První hra pro nehráče: Jaké tituly bychom doporučili úplným začátečníkům
zdroj: Forbes

První hra pro nehráče: Jaké tituly bychom doporučili úplným začátečníkům

24. 3. 2020 17:45 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

„Co bych si měl/a zahrát za hru, když hry vůbec nehraju?“ Je to otázka, se kterou se od našich přátel a rodinných příslušníků setkáváme poměrně často a není zas tak snadné na ni odpovědět. Jaká je ideální vstupní brána do světa počítačových her pro ty, kteří doteď hráli akorát Solitaire, Hledání min nebo s trochou štěstí nějaké staré Sims?

Vašek Pecháček: Journey

Journey zdroj: thatgamecompany

Jednu věc mají hráči a nehráči společnou, protože ji mají společnou úplně všichni lidé: milují příběhy. A počítačové hry umí vyprávět úplně jiným způsobem než jiná, neinteraktivní média, nechají hráče, aby sám objevoval místo toho, aby si nechal narativní hostinu naservírovat pod nos.

Proto je mým doporučením Journey, melancholická výprava pouští a sněhem, světlem a temnotou, která toho od hráče zas tak moc nevyžaduje. Žádné bossfighty, žádné složité hádanky, jen neopakovatelná nádhera v okolí, v hudbě, v osamělosti. Je to trochu klišé, ale Journey vlastně není hra, nýbrž zážitek. (Ale zároveň to je hra, takže se to počítá!)

Kdybyste ve svého začátečníka měli větší důvěru, zkuste Life Is Strange. To už je maličko složitější hra, která po hráči chce řešení hádanek a obtížné rozhodování, často pod časovým tlakem. Je ale okamžitě pochopitelná, aniž by se člověk musel vyznat v RPG systémech nebo být navyklý na akční ovládání. Zkrátka si stačí představit, co byste sami dělali v kůži mladé dívky, která se právě naučila vracet čas.

A pokud by tím nehráčem byl někdo, kdo nemá k dispozici počítač nebo se mu nechce utrácet, tak mu doporučte mobilní verzi Florence. Troška dojetí ještě nikoho nezabila.

Adam Homola: Assassin’s Creed

Assassin's Creed Odyssey zdroj: Ubisoft

Kdybych měl vypíchnout jen jednu hru, řeknu Assassin’s Creed. Je v podstatě irelevantní, který díl zvolíte, ale osobně bych se přikláněl ke dvěma nejnovějším. Mezi Řeckem a Egyptem bych už volil podle osobních preferencí daného začátečníka.

Oba noví Assassini mají velice přístupný začátek a jednotlivé systémy na sebe vrší postupně, tudíž by se v nich měl orientovat i někdo herních principů neznalý. V obou titulech je navíc pořád co dělat a vedle víceméně poklidných aktivit tu už, na rozdíl od her pro casual nehráče, nechybí nepřátelé, potyčky a hlavní postava vám může umřít.

Hrozba tu tedy je, v sázce je spousta věcí a je to správně epické, ale zároveň se tu na hráče nijak výrazně netlačí. A zrovna nehráči nebudou mít problém s tím, že Ubisoft už poněkolikáté jede podle stejného mustru nebo že je to místy příliš repetitivní a podobné jiným open world titulům, které jsme my, zkušení hráči, procházeli nedávno. Nehráč není ničím takovým postižen a stopadesátý fetch quest mu nemusí vadit tolik jako nám.

Takový člověk může být navíc doslova ohromen obřím propracovaným historickým světem a s otevřenou pusou může dlouhé hodiny obdivovat věci, na které jsme my už dávno zvyklí. Assassin také nabízí dostatečný prostor pro kochání, prozkoumávání a vůbec hraní vlastním tempem.

Šárka Tmějová: Hry od Amanity

Chuchel zdroj: Amanita Design

S nehráči já se přece vůbec nebavím, protože každý hraje aspoň sudoku na záchodě na mobilu nebo se mi po třetí skleničce vína svěřuje, že s bráchou v dětství nad jednou klávesnicí smažili Mortal Kombat! Nehráčů mezi námi je ve skutečnosti absolutní minimum, jenom se většina populace hráči nenazývá a my je pak častujeme termíny jako „casual“ nebo „málo hardcore“. To jen tak pro pořádek.

Když ovšem vyrazíme za hranice spoj3 her, Solitaire a Angry Birds, narazíme na několik bariér. Konzolové hry kvůli gamepadu škrtám rovnou, protože mnohem snáz někoho přimějete hrát někde, kde má ovládaní alespoň trochu osahané, čímž nám zbývají počítače, mobily a tablety. Střílečky jsou pro začátečníky moc rychlé, RPG moc komplikovaná, strategie moc… strategické.

Začátečníkům tedy doporučím tvorbu studia, s níž nehráčky z mého okolí od 6 do 60 přicházejí z vlastní iniciativy. Od Machinaria přes Samorosty až po Chuchla jsou hry od Amanity rozkošné, snadno se ovládají, nemůžete v nich umřít a není v nich prakticky žádné násilí. Obtížnost taky vesměs není kdovíjak zapeklitá a když se zaseknete, řešení dohledáte během pár minut.

Nejen za umělecký dojem doporučuje 11/10 dotázaných žen včetně mojí mámy, expřítelkyně herního novináře a mé sestřenice, která má tablet jinak jen na zabavení dětí. Synů. Ale ti minimálně Chuchla už zvládají hrát taky. A když to zvládne dítě, co si neumí zavázat tkaničky, dokáže to i váš děda, natož kamarádka, co na Messengeru napíše dvě stě slov za minutu a v Gardenscapes je na úrovni 2478.

Patrik Hajda: LEGO hry

legomarvel zdroj: Warner Bros.

I člověk hrami nepolíbený je s jistou pravděpodobností dobře obeznámen s legendárními filmovými sériemi jako Hvězdné války, Jurský park nebo Harry Potter. Každý má určitě svou oblíbenou sérii, a pokud nejde o nějakou neznámou bizarnost, existuje nemalá šance, že posloužila jako předloha jedné z mnoha LEGO her.

Ať už se dotyčný přiklání na stranu Marvelu, nebo DC, ať už dává přednost dobrodružství mezi piráty, nebo archeology, LEGO mu kryje záda. Videohry „z Lega“ nehráče snadno přitáhnou svou licencí, kterou navíc zdárně karikaturují. Jednotlivé tituly až maniakálně věrně kopírují filmové předlohy, ale nebojí se inovovat a přistupovat k některým ikonickým scénám originálním způsobem.

Jejich nespornou výhodou je důraz na kooperaci na rozdělené obrazovce, díky čemuž svým nováčkům můžete aktivně pomoct se vstupem do krásného světa her. Ale ne každý titul ze série je tak skvělý jako jiné. Jmenovitě mohu všemi deseti doporučit celou sérii Harryho Pottera a Pána prstenů, zatímco otevřený svět Jurského světa není zas tak zábavný.

V jádru ale fungují všechny hry totožně. K jejich ovládnutí si vystačíte s pár klávesami/tlačítky a hráče vesměs nijak netrestají za neúspěch. Sice máte čtyři životy, ale po smrti přichází okamžité vzkříšení a jedinou penalizací je ztráta (LEGO) mincí, které nejsou pro dokončení celé hry nijak důležité.

Herní náplní je neřízené ničení všeho, co je vyhotovené z kostek LEGO. Nejenže je to hlavní příjem peněz, za které si odemykáte další, pro příběh nedůležité postavy daného univerza, ale je to také velmi uklidňující a příjemné. A kromě toho váš čeká spousta nenáročných puzzlů, které posouvají kupředu známý děj. Je to celé hrozně milé.

Osobně mám ozkoušené, že vstup mezi hry přes LEGO funguje výborně. A dalším kouskem v pořadí může být rovnou Diablo či jakákoliv diablovka, která má podobně jednoduché ovládání, ale po herní stránce je už přeci jen sofistikovanější a místo kousků Lega sbíráte meče a sekery.

Aleš Smutný: Animal Crossing

  Animal Crossing: New Horizons zdroj: Nintendo

Dostat do ruky nehráče, to není snadná věc. Přesvědčil jsem se, že pohyb v prostoru s kamerou z pohledu třetí osoby je pro nováčky nebo hráče, kteří se s hrami dostali do kontaktu naposledy v devadesátkách, problém. U některých her to nevadí, ale akční adventury často nedají čas na aklimatizaci.

Pokud mám doporučit jednu hru, která vašeho blízkého nováčka pohltí, je to bez diskusí Animal Crossing: New Horizons. Ta hra má vše potřebné pro herní aklimatizaci – absenci nebezpečí, snadno uchopitelný pohyb v prostoru a dostatečně rozvážné tempo.

Především ale poskytuje propracované a logické herní prvky. Management surovin tu zvládne každý, crafting tu zvládne každý, zkrášlování ostrova funguje na stejném principu jako u čehokoliv „stavěcího“ a hra je postavená na tom, že si vše hráč objevuje sám a nepotřebuje k tomu hledat návody na internetu – naopak, když si na to nepřijdete sami, cítíte se ochuzení.

Velkým plus je i fakt, že hru nevyčerpáte během dne, dvou. Systém reálného dne a noci vás žene se k Animal Crossingu vracet zas a znovu a strávit v něm tak akorát času. Dostavíte muzeum, dostavíte domek, další domek, vrhnete se na teraforming… Prostě, tuhle hru se nebojím vrazit do rukou naprostého herního nováčka a vím, že se nebude nudit.

Alžběta Trojanová: Detroit: Become Human

Detroit: Become Human zdroj: Foto: se svolením Sony / Detroit: Become Human

Byť hry od Quantic Dream rozhodně nepatří mezi moje nejoblíbenější a dlouhodobě si myslím, že David Cage psát scénáře neumí, je pravda, že v rámci narativních her nenajdete nic lepšího. Tedy alespoň v měřítku tříáčkových titulů, protože ruku na srdce, nehráče musíte trochu nalákat i tím, jak to vypadá. A byť má první série The Walking Dead od Telltale asi tak 50x zajímavější momenty, graficky je to těžká bída. Tím nikoho na zadek neposadíte.

Detroit: Become Human naopak obsahuje všechno. Vypadá skvěle, má české titulky, takže se nemusíte starat, jestli dotyčný ovládá angličtinu. Příběh je klasická detektivka, což je žánr, který má rád snad každý. Obtížnost není nijak zásadní, a kdyby to náhodou bylo pořád až moc, můžete si jednoduše zahrát ve dvou, zatímco se ten druhý dívá. U téhle hry to funguje naprosto bez problémů.

Pozitivní je, že Detroit vyšel i na PC, takže nemusíte být limitovaní tím, jestli začátečník má konzoli, nebo ne. Na druhou stranu, androidskou revoluci si nejvíc užijete na gauči před televizí, tak snad máte aspoň HDMI a ovladač.

Jiří Svák: Unravel Two

Unravel Two zdroj: Electronic Arts  

Moje zkušenost je taková, že pro lidi, co s videohrami vůbec nepřicházejí do styku (nebo maximálně v nějaké jednoduché formě na mobilu), je velkou překážkou samotné ovládání. Kdybych měl doporučit nějaký titul nehráči, zaměřím se v prvé řadě na to, aby měl přístupné ovládání a nezačal tak nováčka frustrovat dříve, než objeví jeho kouzlo.

Ze seznamu tak vypadávají všechny akce z první osoby, protože rychlé míření myší není zrovna věc, kterou by měl nehráč v malíku. Obecně volné rozhlížení a pohyb v 3D prostoru je pro uživatele netknutého hrami oříšek. Nemůžeme se tak spolehnout ani na služby gamepadů – je docela fuk, zda otáčení postavy dělá myš, nebo analogová páčka, zakopaný pes je ve 3D.

Jestli vás teď napadá, že vytáhnete své eso z rukávu, totiž Baldur's Gate, protože je to prostě nejlepší hra na světě a je přece ve 2D, zklamu vás. Nehráče není radno zahltit složitým uživatelským rozhraním, rozsáhlými pravidly nebo frustrující obtížností. Modelový nehráč si chce jen ukrátit volnou chvíli, a to pokud možno hned, bez strmé křivky učení.

Jako nejlepší materiál se tak jeví jednodušší hry, do kterých může naskočit téměř každý. Ale pozor, nemusí to být zrovna dětské hříčky. Pozornost dospělého spíše upoutají stylizované, nápadité 2D hopsačky, point-and-click adventury s dobrým příběhem, závodní tituly, které lze snadno ovládat, nebo nakonec i skupinové hry typu Drawful, kde precizní ovládání vůbec není potřeba a jde spíše o společenskou zábavu.

Je těžké vybrat jednoho zástupce, ale kdybych měl za sebe doporučit titul, který neodradí nehráče, bude to Unravel Two. Hra je krásně stylizovaná a graficky zaujme i náročnější diváky, má jednoduchou hratelnost, kterou pochopí každý, a nejlépe se hraje ve dvojici, kdy vám ten druhý, zkušenější hráč může kdykoliv pomoci přes náročnější pasáže.

Nejnovější články