že pokračování v podobě Doomu Eternal na sebe nenechalo dlouho čekat, stejně jako následovníci z řad indie titulů. A právě tady někoho napadlo, že by se to těm devadesátkovým hráčům dalo udělat ještě devadesátkovější. Koneckonců jsme přece ta generace, které na grafice až tak nezáleželo, že ano…
Nová éra staré grafiky
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že první z nové vlny retro FPS stříleček, které se mimo retro akce projevují taky cíleně retro grafikou, byl Dusk z dílny Davida Szymanskiho a New Blood Interactive. Je to démonická, hororová akce, v níž se mísí vlivy Hexenu, Hereticu, Doomu, Bloodu… prostě starých známých. Hodnocení Dusku, vydaného v roce 2018, jsou naprosto fenomenální, nedalo se tedy svítit, musel jsem to zkusit taky!
Ach ano… Taky jste někdy určitě zažili ten pocit, když jste si bláhově pustili hru z dětství, poháněni myšlenkou na to, jak strašně skvělá byla. A pak zažili hořké zklamání se zjištěním, že to vlastně vůbec není taková sláva, jak jste si pamatovali.
Dusk umí navodit pocit, jako kdyby hry z devadesátek byly takové, jaké si je pamatujeme. Je to přiznaně šeredná, ale o to plynulejší akce oplývající ohromnou rychlostí, intuitivním ovládáním a brutalitou. Jako motorová myš opatřená dvouhlavňovou brokovnicí prolétáváte hranaté levely, které vás jako v kolejničkách vedou za nalezením jednotlivých klíčů a otevřením příslušných dveří, zatímco za sebou necháváte rozpixelované krvavé hrudky, v něž se proměnili nepřátelé po zásahu z obou hlavní.
Je to primitivní, je to sranda a celou dobu to brnká na ty správné nostalgické struny a na styl hratelnosti, kterou jako standard nastavil novodobý Doom. Na své syntetizéry a elektrickou kytaru mezitím v pozadí brnká brilantní Andrew Hulshult, jehož řízná hudba dodá grády těm nejfrenetičtějším pasážím.
zdroj: Archiv
Navnaděn Duskem jsem šel zkoušet dál a v nepřeberném výběru na mě vyskočil Postal: Brain Damaged. „Seriózněji“ míněný Postal 4: No Regerts, který vyšel téměř souběžně, dopadl přinejlepším neslavně, o čemž hovoří i nelichotivá dvojka v naší recenzi.
Brain Damaged se ale vrací k jádru Postalu, který byl vždycky tak trochu hrou s narušeným mozkem. A to doslova. Obskurně pojatá přímočará retro střílečka s retro grafikou, která si na nic nehraje, je zasazena do poškozené mozkovny, kde se dějí strašlivé věci. A jestliže Dusk na Dooma nepříliš skrytě pomrkává, hlavní aktér Postalu „Postal Dude“ o Doomu bez servítek mluví a dělá si z něj srandu.
Mimochodem, v Dusk se dvouhlavňová brokovnice jmenuje „Super Shotgun“ jako v Doomu, v Postalu má ta samá brokovnice s tím samým názvem navíc i harpunu, kterou se lze přitáhnout k nepříteli… jako v Doomu. Je to celé postavené podle podobného mustru: Rychlá akce, spousta nepřátel (v tomhle případě dost bizarních), nad nimiž udržujete arzenálem zbraní drtivou převahu, a v jádru celkem jednoduché pojetí.
Na svojí krasojízdě po boomer shooterech nesmím opomenout ani české želízko v rozpixelovaném ohni. Počin s názvem Hrot tvůrce Spytihněva je pro našince rozkošný svým zasazením do „malé socialistické země sousedící se Sovětským svazem (Československa)“, v jehož kulisách evokujících „hnědost“ socialismu i prvního Doomu a Quaku rozehrává hodně podobnou písničku jako zbytek žánrových kolegů. Prostě střílej strašidelné postavy (a koně!) v plynových maskách, procházej graficky jednoduché levely, najdi si pistoli, samopal, brokovnici, dvouhlavňovou brokovnici, najdi klíč od dveří, pak od druhých dveří, prolez do další části a celé to zopakuj.
zdroj: Spytihněv
O něco sofistikovanější přístup najdete u her Cultic a Selaco. Akce zpomaluje, krytí je najednou důležitější a taky se poprvé objevuje nutnost přebíjet zbraně v průběhu přestřelek. Nápaditěji a komplexněji působí taky příběh i samotné levely, v nichž se akce odvíjí, nicméně z obou her jsou zatím venku jenom dema, takže po téhle stránce zatím těžko soudit.
Každopádně je na posledních dvou titulech z mojí exkurze znát, že retro FPS a pojem „boomer shooter“ nemusí nutně odkazovat jen na rychlé a frenetické akce beroucí si přiznaně vzor z Doomu a jeho hratelnosti. Konkrétně Cultic i Selaco, ač je jedna situována do nedávné minulosti a druhá do sci-fi budoucnosti, obě působí, jako by svoje prapůvodní vzory nacházely spíš v hrách těsně po přelomu milénia než v devadesátkách.
Ať už je vašemu srdci bližší ryze freneticky akční přístup, nebo ten „pozdější“, trochu sofistikovanější, dobrá zpráva zní, že hry vašeho dětství a mládí se vrátily a konečně jsou tak dobré, jak si je ve svojí selektivní paměti vybavujete. Hratelnost i grafika ze staré školy jdou ruku v ruce, obojí vycizelováno novou školou podporovanou moderními možnostmi. Což samozřejmě vybízí k otázce: Jak dlouho nás to bude bavit?
Relativně nedávno vydaných stříleček, které mají na Steamu tagy „FPS“ a „Retro“, jsou na Steamu stovky. Těch pět titulů, které jsem si v rámci svého „průzkumu“ zahrál, tedy tvoří jenom zlomek ze zlomku. Jenže i ta malá trocha poukazuje na to, že největší skvrnou na tváři tohoto rychle bujícího trhu bude repetitivnost, potažmo vzájemná podobnost jednotlivých her. Etalon v podobě Doomu je prostě jednoznačně daný a svádí k tomu, aby všichni postavili svoji hru prakticky stejně jako všichni ostatní.
Samozřejmě že se v té spoustě her najdou naprosté skvosty a klenoty, při jejichž hraní nebudeme mít ani na sekundu pocit, že přesně tohle jsme už přece jednou hráli, ale může se až nepříjemně snadno stát, že klenoty zapadnou v moři průměru. Protože probrat se tím vším bude na dlouhé lokte. To už je riziko náhle nabyté popularity.
