„Myslí si, že jsme barbaři,“ prohlašuje zlověstně viking Eivor v televizní reklamě na Assassin’s Creed Valhalla. „Nesmíme je zklamat!“ křičí, zatímco masakruje nepřátele. „Samozřejmě čekají, že je zabijeme všechny, ale vždycky nechte někoho žít, aby mohl všem oznámit, že se tady usídlil ďábel!“

Zní to pěkně. Zní to, jako kdyby náš nový assassinský hrdina vůbec nebyl takový dobrák jako protagonisté jiných her, protože „zabít všechny nevinné, nechat jednoho, aby varoval ostatní“ není zrovna dušínovská strategie. A leckdo, včetně mě, se určitě těšil na morálně šedou zónu, která se automaticky dostaví s hraním za nemilosrdného plenitele.

Jenže ono to zas tak odvážné nakonec samozřejmě není.

Kdybychom měli vypíchnout jednu aktivitu, kterou se Vikingové opravdu nechvalně proslavili, bylo by to drancování klášterů. Mniši jsou sice nudní patroni se směšnými účesy, kteří si něco mumlají ve vulgární latině, ale to nikoho úplně neopravňuje jich polovinu posekat sekerou, druhou půlku zotročit, pak všechno ukradnout, a co neukradnout, to spálit. Řekněte, cítíte sympatie s nájezdníky Ragnara Lothbroka, když v první řadě seriálu Vikingové ničí Lindisfarne?

Ve Valhalle, hře, která z vás údajně chce udělat toho pravého, morálně i hygienicky pošpiněného seveřana, drancování klášterů samozřejmě nemůže chybět. Problém je v tom, že je zpracované neskutečně polovičatým způsobem.

Tak například, když se svým drakkarem přirazíte ke břehu a vaši válečníci vyskáčou ven, nepřivítá je tam obraz zděšených pánbíčkářů, co buď zdrhají, kam jen můžou, nebo odevzdaně čekají na nabroušený lístek do nebe. Místo toho musíte zdolat hradby a palisády obsazené vojenskou posádkou, která vaše vikingy vždycky početně převyšuje.

zdroj: Vlastní foto autora

Prosím? Vždyť hlavním důvodem, proč byly kláštery tak lákavým cílem, byla jejich nechráněnost – pokud je bránily obří armády, tak mohli Dánové klidně dobývat města, kde by toho zlata a stříbra (a zdravých, statných otroků) přece jenom bylo víc než v nějakém zapadlém kostelíčku!

Chápu, že by asi byla nuda, kdyby kláštery pokaždé padly bez boje, ale bránit je přece mohli i civilisté – lidé žijící v okolí kláštera, co by popadli vidle anebo kosu a pokusili se hloupě a statečně zastavit trénované válečníky. Člověk si užije souboj a nájezd si udrží svůj nespravedlivý nádech: Nebude to bitva, bude to masakr.

V mainstreamové hře není vhodné páchat válečné zločiny, byť historicky doložené.

Inu dobrá, tak je tedy každý klášter v Anglii chráněný armádou cvičených vojáků, nevadí. Ale jakmile jejich odpor zlomím, mělo by všechno probíhat přibližně jako ve videu výše, ne? Veselé pobíhání po svatých prostorách, míšení mešního vína s mozkomíšním mokem. Běžím si pro stříbrný krucifix, v cestě je mnich, no tak mnicha šlehnu sekerou.

Jenže když to udělám, tak se za mnou ozve nenápadné, ale významné zakašlání. Otočím se a za mnou stojí zástupce morální divize Ubisoftu. „Promiň, civilisty zabíjet nesmíš,“ napomíná mě úřednickým tónem. „Jestli jich zabiješ víc než, dejme tomu, tři, mise končí a musíš to zkusit znovu.“

„Ale… Jsem přece Viking,“ namítnu. „Nemá být celá tahle hra o střetu kultur, o divokých seveřanech, kteří absolutně nerespektují usedlou katolickou civilizaci místních Anglosasů? Proč se mě tedy všichni starousedlíci bojí a říkají mi, že jsem bezbožný barbar, když smím zabíjet jenom v sebeobraně?!“

zdroj: Vlastní foto autora

Odpovědi se mi nedostává, ale dokážu ji odhadnout: V mainstreamové hře se zkrátka nehodí zabředat někam do teritoria Spec Ops: The Line, není vhodné páchat válečné zločiny, byť historicky doložené. Radši všem těm dávným postavám do mozku implantujeme morální hodnoty 21. století.

A navíc morální hodnoty naprosto bizarně selektivní! Žádné zabíjení, žádné zotročování, ale zato všechno lehne popelem. Hra vás přímo vybízí k tomu, abyste zapálili, na co přijdete, a aby po vás zbylo vyloupené hořící inferno. Takže my těm lidem můžeme spálit domovy a všechno, co nehoří, šlohnout, ale běda nám, pokud někomu ublížíme!

Chápu strach z rizika, děs z kontroverze, která zapříčiní mediální bouři a slabší prodeje. Ale neříkejte mi, že nebylo možné najít nějaký kompromis. Do bezstarostného kosení civilistů nikoho aktivně nenutit, ale zároveň hráče nechat, ať si za svého Eivora hrají, jak chtějí – a pokud každý jeho nájezd provází desítky mrtvol s tonzurou, tak by to mohlo například ublížit jeho reputaci, způsobit, že se na něj častěji sesypou lovci hlav, kteří se už tak toulají anglickou krajinou. Systém je na něco takového v podstatě připravený.

Nájezdy na kláštery jsou zkrátka zpracované podivně, nekoherentně, například včetně faktu, že v relikviářích nenajdete zlato, stříbro a úchvatné klenoty, ale spíš kleště, kladiva a další nástroje denní potřeby, které sice Eivorovi pomůžou v budování vesnice, a tak jsou pro něj nesmírně cennou kořistí, ale nedává nejmenší smysl, že by byly pro mnichy jakkoliv posvátné nebo extra důležité.

zdroj: Vlastní foto autora

Ve výsledku to zas tak moc nevadí – shodnu se s Honzou Slavíkem, že Valhalla je výborný assassinský díl, který řadu herních prvků řeší lépe než jeho předchůdci a často se mu daří nádherně zachytit atmosféru válkou rozervané temně středověké Anglie. O to víc je mi ale líto, když mě hra z téhle překvapivě celkem věrné iluze násilně vytrhne nějakou blbostí. A místní klášterní nájezdy taková blbost rozhodně jsou.