Představte si svět nebo spíš společnost, ve které jsou si všichni rovni. Respektive jsou si rovni před náhodou či osudem, který se maskuje za ďáblovu šestistěnnou kostku. Tou si při dovršení svých 12 let hodíte a výsledek určí, ve které ze šesti kast prožijete zbytek života.
Stane se z vás prachobyčejný jedničkář, ten nejchudší z nejchudších? Nebo snad šestkař, který dožije v luxusu královského dvora? Že chtě nechtě opustí své rodiče? Taková už jsou striktně daná pravidla úžasného světa Random, ve kterém se ještě před svými 12. narozeninami v neobyčejné akční adventuře Lost in Random ztratíte. Je to hra, kterou od dokonalosti, oné bájné desítky na desetistěnné hodnotící kostce, dělí na papíře sice originální, v praxi ale pokulhávající designová rozhodnutí.
Zoink!
Lost in Random je dílem švédského studia Zoink, které bezesporu umí jednu věc – uchvátit hráče originální vizuální stránkou. Platí to o nádherné Fe, potrhlé Flipping Death a nejnovější Lost in Random je v tomto směru vyloženě jejich opus magnum.
Pokřivené lidské postavy tu křížené s rybími hlavami, tu s pavoučíma nohama jsou stejně tak děsivé, jako by je stvořil sám Tim Burton. A přitom se pod jejich odpudivou tělesnou schránkou povětšinou nachází velmi milá duše s čistými úmysly.
Je to právě grafické ztvárnění temného světa, který působí jako vytvořený z modelíny a vyřezaný ze dřeva zároveň, které vás od samého začátku přiková k obrazovce a až do konce nedá vydechnout z úžasu. Zasazení hry působí velmi svěžím dojmem a během hraní vás neustále doprovází pocit, že něco takového tu ještě nebylo. Spojení dechberoucí výtvarné stránky s až maniakální obsesí kostkami vytváří dobrodružství a z něj plynoucí zážitek, který vás nepustí ani dlouho poté, co odrotují závěrečné titulky.
zdroj: Electronic Arts
Životní kritický úspěch?
Na toto dobrodružství se vydáváte v kůži mladé slečny, jedničky, která se jmenuje Sudá. Děj na nic nečeká a okamžitě vám bere vaši starší sestru Lichou, které na kostce padla šestka, a tedy si ji sama královna, která je ale ve skutečnosti nelítostnou diktátorkou, odvádí s sebou.
Zatímco většina obyvatel chápe takový hod jako požehnání – vždyť si ta holka bude žít jako v pohádce! – Sudá v tom vidí únos, a tak začíná opravdu strastiplná cesta napříč všemi šesti městy od Onecroftu přes Threedom a Fourburg až po Sixtopii.
Každá zastávka je svým vlastním uceleným příběhem, který zároveň dává nahlédnout pod pokličku celého zdejšího pokřiveného světa. Jsou to právě dílčí příběhy, které vám nedají spát, dokud se nedostanete na jejich konec.
Všechny se točí okolo hodnoty dané kasty a opravdu nerad bych vám vyzradil příliš, protože objevování následované očekáváním, co přinese další město, jsou tím největším tahounem hry. Neodpustím si ale aspoň jeden příklad pro demonstraci vynalézavosti tvůrců, konkrétně situaci ve druhém městě, které navštívíte chvíli po úvodu.
zdroj:
Vlastní foto autora
Když je jeden dva
Město Two-Town je rozpolcené. Nejenže jsou tu dvě prakticky identická města, zrcadlově obrácená, ale i lidé mají dvě osobnosti. A jak myslíte, že se jim povahy střídají? Královna každé ráno hodí kostkou, jedinou kostkou v království Random, která rozhodne, zda dnes budou všichni dvojkaři přehnaně pozitivní, nebo naopak nekonečně depresivní.
Zde se setkáte s prvními nezapomenutelnými postavami, které Sudá na své cestě pozná. Jsou to právě postavy, jejich povahové rysy, vztahy s vámi, luxusní dabing a samozřejmě i jejich podoba, v čem Lost in Random exceluje.
Bude vás těšit oslovovat každého občana vyčkávajícího bezradně na ulici, i když z rozhovoru nakonec nic nekápne. Sem tam dostanete vedlejší úkol s leckdy bizarní zápletkou, ale i z prostého klábosení s náhodnými kolemjdoucími získáte spoustu informací o světě, který je nesmírně zajímavý, chcete se o něm dozvědět víc a chcete v něm trávit čas.
Některé postavy jsou vázané jen na dané město, a i tak jsou nezapomenutelné. S dalšími se setkáte víckrát a pokaždé je rádi uvidíte. Studiu Zoink se zkrátka podařilo vytvořit výborné charaktery, kterým dabéři vdechli fantastický život.
Pán kostky
Svět Random nebudete prozkoumávat sami a musím se v tuto chvíli přiznat, že jsem vám o pár řádků výše zalhal. Královna není jediným vlastníkem kostky. Poměrně záhy vás divoká cesta napříč městy zavede na pohřebiště kostek, kde najdete jednu přeživší šestistěnku.
Lidé na ně už dávno zapomněli, ale byly časy, kdy prakticky každý měl k ruce toto dvounohé stvoření s okem místo jedničky a dalšími tečkami na zbylých stranách. Jenže královna má na svědomí jejich genocidu.
A právě vaše vlastní osobní kostka, která z vás dělá bájného pána kostky, vám doslova otevírá dveře do dalších měst. Nikdo jiný mezi nimi totiž cestovat nedokáže, a tak každý dožívá svůj život tam, kde mu bylo určeno (ehm, tady jsem si opět trochu zalhal, abych moc neprozradil, ale slibuji, že to bylo naposled!).
Kostička je sice mluvná, ale jejímu jazyku neporozumíte. I tak je cesta s ní příjemnější a zažijete spolu spoustu vzrušujících situací. Kostka přitom neotevírá jenom dveře, ale je na ni navázáno několik herních systémů. Ty bohužel na rozdíl od vykreslení světa, jeho postav a grafického stylu nejsou ani zdaleka stoprocentně úspěšné.
zdroj:
Vlastní foto autora
Na papíře dobrý, ale…
Značnou část hry tvoří arénové souboje. V klidu si vykračujete po náměstí, když tu vám najednou zatarasí cestu gigantický dílek domina a z rozházených obřích karet okolo se začnou zhmotňovat roboti na nich vyobrazení.
Poklidné pobíhání po městě s nasloucháním podivným příběhům jeho obyvatel se rázem změní na akční bitvu, která je víc taktická, než by bylo milé. Ono to na papíře zní vlastně strašně skvěle a originálně, ale v praxi si občas budete rvát vlasy.
Sudá je totiž bezbranná, vybavená pouze prakem, jehož náboje nedokáží ublížit. Umí akorát rozbít všudypřítomné vázy plné zlaťáků, ale předně také krystaly, které se náhodně objevují na tělech vašich nepřátel. Začínáte tedy tím, že jen prcháte, sem tam odstřelíte krystal a pak vyšlete svého šestistěnného společníka posbírat jeho úlomky.
Ty jsou jakousi energií, která vám postupně dobírá do ruky karty z vašeho 15karetního balíčku. Kdykoliv pak můžete svou kostkou hodit a přejít do ryze taktické části. Čas se zastaví, jak jste právě vstoupili do kostkové dimenze Dicemension, a najednou máte nekonečně času se připravit, tedy zahrát karty.
Prvotní hod kostky rovnou určí, kolik budete mít many. Karty vám mohou dát do ruky meč, na záda luk, vyvolat další společníky a spustit nejrůznější efekty. Další karty si kupujete za zmíněné zlaťáky a později přijde ke slovu lehký deckbuilding. Karet ale není mnoho a jen málokdy jsem měl vyloženě důvod svůj základní balíček předělat, od základu už vůbec.
Když náhoda provází náhodu
Systém mi zněl dobře, akce okořeněná taktickou složkou, ale má to několik zásadních problémů. Jeden je už zřejmý – karty si do ruky dobíráte náhodně a náhoda určí, kolik jich můžete zahrát. Nezřídka tak dochází k situacím, kdy nemůžete zahrát nic a musíte se do boje vrátit s prázdnou. A to úplně, protože karty zahodíte a o manu přijdete, takže zase zcela bezmocní odstřelujete krystaly, dobíráte karty, hodíte kostkou a doufáte, že tentokrát už něco zahrajete.
S tím se pojí druhá potíž. Jste bezmocní, nepřátelé se množí, jsou čím dál agresivnější a vy stále pobíháte s neškodným prakem. Hra vás tak nesmyslně odtahuje od toho, co chcete dělat. Když už pak konečně zahrajete kartu, která vás obdaří mečem, zjistíte, že se po pár ranách rozbije a musíte si seslat další. A to už tolik zábavné není.
Chyba spočívá jednoznačně v tom, že nejste ozbrojení rovnou. Systém by byl hned zábavnější, kdybyste se od začátku mohli bránit a karty by jen posilovaly vaše možnosti, ne je vyloženě vytvářely.
zdroj:
Vlastní foto autora
Když se pak dostanete ke stolním hrám, jakési variantě na Člověče, nezlob se, kde hod kostkou na manu zároveň pohne gigantickou figurkou, která vyvolá efekt a otevře vám cestu na další bojiště a vy zjistíte, že v tomto zdlouhavém soubojovém systému musíte projít několik arén za sebou bez checkpointu a po smrti to musíte absolvovat celé znova, frustrace je dovršena.
Dospěl jsem do bodu, kdy jsem přistoupil k něčemu, co ve hrách opravdu nedělám – změnil jsem obtížnost z normální na příběhovou. A bylo to to nejlepší, co jsem v případě Lost in Random mohl udělat. Frustrace zmizela, jelikož na nepřátele nebylo potřeba vyplácat polovinu zdraví meče, a taktika ustoupila akci.
Když se pak člověk konečně dostal i k většímu počtu karet a postavil si trochu lepší balíček, kdy se za zbraň nemusí modlit, ale má prakticky jistotu, že mu hned přijde, začal jsem si souboje vyloženě užívat. Nebyly totiž zcela jednoduché, poměr akce a taktiky se skvěle vyvážil, stále šlo místy o výzvu, a dokonce i na této obtížnosti se mi podařilo zemřít. Akorát boss fighty byly paradoxně snazší než běžné střety, ale v konečném důsledku budete Lost in Random hrát kvůli světu, postavám a příběhu, přičemž souboje vás na příběhové obtížnosti nebudou obtěžovat.
zdroj:
Vlastní foto autora
V Náhodě se člověk moc rád ztratí
Taková je akční adventura Lost in Random. Po vizuální stránce úchvatná, s pohlcujícím světem a postavami, fajnovým příběhem s morálním podtextem, který nutí k zamyšlení, a s rozhodně zajímavým soubojovým systémem, který ale funguje a zabaví jen za určitých podmínek.
Po dohrání si vzpomenete možná tak na jeden, dva souboje s bossy a nějakou tu „deskovku“, protože víc ve vás soubojová pasáž nezanechá. Ale nedostanete z hlavy ani jedno z měst, jejich zápletky a postavy, které se tvůrcům skvěle podařilo namontovat na tak obyčejnou věc, jako je číslo na kostce.
Lost in Random je v mnoha směrech jedinečná adventura, která je úplně po všech stránkách originální. Ve většině případů se sázka na originalitu vyplatila, jinde nebyla tak přínosná, jak mohla být. V každém případě jde o jednu z těch indie her, které stojí za to proběhnout až do konce. Byla by obrovská škoda, kdyby jen tak prošuměla pod vaším radarem.
