Deskovka My City – recenze skvělé budovatelské strategie, která se pokaždé mění
zdroj: Vlastní foto autora

Deskovka My City – recenze skvělé budovatelské strategie, která se pokaždé mění

11. 4. 2021 15:00 | Deskové hry | autor: Patrik Hajda |

My City

2–4 hráči | 15–30 minut | od 10 let | česky, bez textu

V poslední době se mezi deskovkami perou o své místo na výsluní různé populární žánry a deskovka My City od slovutného designéra Reinera Knizii umně propojuje dva z nich – práci s tetrisovými dílky a prvky systému legacy.

Tetrominos asi netřeba představovat. Snad každý se s těmito křivolakými dílky (ne)pasujícími do sebe v nějaké podobě setkal. Ale pokud deskovkami tolik nežijete, pak vám může být cizí pojem „legacy“. Jedná se o systém vzbuzující vášně. Některé hráče zaujme tím, že se deskovka hraním vyvíjí a zážitek se mění. To je ale zároveň jádrem kontroverze, protože takové deskovky se chtě nechtě ničí a často neumožňují opakované hraní, což jiné hráče odrazuje.

My City zdroj: Vlastní foto autora

24 a dost!

Je to i případ novinky My City, kterou na náš trh v trojjazyčné verzi přináší Piatnik. V krabici standardních rozměrů na vás čeká osm tajuplných a různě buclatých obálek určených pro následujících 24 her. Obsah každé obálky totiž aplikujete na tři po sobě jdoucí partie, načež se přesunete k další obálce a takto pokračujete až do konce.

Nemusíte se bát, že bych na následujících řádcích rozebral jednu obálku za druhou. Tím bych vás připravil o to nejlepší, co žánr legacy nabízí – překvapení. Pokusím se proto co nejvíc vyhnout jakémukoliv vyzrazení a vysvětlit vám bez znalosti obsahu hry její přednosti (nebojte se nahlédnout do galerie níže, první dva obrázky jsou těmi jedinými, které prozrazují to nejmenší, a tedy jakým způsobem se hra „ničí“).

My City je hrou pro dva až čtyři hráče, z nichž si každý dokola a dokola buduje své vlastní městečko. Každou partii sice začínáte na zelené louce, ale žádná z 24 her nebude identická, za to vám ručím vlastní sbírkou deskovek.

My City zdroj: Vlastní foto autora

Prostor každého hráče před úplně první hrou kampaně

Když vás omezení baví

Každý začíná se třemi sadami dílků budov ve třech barvách. V každém kole se otočí karta ze sdíleného balíčku zobrazující jednu z vašich 24 budov, kterou si umístíte na svůj plán. Hráči tak činí najednou, každý na svém písečku, ale nebojte se, že by města dvou hráčů byla na konci hry identická.

Už položení prvního dílku, který musí být napojený na řeku, částečně rozhodne o budoucí podobě vašeho města. Další budovu diktovanou novou taženou kartou totiž musíte přiložit k jedné již dříve položené budově. Nezřídka se stává, že si hráč sám ublíží špatně volenými pozemky pro nové budovy.

Při stavbě musíte dodržovat několik dalších pravidel, která se napříč obálkami mohou měnit, ale většinou platí, že se staví na zelené louce, je záhodné překrývat budovami kamení odečítající body, naopak nezakrývat stromy body přidávající a za žádných okolností nesmí vaše budova stát na skále, v lese či vést přes řeku.

Tato striktní pravidla se spolu s dalšími podmínkami bodování – jako například snahou mít co největší skupiny budov v každé barvě – starají o příjemně komplikovaný puzzle. Plán se svižně plní budovami a místa pro další rychle ubývá. Vždy vidíte, jaké dílky vám zbývají, a protože má každý v balíčku svou kartu, můžete se spolehnout, že na něj v jedné krásné chvíli opravdu dojde.

My City zdroj: Vlastní foto autora

V druhé polovině partie tak začnete víc kalkulovat s prostorem, začnete si vytvářet místečka tvarem odpovídající konkrétním dílkům a budete doufat, že vám je balíček nadělí dřív než jiné, nehodící se. Ty skutečně nepotřebné můžete odmítnout za ztrátu vítězného bodu, ale jakmile jste s body na nule, už nesmíte odmítnout, a pokud nejste schopní diktovanou budovu postavit, ve hře okamžitě končíte.

Neznamená to, že jste prohráli, jen vaše město nebude tak rozrostlé jako v případě soupeřů. Ale i tak můžete vyhrát, pokud jste chytře zakryli kamení, nechali odkryté stromy a podařilo se vám vytvořit velké barevné skupiny. Skončit můžete dokonce dobrovolně kdykoliv, když sezdáte, že vám další pokračování ve hře nepřinese žádné body.

Řím nepostavili za den, ale Moje město ano

V jednoduchosti popsaná partie ze začátku kampaně může trvat od 10 do 20 minut (náš průměr ze všech 24 her byl 16 minut), což je velmi příjemná a vhodně zvolená herní doba, jelikož není žádný problém odehrát všechny tři hry jedné obálky po sobě během hodinky. Odehranou obálku pak jednoduše umístíte na dno krabice pod ostatní obálky jako připomínku, čím máte příště pokračovat.

Každá z obálek přináší do hry nová pravidla a komponenty týkající se konkrétního tématu a není to tak, že by všechny tři hry jedné obálky byly totožné. Právě naopak se i ony liší v dílčích pravidlech hraní i bodování, takže vás skutečně čeká 24 velmi odlišných zážitků. Je velmi těžké nic nevyzradit, a přitom vás přesvědčovat, že jednotlivé obálky skutečně a zásadně mění způsob hraní, ale je to opravdu tak.

Snad nevadí, když prozradím alespoň to, že pravidla a komponenty nebudou pouze přibývat, ale i ubývat, což do hry vnáší příjemný pocit nejistoty a zabraňuje to tomu, aby si hráči zvykli na nějaký druh strategie a ten točili nudně pořád dokola.

Beze změny nezůstane ani vaše deska města, která se snad v úplně každé partii dočká nové samolepky upravující terén pro budoucí budování. Zpočátku identické desky všech hráčů jsou po několika obálkách velmi odlišné a už přestává mít smysl jakkoliv „opisovat“ od soupeře (což nemá smysl prakticky nikdy, ale může se stát, že vám umístění otřesného „eSka“ dá tolik zabrat, že nevinná inspirace soupeřem jedině uspíší pokračování ve hře).

My City zdroj: Vlastní foto autora

S pečlivostí nalepený stromek!

Tady máš, ale neříkej to ostatním!

My City dělá napříč všemi partiemi vše pro to, aby žádný z hráčů nezůstal vyloženě pozadu. Vítěz každé partie získá dva tučné body do celkového bodování, druhý v pořadí jeden bod, aby se po 24 hrách rozhodlo o absolutním vítězi.

Zbylá umístění sice nebodují, ale zato si přilepší jinak. Hráči na posledních místech získají například nové stromky, které jim na konci každé partie přinesou další vítězné body, a budou tedy mít větší šanci, že se pro jednou umístí na první pozici. Naopak vítězové musejí počítat s postihem, v tomto případě například nalepením nových kamenů, které body ubírají.

Jedná se o fajnový balanční prvek, který ale sám o sobě nerozhoduje o vítězích. Lehce pomáhá těm vzadu, kteří se nadále musejí ze všech sil snažit, aby si urvali vítězství.

My City zdroj: Vlastní foto autora

Vzhledem ke kampaňovitosti hry a časté alternaci hráčských desek není možné měnit počet či složení herní skupiny. Jakmile My City jednou rozehrajete ve třech hráčích, čtvrtý už se k vám v průběhu přidat nemůže, jelikož by jeho deska zela prázdnotou a byl by ve značné nevýhodě. S tím musíte počítat – chcete-li se dostat až na konec, najděte si hráče, kteří budou ochotní odehrát s vámi všech 24 her.

Tak moment. Máme dohráno. Co teď s tím?

Po kompletním dohrání kampaně vám na mysli vytane děsivá myšlenka: „To mám jako vážně teď zamířit k popelnici a celou deskovku vyhodit? Zní to strašně, ale co s ‚poškozenými‘ komponenty a krabicí, která bude jen zabírat místo?“

Zažeňte takovou myšlenku! My City se totiž dá hrát opakovaně, i když ne v tak pompézním a vzrušujícím stylu. Každá hráčská deska má z druhé strany natištěnou univerzální plochu pro běžnou partičku hry, ve které se nic nepřelepuje, nepopisuje, neničí a nevyvíjí.

Nemůžete se do ní pustit hned, jelikož k jejímu hraní potřebujete komponenty z několika obálek, ale je to jediný způsob, jak si po dohrání kampaně ještě zahrát. Tuto verzi můžete hrát pořád a pořád dokola jako jakoukoliv jinou stolní hru. Jde o logicky chudší zážitek, ale pokud vás samotné jádro hry, tedy práce s tetrisovými dílky, chytne a nebudete ani po 24 hrách mít dost, na žádné vyhazování do popelnice naštěstí nedojde.

My City zdroj: Vlastní foto autora

Vlevo deska pro kampaň, vpravo deska pro jednorázovou hru

Zážitek hodný prožití

My City je jednoduše skvělá hra. Již jsem absolvoval několik her z ranku legacy a tahle je jediná, kterou bych doporučil úplně každému. Je skvěle přístupná méně zkušeným hráčům a věřím, že ji hravě zvládnou i mladší stavitelé. Svým kouzlem tajemna a strategickým rozmisťováním budov zaujme i zkušenější hráče a svižností se klidně hodí jako výplň mezi většími hrami.

Užil jsem si každou jednotlivou partii a nemohl se dočkat, až se My City zase dostane na stůl. A po dohrání kampaně mě zaplavil smutek. Vůbec bych se nezlobil, kdyby těch obálek nebylo osm, ale třeba šestnáct. Tím nechci ani náhodou říct, že by kampaň byla krátká. I přes svižnost jednotlivých her k ní zasednete alespoň osmkrát v případě, že si dáte jednu obálku za večer. A ruku na srdce, kolika hrám věnujete tolik večerů?

Smutno mi bylo proto, že to byl prostě skvělý zážitek v rodinném kruhu, který byl hodný zapamatování, a kdyby se autor Reiner Knizia rozhodl udělat po vzoru fenomenálního Pandemicu Legacy několikero pokračování, dychtivě bych mu vyrval jednu kopii z ruky. Nebo klidně i s rukama.

Pokud se dokážete smířit s tím, že kampaní projdete jen jednou a zůstane vám pak jen ořezanější, ale stále fajnová logická hra, jděte do toho. Na trhu nenajdete mnoho lepších legacy her (pokud vůbec nějakou), které by byly takhle přístupné, svižné, nápadité, chytré a poutavé zároveň.

Nejnovější články