Adam Homola
V minulých letech jsem v predikcích „na co se těším v příštím roce“ střílel úmyslně dost od boku a pořád dokola jsem predikoval, jak letos už opravdu vyjde pokračování Mario + Rabbids, nebo jak se (pořád) těším na Roller Champions, po kterém jako by se slehla zem. Stejně tak bych si strašně rád konečně dal ty Songs of Conquest a na novou Zeldu se pochopitelně nemůžu netěšit, i když u ní bych si na vsadil spíš na příští rok. Letos budu tedy přízemní, případné odvážné predikce nechám jiným a řeknu tři předvídatelné, převážně mainstreamové a nepříliš inspirativní jistoty.
První jistotou je Horizon: Forbidden West, na který se těším už podruhé. Pokračování jedné z mých nejoblíbenějších her minulé generace vyhlížím s velkým očekáváním. Nezamiloval jsem si totiž jen Aloy, ale celý její unikátní svět, robotické dinosaury, vedlejší postavy, soubojový systém a jsem moc zvědavý, kam to tvůrci posunou.
Ze zatím dostupných informací to na žádnou zásadní revolucí nevypadá a za to jsem rád. Teprve dorazí dvojka, a tak (na rozdíl třeba od Far Cry) od téhle série žádné velké změny ještě nechci. Minule to fungovalo na výbornou, tak proč znovu vymýšlet kolo. Stačí prostě „jen“ vyladit všechny možné systémy, nezničit flow, nepokazit zajímavě rozjetý příběh a únorový hit by měl být na světě. V podstatě sázka na jistotu.
Svým způsobem sázka na nejistotu. Přijde mi, že i když Ubisoft někdy vstane z postele levou nohou a do pravé se střelí, pořád je schopný vyprodukovat hezký svět a minimálně kompetentní hlavní hratelnostní smyčku. Filmového Avatara jsem už dlouho neviděl, ale živě si pamatuju, jak moc mě v kině bavil. Mimo jiné i díky zajímavě vymyšlenému světu, který v rámci jasně nastavených mantinelů působil uvěřitelně a lákavě.
A právě proto se na hru, ze které jsme ještě neviděli ani ň (jen jeden nicneříkající trailer), těším. Věřím, že se Ubisoftu povede vytvořit minimálně zajímavý svět ve kterém bude radost trávit čas a s otevřenou pusou se kochat. A že mě v něm nějaké to jádro hratelnosti, jakkoliv bude časem pravděpodobně repetitivní až k zemdlení, udrží a bude bavit. Vsadil bych se s vámi, že to nedohraju, ale dohrání není podmínka zábavy. Bavil jsem se u všech Assassínů a dohrál jsem tuším jen dvojku. Bavil jsem se ve Far Cry 6 a vůbec netuším, jestli jsem to odložil ve třetině, nebo jsem se dostal třeba do poloviny.
Proto věřím, že si v Avatarovi tu zábavu bez problémů najdu. A jestli mě bude bavit deset nebo padesát hodin je mi vlastně docela jedno.
Za mě osobně rozhodně nejlepší oznámení loňských The Game Awards. Dunu miluju už od útlého věku, kdy jsem četl první knihu. Bavily mě i herní Duny, včetně dnes už asi trochu zapomenuté strategie Emperor: Battle for Dune. A mrzí mě, že v posledních letech žádná herní Duna nebyla, natož nějaká pořádná.
A přesně to od Dune: Spice Wars čekám. Pořádnou, hutnou a tučnou Dunu plnou systémů a mechanik. A přesně to by se mohlo vývojářům z Shiro Games (Northgard) povést snad bez problémů. Nová Duna se nejdřív objeví v early accessu a já asi udělám výjimku a pustím se už do předběžného přístupu. Nějakou macatou strategii jsem už dlouho nehrál, takže je nejvyšší čas.
Šárka Tmějová
Můj „rest“ z minulého roku. Na RPG z Bradavic se coby někdo, kdo na Potterovi vyrostl, samozřejmě těším pořád a nedávný výroční dokument Return to Hogwarts moji nostalgii jen podpořil. Bohužel se začínají rojit spekulace, že se tenhle projekt ocitl ve vývojářském pekle a dost možná vyjde až v roce 2023. Ale jsou to jen drby, takže je tu stále prostor pro optimismus. Jsem sice ochotná si na svůj přijímací dopis z nejlepší školy čar a kouzel ještě počkat, ale doufám, že se čekání v tomhle případě opravdu vyplatí. Po prvotních ambiciózních plánech je už nějakou dobu ticho po pěšině, takže bych se vlastně nezlobila ani za nějaký ten pěkný namlsávací trailer.
Kyberpunk? Check. Kočička? Check. Dojemný příběh o kočičce, která se v kyberpunkovém světě robotů snaží najít cestu domů a skamarádí se s roztomilým dronem? Dejte mi to hned! Takhle nějak jsem o Stray uvažovala už při oznámení před dvěma lety, bohužel Šárka míní a covid mění, takže vývojáři datum vydání milé adventury posunuli kvůli kvalitě hry i psychické pohodě týmu. V letošní záplavě AAA titulů nějaká ta menší hra jistě přijde k duhu a Stray má dobré předpoklady k tomu, aby se stal takovým tím opečovávaným nezávislým drahouškem. Kéž by!
Loňský rok byl na klasická RPG poměrně chudý a zčásti za to může i Baldur’s Gate 3, které se v bažinách předběžného přístupu potácí trochu déle, než jsem doufala. Snad nám to Lariani letos vynahradí, protože původní Baldur’s Gate zbožňuju a vlastně zbožňuju i jejich Original Sin. V kombinaci s hezčí grafikou je Baldur’s Gate III jako stvořená pro mě, až mě early access už několikrát skoro nahlodal, ale děsí mě, že bych takhle monstrózní projekt musela kvůli nekompatibilním uloženým pozicím rozehrávat víckrát. Takže si počkám. Snad ne už moc dlouho.
Pavel Makal
Ó jak bolestivá je nutnost omezit výčet mnou nejočekávanějších her na pouhé tři kousky, zejména když už v únoru bych tento limit zvládnul překonat! Redakčnímu útlaku jsem se ale vzpíral marně, a tak dostanete výčet osekaný až na kost.
zdroj: Guerrilla Games
Ohromně se těším na Horizon Forbidden West. Čarokrásná barevná postapokalypsa, sympatická hrdinka, která dostala do vínku nějaké ty nové fígle a impozantní mechanický zvěřinec, jenž budu s gustem proměňovat na haldy šrotu. Můj herní únor je zcela jasně definovaný výletem na Zakázaný západ…
...tedy dokud nevyjde Elden Ring a já se nepřesunu do jeho krví zbrocených plání. Dark Souls v otevřeném světě? Koncept ve mně sice zpočátku budil neklid, po vyzkoušení už se ale vůbec nebojím a naopak se na vzrušující objevování skrytých zákoutí těším jako malé dítě. V Lands Between zřejmě strávím většinu letošního roku než...
...se vydám do ještě ponurejší a depresivnější Zóny kolem Černobylu. Vývojáři z GSC Game World mě sice odkladem druhého Stalkera o víc než půl roku vůbec nepotěšili, ale v prosinci zpravidla nic moc nevychází, a tak bude aspoň dost času. Doufám, že se dočkáme té správné východní atmosféry, ovšem bez typického východního technického stavu.
Aleš Smutný
Původní God of War považuji za jednu z nejlepších her minulé generace, etalon toho, jak by mělo vypadat oživení značky v kontextu nových časů, kdy původní hack and slash přístup už prostě nestačí. God of War přinesl ryzí, krystalickou hratelnost, perfektní level design a schopnost seriózně vyprávět povedený příběh v sérii, kde spíš šlo o to, jak zábavně zabijete nějakého olympského boha. Původní God of War hry jsem měl opravdu hodně rád, ale prostě, tohle nejde opakovat donekonečna. Santa Monica předvedla skvělou práci s akčním žánrem a výsledkem byla perfektně vycizelovaná hra, která funguje i roky po svém vydání – a také ukázala v době, kdy se každý toužebně rozplýval nad multiplayerem a konceptem hry jako služby, že perfektní singleplayerová hra pořád může všechny převálcovat, a ještě prodat spoustu kopií. Takže, na co jiného bych se měl těšit, než na pokračování jedné ze svých nejoblíbenějších her v posledních letech? A ano, pořád věřím, že letošek stihne.
Tohle budou desítky hodin, možná stovky hodin. A už se to blíží! Už jen samotný třetí díl vypadá, že toho nabídne opravdu dost (a je nešikovné, že v době vydání tohoto článku ještě nemůžu kvůli embargu říct, co přesně mne z novinek nadchnulo) a pak tu bude naprosto megalomanská možnost spojit všechny tři díly do jedné obrovské mapy a nechat celý Starý svět, aby se zmasakroval navzájem. Nicméně, když se zaměřím jen na trojku, těším se na Kislev, který mám rád od prvních románů o Gotrekovi, těším se na hraní za Slaanesh, protože vypadá, že má zajímavé kampaňové prvky a prostě se těším, že se zase, s novou chutí pustím do svého oblíbeného univerza v ověřené strategické sérii. Její první i druhý díl mi sebraly stovky hodin života (a daly spoustu zážitků) a u trojky nečekám nic menšího.
Já věřím, Neo! Loni to nevyšlo, ale s tím jsem při svých tipech tak trochu počítal. Ale letos už by snad Lariani mohli dotáhnout vydání svého ambiciózního pokračování slavné RPG série do konce. Hrát donekonečna Divinity: Original Sin 2 se mi nechce a svět Balduru je prostě takový můj starý známý. Když k tomu přidám osobitý styl vyprávění, propracované tahové souboje a opravdový roleplaying, vychází mi z toho, že budu třetí Baldur psát do těchto článků „na co se letos těšíme“ každoročně, až dokud nevyjde, a nebo já nesejdu. Preferoval bych první možnost.
Patrik Hajda
Kdysi dávno jsem neznalý tématu odsoudil vývojáře prvních Dark Souls za otřesně odvedenou práci. Vždyť se to nedalo hrát! Kdo to designoval, když mě zabije první roztřesený kostlivec? Pak jsem ale pochopil a se třetím dílem se do konceptu soulsovek zamiloval. A už to jelo. The Surge, Lords of the Fallen, Sekiro: Shadows Die Twice…
Poslední hra z dílny FromSoftware mě ale nechytla a já tak začal o soulsovky ztrácet zájem. Trvalo to, ale první skutečné záběry z Elden Ringu ve mně konečně zase probudily nezkrotnou vášeň. Je to první hra, za kterou jsem letos utratil peníze a po mnoha letech hra, u níž nevydržím čekat na plné vydání a rovnou předobjednávám. Cítím v kostech, že se bude výborně trápit. Tedy bavit.
Test Drive Unlimited Solar Crown
Kdybych měl vytvořit nějakou topku nej závodních her historie, pak by se o místo na výslunní prala Forza Horizon 5 s Need for Speed: Underground 2, Dirt Rally 2.0 a Test Drive Unlimited. Na nádherný a jedna ku jedné vyvedený havajský ostrov Oahu mám jen ty nejlepší vzpomínky, ale čím si mě hra získala nejvíc, byla její určitá realističnost.
Jste naprosto normální člověk, vlastníte nemovitosti, vyloženě navštěvujete autosalony, plníte nejrůznější zakázky (taxikařina, doručování raritních historických kousků…). Není to šílené jako Forza ani zoufale nesmyslné jako „příběhy“ v Need for Speed. Je to zkrátka normální a tím zcela neobyčejné. Moderního pokračování Solar Crown se strašně obávám, snobské trailery navozují trochu jinou atmosféru než předchůdci, ale i tak si to nenechám ujít a doufám, že to nebude jedna obrovská ostuda.
Umím být pořádný paličák. Jak jinak odůvodnit fakt, že se až nezdravě těším na pokračování hry, jejímuž prvnímu dílu jsem dal v recenzi velmi ošklivou čtyřku? Dakar 18 se vážně nepovedl, ale podařilo se mu alespoň nastínit, jak moc zajímavé může být herní podání jednoho z nejslavnějších a nejnáročnějších závodů na světě.
Premisa je prostě skvělá. Dostanete rozlehlou vyprahlou poušť, skrze níž se proháníte v šílených speciálech, kamionech, na čtyřkolkách i motorkách. Není tu žádný definovaný okruh, žádné šipky ukazující směr jízdy. Jen styčné prvky jako plamy a ploty, u nichž máte zahnout o několik stupňů na západ. A to je prostě koncept, který mezi závodními hrami nemá obdoby, je svěží, vyzývavý a zábavný. Pokud takový bude i zbytek hry Dakar Desert Rally, pak se může zrodit závodní skvost. Tak snad se tvůrci od minula poučili.
Alžběta Trojanová
zdroj: Sony Santa Monica
Pokračování severského God of War dostalo nového šéfa vývoje a já si pořád nejsem jistá, jestli se tahle pomyslná „dvojka“ dokáže vyrovnat té naprosto fantastické jízdě z roku 2018. Na druhou stranu tvrdit, že se netěším, by byla lež. God of War je přesně ten typ hry, co mi v poslední době tolik chybí. Skvělý příběh, fantastická velkorozpočtová produkce, promakaná hratelnost a otevřený svět tak akorát, aby mě neobtěžoval. Pokud Ragnarok zvládne zaškrtnout tyhle zmíněné požadavky, nepotřebuju nic jiného.
Očekávám, že Dying Light 2 nebude taková pecka, jak se nám Poláci snažili několik let nabulíkovat. Zároveň si ale nemyslím, že to bude špatný titul. Doufám, že příběh bude aspoň trochu zajímavý, svět vypadá zábavně a pokud se poperu s tím, že se mi nejspíš bude dělat trochu šoufl, při všech těch parkourových nesmyslech, mohla by to být sranda. Především, když teď studio přiznalo, že příběh zabere únosných 20 hodin. Jestli mám být ale upřímná, ten hlavní důvod, proč se na Dying Light 2 těším, je možnost zahrát si příběhovou kampaň v koopu. A víte, jak se věci mají… ve dvou se to vždycky líp táhne.
Přiznám se, že jsem na tomhle místě měla původně Starfield, ale na poslední chvíli jsem to změnila na Forspoken. Starfield teoreticky vypadá lákavě, ale víme o tom zatím tak málo, že si tuhle údajnou variaci na Mass Effect od Bethesdy, zatím odložím do škatulky „opatrně zvědavá“. Forspoken místo toho vypadá jako solidní zásah na jistotu. Prostředí, pohyb po světě, soubojový systém, ale i trochu naivní, přesto zábavně vypadající příběh, mě láká už nějaký ten pátek. Doufám jen, že ten otevřený svět nebude tak otravný.
Vašek Pecháček
zdroj: Vlastní
Stejně jako Aleš bych rozhodně radši hrál Baldur, než abych sešel - a letos se mi to povede, cítím to v kostech. Ano, chápu, nic se nesmí uspěchat, jen si, milí larianští přátelé, na dokončení svého opusu deje pořádně záležet, ale z toho, co jsem hrál v předběžném přístupu, je mi úplně jasné, že to bude VELKÉ. Nejen co do rozsahu, ale i dopadu na celý žánr. A proto se na třetí díl jedné z mých nejoblíbenějších herních sérií klepu jako osika na kokainu.
Obávám se, že jsem smluvně povinován zmínit tohoto nádherně vypadajícího duchovního pokračovatele série Heroes of Might & Magic kdykoliv, když se bavíme o očekávaných hrách. Ale Songs of Conquest samozřejmě nezmiňuju jen kvůli tomu, že se mi nechce k soudu: Zároveň bych se opravdu moc rád dočkal další renesance prachem zavátého žánru, který jsem kdysi miloval, jako se to v nedávné době povedlo třeba Shadow Tactics.
Nikdy jsem nebyl takovým fanouškem série Elder Scrolls jako někteří jiní, pro které je každý nový trailer na uživatelskou modifikaci nebo DLC do MMORPG hotovým sváktkem, ale každý pokus o vysokorozpočtové sci-fi by mě vybudil k natěšenosti, takže nad skutečností, že na Starfieldu pracuje Bethesda, rozhodně nebudu ofrňovat nos. Navíc mě volné prozkoumávání vesmíru, i kdyby třeba nebylo ukotvené pořádným příběhem, láká výrazně víc než toulky po generických fantasy světech.
Jiří Svák
Po monumentálním Pathfinder: Wrath of the Righteous byste asi čekali, že na další 100hodinové cRPG už se těšit nebudu, ale opak je pravdou. Na Baldurs Gate 3 jsem se těšil už minulý rok, tak si to naladění zachovám i letos. Mé nadšení posiluje i fakt, že jsem dosud neměl čest ani s jedním dílem Divinity: Original Sin, tudíž onu oceňovanou reaktivnost světa a soubojového systému zakusím poprvé. A ještě v kulisách Mečového pobřeží? Kdo by se netěšil?
zdroj: vlastní video redakce
Hned po Skyrimu, který hraju na setrvačník už dekádu, zaujímá druhé místo v žebříčku mých nejhranějších her série Dark Souls. Jak bych se nemohl těšit na čtvrtý díl, tedy pardon, Elden Ring? Zase mě čeká několik bezesných víkendů s očima přikovanýma k obrazovce i stavy nervového vypětí (které budu tradičně kontrovat dietou skládající se z chipsů a Coca Coly), stejně je mi ale jasné, že se do hry zakousnu a neopustím ji, dokud ji nedohraju. Pomáhat mi v tom bude geniální design lokací a monster a snad i dobře fungující otevřený svět.
Uvědomuju si, že s tím otravuju už poněkolikáté, ale já bych si prostě rád dohrál obě příběhová DLC k Zaklínači 3 pěkně na Xboxu na velké televizi s komfortem rychlých nahrávacích časů nových konzolí – akorát tedy v rozlišení vyšším než 900p. Bohužel, pro slabší novou konzoli od Microsoftu je tohle typické: dokud vývojáři nevydají build hry optimalizovaný pro next-gen, spouštíte na konzoli verzi pro Xbox One S, tedy většinou omezenou na 30 FPS a s nízkým rozlišením klesajícím až pod Full HD. Slibovaný next-gen by tohle mohl napravit, i když samozřejmě nečekám, že rázem dostanu 4K/60 FPS, na to asi tahle malá mašinka nestačí. I takových 1440p při 60 FPS by mi ale bohatě stačilo, aby hra na 55" televizi vypadala k světu. Tak snad už opravdu na jaře. Tohle herní manko bych si rád doplnil ještě tento rok.
