Staronové Diablo II: Resurrected, graficky vylepšená verze legendárního akčního RPG ze začátku tisíciletí, minulý týden dorazilo na naše obrazovky. V redakci jsme se mu pilně věnovali a naše dojmy z tohoto velikého návratu jsou překvapivě rozporuplné. Na následujících řádcích se dozvíte, komu z nás remaster sedl jako barbarovi plátová zbroj a kdo si po pár hodinách připadal jako vysušená hlava.

Aleš Smutný:

Původní Diablo II jsem hrál ode dne vydání. Strávil jsem v něm desítky hodin, možná stovky. Kdo ví? Tehdy jsme neměli počítadla. Společně s otcem jsme sdíleli zážitky a společně si schovávali předměty pro své postavy.

Miloval jsem hudební doprovod Diabla, jeho vizuální zpracování, masakr, který můj barbar způsobil, kamkoliv skočil, prostě to bylo přesně to pokračování jedničky, po kterém jsem toužil. Takže vrátit se zpátky (nejen) do Tristramu v remasteru bylo velké lákadlo. Návrat do doby, kdy jsem řešil úplně jiné věci a hry instaloval z pevného nosiče.

Tedy, měl být. Jenže ouha… Přibližně kolem desátého levelu jsem začal zjišťovat hroznou věc. Uvědomil jsem si, že se netěším na další hraní. Když hru pustím a dostanu se do jejího cyklu, zapne se mi v hlavě režim „ještě jeden quest a jdu spát“, ale vlastně mi chybí pocit zadostiučinění, té staré dobré radosti. Štve mě inventář, za zachování systému staminy bych poslal tvůrce remasteru do pekel a o AI se ani nemá smysl rozepisovat.

A pak se stala ta nejhorší možná věc. Uvědomil jsem si, že je mi úplně jedno, co padá z potvor. Jaký loot na mě čeká. Necítil jsem tu obrovskou radost, když mi pod nohama zacinkala unikátní zbraň, nadšení, když se mi hodila, lkaní, když byla určená pro jiné povolání. Bylo mi to fuk. 

Uvědomil jsem si prostě, že tahle hra není pro starý, tedy alespoň mě, protože zestárla víc než má maličkost.

Vašek Pecháček:

Aleši, je mi líto, žes kysel – já tu dneska budu za toho spokojeného. Diablo II: Resurrected mi totiž už jenom za jediný víkend stačilo přinést tolik radosti a potěšení, že bohatě ospravedlnilo tisícovku, kterou jsem do něj vrazil. Vrhli jsme se do hraní v bandě přátel, řítíme se krajinou, zabíjíme, co nám přijde do cesty, někdo občas umře, tak si z něj chvíli děláme legraci a pak kosíme dál.

Parádní pocit, když najdu pěkný magický předmět, zůstává. Zběsile šmátrám po na zem spadlých drahokamech, aby mi je nevyžrali klikavější spoluhráči. Experimentuju s třídami, které jsem nikdy pořádně nezkoušel, užívám si tolik potřebná vylepšení uživatelského rozhraní (Minimapa v rohu! Neustálé zvýraznění na zem spadlých předmětů!) a oddávám se funkční, ovladatelné nostalgii.

zdroj: vlastní video redakce

Jasně, zážitku rozhodně pomáhá, že hraju s kamarády – v kooperaci je přece všechno lepší, no ne? Ale fakt to není jen o discordovém hučení do uší. I po mnoha hodinách mě strašně baví přepínání moderního a původního zobrazení – zkoumám, co kde vývojáři pozměnili, jakým způsobem dokázali vykouzlit krásnou moderní grafiku a zároveň zachovat původní estetiku a atmosféru, na kterou tak rád vzpomínám.

Pro mě je Diablo II v novém kabátku hra možná mechanicky zastaralá, ale taky nádherná a dodnes zábavná. Nemám důvod ji přestat milovat.

Pavel Makal:

Jsem na tom vlastně dost podobně jako Aleš, a to jsem se na remaster skutečně velmi těšil. Můj problém možná do velké míry tkví v tom, že jsem Diablo II znovu dohrál docela nedávno, mám ho tedy v živé paměti a navíc jsem si inovovaný vizuál užil nedávno v betě. O víkendu jsem Resurrected dohrál za nekromanta a musím přiznat, že to často byla spíše bolest než radost.

Umělá inteligence je bohužel v dnešní době už jen úsměvná, boje s bossy v arénách navíc nejsou na potřeby summonera připraveny, a tak jsem Diabla a Baala hanebně ukousával Bone Spearem, protože mou kostěnou armádu sesvačili jedním AoE útokem.

Navíc mi po dohrání a odkliknutí poslední obrazovky došlo, že endgame neexistuje, jediná varianta je dát si to celé znovu na vyšší obtížnost a doufat, že mi tentokrát padne něco o trochu lepšího.

Aleš:

Já nejsem ani tak kyselý, jako… cítící se poněkud vyprázdněně, podobně jako na mě působí celá hra. V kooperaci je to stoprocentně lepší zábava, věřím, a určitě ji ještě zkusíme. Ale Diablo jsem vždycky hrál, už od jedničky, primárně sám a to je můj hlavní úhel pohledu. A z tohoto hlediska prostě celý level design podle mého názoru zastaral. 

V konkurenci svých nástupců (určitě nemluvím jen o Diablu III) působí dvojka repetitivně a obsahově nedostatečně. Ve své době šlo o etalon diablovek a nikdo jí to neodpáře, ale v dnešní době může spousta jejích systémů jen závistivě koukat po evolučně pokročilejších titulech jako Grim Dawn, Path of Exile nebo WH40 - Inquisition: Martyr. 

Výše zmíněné tituly třeba ne vždy jako celek fungují bezchybně, ale jsem si jistý, že kdyby dnes někdo vydal Diablo II: Resurrected s jiným jménem, smetli bychom ho ze stolu s ještě větší vervou než třeba Warhammer: Chaosbane.

Osobně si myslím, že i když jde o vizuálně povedený remaster, tvůrci do něj měli mnohem víc zasahovat. Časy se mění, a pokud nejste retro connoisseury, kteří si užívají dobových nedostatků a zastaralosti, optika současného hráče prostě některé věci bude hůř promíjet.

Mně pořád zatřepotá nostalgické srdéčko při typické kytarovce, ale vím, že pak zase upadnu do často unaveného stereotypu, kde chybí nápaditější bossové, zaplněnější lokace a endgame, který bude smysluplnější než „grind more“. Moment, kdy se na hraní vlastně netěším a říkám si, že vlastně nevím, jestli chci pokračovat, je doslova Slayer of Diablo. Vare, vrať mi mé nostalgické vzpomínky! 

Vašek:

Chápu, rozumím, jen mi zkrátka restaurované Diablo II ještě víc zdůrazňuje jednu zásadní pravdu o mně samém: Já vlastně nepotřebuju kdovíjaké endgamové rifty Diabla III a ohromný strom schopností Path of Exile a bleskurychlé responzivní ovládání Grim Dawn. Diablovky nikdy nebudou mým úplně nejoblíbenějším žánrem, takže mi stačí klasika. Vlna nostalgie, po které už zhruba vím, jak surfovat.

Navíc té velké červené bestii něco dlužím. Když jsem před lety naposledy Diablo II dohrál na základní obtížnost, upižlával jsem se svým barbarem některé bossy snad hodinu stylem pích-portál-pích. A teď cítím, že mám na víc.

Stejně jako jsem se až v pokročilém, kmetovském věku dvaceti let naučil, že Age of Empires II se nejlíp hraje se 150 vesničany namísto 15, hodlám nyní téhle legendě porozumět trochu víc do hloubky a vytvořit si efektivního zabijáka, který si poradí třeba i v té Nightmare. 

Nebo že bych skončil až v Hell? Přiznávám, že to do značné míry záleží na mých spoluhráčích: Když jsem ochutnal slast chaotického multiplayeru, už se mi nechce zobat zombíky o samotě. Ale kdyby mě všichni opustili, dělal bych to. Protože mě Diablo II prostě pořád baví.

Pavel: 

Samozřejmě záleží na tom, s jakou motivací do hry člověk vstoupí. Pokud má v plánu si připomenout staré dobré časy, projít hru jednou dvakrát, případně ozkoušet postavy, které mu v minulosti unikly, pak je Diablo II: Resurrected rozhodně nejlepší variantou, jak tak v dnešní době učinit. A pokud k tomu máte skupinku kamarádů, kteří jsou nastaveni podobně, jenom líp.

Obávám se ale, že kromě opravdu hardcore hráčů, kteří budou ochotní grindovat stovky hodin, aby dosáhli optimálního buildu, aby mohli zabíjet monstra o něco efektivněji, nemá hra po absolvování obtížnosti Normal sólistům co nabídnout.

Navzdory kritice se ovšem těším, až si zahrajeme společně, ostatně jsem kvůli tomu už založil postavu paladina, za kterého nikdo z vás nechce hrát. S Jamalem Juniorem a jeho aurami určitě Prvotním zlům pořádně zatopíme!