Všechny ty velkofilmové pasáže byly sice naskriptovány až běda, nechyběl jim však hromský apel na lidskou touhu „prožít“ válečný velkofilm z bezpečí svého gauče. A konkrétně Call of Duty 4: Modern Warfare se navrch podařilo vyvléct akční střílečky z nekonečného zasazení do kulis Druhé světové války, o čemž svědčí snaha lautr všech dalších vývojářů first-person stříleček kopírovat ji. Přese všechny své kvality ale první zlomový díl Modern Warfare mířil za ještě vyšší metou. Co vše nám o ní naznačí vypuštěný obsah, to se dozvíte v prvním díle miniseriálu "Ztraceno v procesu".

Válka ve hrách je vždycky stejná. Tedy fiktivní.

Ať už patříte mezi pacifisty či gumy zelené, značce Call of Duty je nutno objektivně přiznat řadu řádů za inovace na poli mainstreamových her. Ve své konkurenci – videoher s rádoby autentickými prostředky, popisující naprosto fiktivní konflikt – totiž dosáhla na absolutní vrchol. Vždyť jen vedle ní postavte další pokusy o „opravdické“ válečné hry – nové Medal of Honory technicky popisují spešl operace bez nějaké snahy o pohled z druhé strany, Battlefield do role záporáků katapultoval (pro změnu) Rusko, Homefront i první Crysis se nás marně snažily přesvědčit, že Severní Korea může představovat strašlivou hrozbu, a dalo by se pokračovat. Navíc tvorba Bohemia Interactive se nepočítá, protože nedělá do hollywoodské estetiky. Až na báječnou depku jménem Spec Ops: The Line byly všechny AAA střílečky posledních let dobově asi tak relevantní a uvěřitelné, jako C&C: Generals s jeho toxickými traktory, maniakálními hláškami a tanky poháněnými atomem.

Navzdory populárnímu přesvědčení přitom série Modern Warfare není úplně bez inovací ve vyprávění. Řekl jsem to mnohokrát, ale je nutno to říct znova – i přes problematické aplikování je letištní mise No Russian a celá anti-establishmentová story (hlavním hajzlem je ve hře, která napříč díly pracuje jako ultimativní náborová agitka, přece jen americký generál!) v Modern Warfare 2 jedním z mála příkladů AAA her, které se pokusily říct něco malinko seriózního o dobové náladě. A to je ve srovnání s totálně dominující únikovou konkurencí pořád hodné menších ód (byť jistě ani zdaleka ne takových, jako jinde).

Rovněž hrátky s měněním perspektivy a střídáním postav dodávají do lineární story jakous takous komplexnost a vícero vrstev. Nebo ty svého času fenomenálně velkofilmově naskriptované bitky s bossy! A nezapomeňte ani na baterii smrtí nebohých vojáčků. Když vám dneska ve střílečce zemře protagonista po detonaci atomovky, je to klišé. Ale první Modern Warfare s těmihle nevyhnutelnými a přesto pekelně imerzními (na rozdíl od filmově pojatého Mass Effectu si pořád užívá first-person pohledu!) postupy přišel snad jako jeden z prvních a za to klobouk z hlavy dolů! Jenže potlesk přesto přese všechno mohl být trochu hlasitější.

zdroj: tisková zpráva

Co chytneš ve zdrojáku

Z logických a narativních důvodů se budeme zaobírat tím, co bylo vystřiženo z kampaně pro jednoho hráče. Pokud by někdo chtěl argumentovat, že singleplayer je v případě většiny nových dílů Call of Duty jenom takovým sranda-bonusem, stačí připomenout, že kdyby tomu tak opravdu bylo, Activision by ho jistě dávno ustřihl podobně, jako se o to v případě Generalsů 2 mlhavě pokusili žraloci z Electronic Arts. A věřme, že v tomto korporátním prostředí mají účetní dobře propočítáno, jestli se jim vyplatí dlouhé měsíce skládat hudbu, sepisovat děj a platit angažmá hlasivek zkušených herců. Chce-li se však někdo pomazlit s vynechanými komponenty hry více hráčů či vystřižených zbraní a patternů maskování, nechť míří semhle. Jen vypíchněme ještě bizarnost z jednoho z dalších dílů Modern Warfare: co lépe ilustruje eskapismus virtuálních válek, než vynechaný multiplayeový mód jménem „Hardcore Global Thermonuclear War“?

Dost ale pikanterií, vrhněme se nejprve na originální hratelnost, jež byla ze hry vyňata. Kromě původně zamýšleného prodlouženého tréninku a některých elementů hratelnosti samotné – třeba zamýšlené přítomnosti klasického raketometu AT4 – jsme se měli dočkat i relativně zajímavé odposlouchávací zkušenosti, jak naznačují zbytky předmětu „parabolic“. Ta by nejspíše souvisela s ustřiženou ambientní misí à la černobylské extempore jménem Descent, v níž by hráč infiltroval podzemní bunkr a špehoval sekundárního záporáka al-Assada.

Z ranku jiného typu zábavy je i zrušená mise s pracovním jménem Cobra Pilot, kde by hráč obul boty, inu, pilota vrtulníku Cobra. Jestli by se podobala spíše bombardovací episodě z prvního Modern Warfare či samostatnému létání na způsob toho, čeho jsme se dočkali až o roky později v Black Ops, zůstává otázkou – vzhledem ke slovíčku „pilot“ ve jménu však pravděpodobněji zní to druhé. Tak či onak, oba zážitky by se trochu lišily od standardního válečného masomlejnu a škoda každého podobného, za který se platilo až v sequelech.

zdroj: tisková zpráva

Jenom ne relevance!

S našimi posledními příklady už se z hájemství hratelnosti dostáváme ke starému dobrému vypravování. A vězte, že právě tady se skýtá největší potenciál, jež Modern Warfare proklouzl mezi prsty. Již zbytky v kódu Descendu či Cobra Pilot totiž obsahují i další zajímavou výraznost - namísto fiktivního ultrastátu, rozprostírajícího se mezi Jemenem a Irákem, mělo dojít na zasazení hry do Saudské Arábie. Aby bylo důkazu učiněno zadost, ilustrují to dvě další ufiknuté části, mise Designated Marksman a That’s No Sandstorm.

Zatímco v první jsme 30 kiláků pod Rijádem měli v roli bořit (vzhledem k zasazení původem snad americkou) základnu, druhá, stojící někde na přímém počátku kampaně, popisovala zoufalý boj pouštního pohraničního outpostu před přečíslením oponentů. V kombinací s tím, co se z příběhu zbylo (revoluce ve významném arabském státě či poprava lokálního prezidenta) jsme tedy prapůvodně v první Modern Warfare měli pozorovat dobově relevantní story o tom, jak velký západní spojenec Saudská Arábie zvlčí, a jaké to bude mít neblahé dopady.

Proč byl takovýto příběh nahrazen únikovým fiktivním arabským státem, a do role záporáků se na zbytek trilogie dostali tradiční Rusové, se můžeme jen dohadovat. V kontrastu i se soudobými válečnými filmy to však byl jednoznačný krok vzad. Jenom to pěkně koreluje s následující pseudokauzou ohledně Tálibánu v Medal of Honor a zmiňovaným přeobsazením Číny do KLDR v Homefrontu. Kdo do akční hry narve vzdáleně relevantní dobové pozadí, je mrtvý muž!

zdroj: tisková zpráva

Opatrnosti na rozdávání

Bylo by jistě přílišné pouštění fantazie na špacír, tvrdit, že neprostříhaný Modern Warfare mohl těmto kauzičkám předejít. Přesto se však nelze ubránit dojmu, že když už ovlivnil FPS hry na další roky dopředu svým vizuálem a mechanikami, mohl tak učinit i vyprávěním a tématem, nikoliv pouze michaelo-bayovskými detonacemi a misí Death From the Above. Trend používání fiktivních státečků (a Ruska) pokračoval v herní sféře nadále, a v případě prvního Black Ops se postaral rovněž o ustřižení multiplayerové mapy Munich inspirované touhle patálií (mapa byla poté přejmenována na neutrální Stadium a vydána v DLC…). Idea, že by dnes v AAA videohře nebyla za antagonisty generická Ruritania či Qurac, skutečně patří do říše snů.

Pro apel na kupující masy je vlastně zhola jedno, že opravdická válka z pohledu vojclů vlastně vypadá docela jinak (a že si toho všiml i Červený kříž). První Modern Warfare dovedla ve virtuálním prostředí zhmotnit patos a atmosféru populární představy o ozbrojených konfliktech. A i když hru pro to můžete postavit vedle propagand typu Zrození národa či Triumfu vůle, je to sukces tak či onak. Pro její nehynoucí vliv na zbytek FPS scény je však nanejvýše politováníhodné, že ve svém prvním díle nepropasovala série Modern Warfare reference na aktuální svět. Možná bychom se totiž již dávno dočkali více Spec Opsů: The Linů a dalších her, jež se svou formou i dějem snaží o něco více, než jen věrohodné zasazení.