Určitě ten pocit znáte: Nějaká hra sklízí šťavnatou kritiku i posměch, ale vás i přesto strašně baví. Asi byste se jejím hraním ani tím, jak moc si ji užíváte, zrovna dvakrát nechlubili, ale stejně má svoje kouzlo. Které tituly jsou pro nás oním „provinilým potěšením“?
Alžběta Trojanová: The Order: 1886
Pamatuju si kdysi dávno, nejspíš někdy v roce 2013, prezentaci na The Order na Gamescomu. Sony tehdy nebyla součástí výstaviště, ale udělala si vlastní místo natruc vedle v hotelu. Po skončení jsem se šourala v letním dusnu zpátky do výstavní haly a přemýšlela nad tím, jak fantasticky hry budou v budoucnosti vypadat. Hra pak vyšla a skutečně fantasticky vypadala.
Jenže i přes množství penisů na obrazovce (včetně toho vlkodlačího) The Order propadl. Možná za to mohly otravné quick time eventy, možná naprosto absurdně useknutý konec a trochu mdlé vyprávění. Po letech si na tuhle hru člověk sotva vzpomene. Ale je fakt, že i přes ohrané nápady a nijak zázračnou hratelnost jsem si těch pár hodin vlastně náramně užila. Kdyby mi tak vydali The Order 1887 a pokračovali, kde skončili, vůbec bych se nehněvala! Jen je pravda, že bych se tím asi nijak nechlubila.
Pavel Makal: Staré dobré devadesátky
Mojí rozhodně největší guilty pleasure je Candy Crush Saga, ale musím přiznat, že vina pomalu přerůstá potěšení. Ano, pořád mě spojování barevných bonbónků těší a haptická odezva iPhonu při explozích čokoládových bomb je stále super, ale jako někdejší Pan Hráč (o kterýžto titul jsem byl bohužel podloudným zbytkem redakce připraven) se cítím trochu hloupě, že téhle záležitosti dávám přednost třeba před hraním mnohem komplexnějších her na Switchi.
Uvedu tedy ještě jeden, o něco hráčtější příklad, a sice bizarní FMV adventury z 90. let minulého století. Na absolutní špici mého žebříčku stojí šílený Harvester, kde děti ožírají své matky, otcové šmírují dospívající dcery dírami po suku a požárníci se baví malbou nahých mužských modelů. Nepohrdnu ale ani oběma Phantasmagoriemi nebo obskurním Night Trapem, v němž skupina podivných otrapů útočí na skupinku teenagerek pořádajících mejdan s přespáním.
Ano, jinak jsem úplně v pořádku.
Adam Homola: Onrush a ReCore
Po příliš dlouhém přemýšlení se vám musím k něčemu přiznat: Já žádnou aktuální nebo snad dobře známou guilty pleasure asi nemám. Z děravé paměti ale můžu vytáhnout dva příklady, které bych mohl s odřenýma ušima, nosem a modřinami na nohou za guilty pleasure považovat.
Jsou jimi akce tvářící se jako závody jménem Onrush a akční plošinovka tvářící se jako epické dobrodružství ReCore. Nejde o špatné hry nebo snad o tituly, za které bych se měl stydět. Zrovna v těchto případech to pro mě bylo rozhodně víc pleasure než guilty. Smůla obou her je jinde: Nebyly natolik dobré ani výjimečné, aby nezapadly už při vydání. Dnes si na ně pamatuje asi málokdo a ještě méně lidí je pořád aktivně hraje.
Já už se k nim taky vracet nechci, ale dobře si pamatuju, jak jsem se u obou her velice slušně bavil. Onrush mě dostal svým originálním pojetím akční hry převlečené za závody, kdy vůbec nešlo o to, kdo je před vámi a kdo za vámi. Respektive o to šlo, ale úplně jinak a z jiných důvodů než u závodních her. Onrush je totiž čistá akce, jen místo střílení používáte vlastní vozidlo. Vývojářům se podařilo skvěle skloubit design map, zvuky, hudbu a grafické efekty tak, že výsledkem byly dravé, intenzivní, adrenalinové a především zábavné zápasy.
ReCore do světa taky žádnou díru neudělalo a k dokonalosti mělo možná ještě dál. Jenže snaha, originalita, nápady a především atmosféra (ta hudba, ta hudba!) mě u hry udržely až do konce. Po většinu doby jsem se bavil, užíval si nápaditou akci s roboty na poušti i hopsání v promyšlených dungeonech a rád se ke hře vracel. Tady mě ještě víc než u OnRush mrzí fakt, že na případnou dvojku pravděpodobně nikdy nedojde. Z ReCore ten potenciál na větší, lepší a promakanější pokračování doslova srší.
Aleš Smutný: Karetní hry bez konce
Vážně dlouho, dlouho jsem přemýšlel, co je moje guilty pleasure a pořád se nemohu dobrat toho, že bych měl hru, za niž bych se trochu styděl. Asi mám tak trochu přístup, že když mě něco baví, nemusím kvůli tomu cítit výčitky a zároveň nijak nemiluju žádnou hru, která by byla globálně odsouzená. Je fakt, že třeba Bětkou zmiňovaný The Order 1886 mě bavil, ale neberu ho jako guilty pleasure, protože co ta hra chtěla dělat, dělala dobře a spíš má jen mizernou pověst u hráčů, kteří ji ani nehráli.
Nakonec za svoje největší guilty pleasure považuju karetní hry, které jsou bez konce. Jasně, baví mě, procvičují moje analytické myšlení a nutí moji hlavu neustále šrotovat, ale vlastně mě štve, že je často využívám jako výplňové hraní, ačkoliv bych mohl ten čas strávit s příběhovým titulem, ze kterého si asi odnesu víc.
Aktuálně střídám Gwent s MtG: Arena (fakt díky, Vašku) a je to sice uspokojující hraní, ale ten čas… V Gwentu to táhnu na tisící hodinu a když jsem splnil 100 % achievementů, spíš jsem zpytoval svědomí. A s Arenou to není o nic lepší, zvlášť, když začnu „tiltovat“ a jdu hlavou proti zdi. Takže ano, karetní hry jsou mé guilty pleasure.
Šárka Tmějová: Bez provinění
Já vlastně nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Strávila jsem stovky hodin hraním série The Sims, ale čtyřku nemůžu vystát. Loni na jaře jsem nalila přes sto hodin do Animal Crossing: New Horizons. V pubertě jsem byla věčně přilepená k World of Warcraft, na střední jsem pak s kamarády volala na Skypu a stavěli jsme si domečky v Minecraftu. V nějakých kruzích jsou tyhle hry možná považované za guilty pleasure, ale já žádnou provinilost necítím a nijak nezapírám ani to, že mám na telefonu vždycky nainstalovanou nějakou aplikaci na bázi spoj3.
Snad zpětně je mi lehce trapně za německou flirtovací odnož simíků s názvem Singles nebo za Playboy: The Mansion, kde jsem fotila plastikové krásky v miniaturních bikinách, ale to mi bylo třeba jedenáct a kdo z nás tehdy nebyl zvědavý? Když se u hraní bavím, nepovažuju to za ztrátu času, takže dneska asi fakt nemám žádnou hru, za kterou bych se vyloženě styděla. Žádný guilt, maximální pleasure!
Patrik Hajda: Simulace a farmaření, za které se nestydím
Stejně jako někteří mí kolegové mám problém s nalezením oné provinilosti v uspokojení. Je to už velmi dávno, co jsem si řekl: Když něco děláš, tak se za to nestyď, protože jinak popíráš sám sebe! Proto nemám nejmenší problém přiznat, že mě velmi baví simulace opraváře aut v Car Mechanic Simulatoru, zedníka v House Flipperovi, zloděje v Thief Simulatoru, lovce pokladů v Treasure Hunterovi, farmáře ve Farming Simulatoru či hraniční kontroly v Contraband Police.
To jsou všechno hry, jimiž značná část hráčské obce opovrhuje a leckdy tomuto pocitu i rozumím, byť s ním nesouhlasím. Pokud bych měl ale najít alespoň nějaké miniaturní semínko studu, pak je to občasný záchvat touhy farmaření na mobilech. Jednou za X měsíců musím nainstalovat nějakou novou, ale vlastně jen převlečenou farmařící hru, kterou pak hraju v kuse maximálně jeden týden, dokud je její hraní zadarmo smysluplné. To má k mému guilty pleasure skutečně asi nejblíž.
