Divoké devadesátky #1 – Jak vyrvané páteře a holky v pyžámku namíchly senátory
zdroj: Foto: Digital Pictures

Divoké devadesátky #1 – Jak vyrvané páteře a holky v pyžámku namíchly senátory

6. 1. 2023 16:50 | Téma | autor: Pavel Makal |

90. léta jsou zejména v kontextu naší země i dalších někdejších členů východního bloku považována za období téměř neomezené svobody, kdy se po uvolnění totalitních poměrů otevřela stavidla příležitostí. Ohromnou míru volnosti si ale užíval nejen svět skutečný, nýbrž i ten herní. Bohužel to nemělo trvat navždy, jak se dozvíte v prvním díle plánovaného seriálu Divoké devadesátky.

Nadějné vyhlídky

V roce 1993 to vypadalo, že má před sebou herní průmysl zářnou budoucnost. Stále ještě relativně nové médium se už stihlo oklepat z velkého krachu, k němuž došlo o dekádu dříve, a na trhu dominovaly dvě značky – Nintendo a Sega. První ze dvou japonských gigantů měl na trhu už dva roky svou konzoli SNES a start nové dekády pro něj byl extrémně úspěšný. V roce 1990 si z třímiliardového amerického herního trhu ukousl neuvěřitelných 90 procent.

Sega ovšem nechtěla zůstat pozadu, a tak skrz důmyslný marketing přesvědčila mladé hráče, že na rozdíl od usedlého a „rodinného“ Nintenda je právě její platforma mnohem vhodnější pro cool teenagery. V prosazování tohoto přístupu, který se dá shrnout pod marketingový slogan „Sega Does What Nintendon’t“, společnosti pomohl i mnohem svobodomyslnější přístup ke schvalování a vpouštění různých druhů her na své konzolové platformy.

Na konci roku 1991 navíc Sega představila Mega CD, doplněk ke své v té době tři roky staré konzoli Mega Drive, který jednak zvýšil výkon, ale především zvěstoval přechod od cartridgí k optickým diskům. A i když prodeje tohoto rozšíření konzole nebyly kdovíjaké, v roce 1993 už Sega kontrolovala 65 procent amerického herního trhu. Konzolové války se rozhořely naplno, jenže se brzy objevil společný nepřítel.

Sega CD zdroj: Sega

Žánr bojovek patřil v éře arkádových automatů mezi ty nejpopulárnější a na začátku devadesátých let mu po právu kraloval megaúspěšný Street Fighter II. Ovšem zatímco on proklouzával pod rozlišovacími schopnostmi rodičů i mainstreamových médií díky své nezávadné stylizaci, dítě Eda Boona a Johna Tobiase, které vyhřezlo na svět zbrocené krví a pajšlem, způsobilo dokonalý poprask. Řeč je samozřejmě o Mortal Kombatu, jehož první díl vyšel na arkádových automatech v říjnu 1992, kdy místo barevných a kreslených postaviček nabídl FMV rendery skutečných herců a především na svou dobu nezvykle brutální ukončovací komba, tedy legendární fatality.

Mortal Kombat rychle ovládl americké arkádové herny a rok po vydání na automaty hra dorazila i na domácí zařízení od Nintenda a Segy. Na SNES se hráči museli spokojit se značně cenzurovanou verzí bez drsných fatalit a s potem místo krve, kdežto šťastní majitelé Mega Drivu si mohli brutality užívat do sytosti. Co se dřív skrývalo primárně v potemnělých hernách, najednou v celé své kráse proniklo do obývacích pokojů. A začal to být problém.

  Mortal Kombat zdroj: Midway

Sex? Raději knihu!

V prudérní americké společnosti ovšem existoval ještě jeden daleko větší strašák, než jakého představovalo brutální násilí. Samozřejmě jím byla nahota a jakékoli sexuální náznaky, ke kterým by se mohla nevinná dětská duše přichomýtnout. S rozmachem CD mechanik vznikl zbrusu nový žánr interaktivních filmů a jednoduchých adventur, které mnohdy disponovaly značně lechtivou atmosférou.

Jeden z bizarních klenotů této doby představuje Night Trap z roku 1992, příběh o skupině studentek a jejich večírku s přespáním, který bohužel naruší hejno upířích monster. S ohledem na to, že právě FMV hrám se hodlám věnovat v některé z dalších epizod Divokých devadesátek, prozatím postačí zmínit, že kromě mladých dívek v pyžámkách (na dnešní poměry velmi cudných) se ve hře nachází několik až pozoruhodně násilných scén, kdy je některá z nebožaček za použití prapodivných nástrojů unášena upíry.

Night Trap zdroj: Sega

Diskuze o tom, zda je ta či ona hra vhodná pro děti, se samozřejmě v médiích i mezi rodiči čile řešila už předtím, v roce 1993 ovšem padla příslovečná kosa na kámen. Právě tehdy totiž jistý mladý chlapec zatoužil po Mortal Kombatu na Mega Drive. K jeho smůle byl jeho otcem jistý Bill Andresen, jeden z vedoucích kanceláře senátora Joa Liebermana, který se v následujících letech nechvalně proslavil svou křížovou výpravou proti „závadnému obsahu“ v zábavním průmyslu a ve videohrách obzvlášť.

Andresen sám byl údajně překvapen mírou násilí v Mortal Kombatu a na své zjištění pobouřeně upozornil senátora Liebermana. Ten se při pohledu na hru zděsil taktéž a přislíbil, že započne vlastní průzkum svobodně distribuovaného zábavního softwaru. Sám senátor si dle svých slov zahrál Night Trap, a ačkoliv dodnes přesně nevíme, jak dlouho u holčičího mejdanu v pyžámkách vydržel, údajně i v této hře našel spoustu problematických prvků.

Do krve!

7. prosince roku 1993 se záležitost nevhodného obsahu ve videohrách začala projednávat v americkém senátu. Slyšení se zúčastnili nejen dětští psychologové a zástupci z řad školství a vzdělávání, ale i členové organizací brojících proti televiznímu násilí a vydavavatelských asociací. V neposlední řadě byli přítomní i oba viceprezidenti amerických poboček Nintenda a Segy, Howard Lincoln a Bill White.

V průběhu procesu padla celá řada legendárních výroků, které v některých médiích přežívají dodnes, ať už se týkají negativního vlivu her na dětskou psychiku, znecitlivění populace vůči násilí, případně podpory rasismu a sexismu. Night Trap měl podle některých účastníků diskuze vybízet ke znásilňování, zatímco Mortal Kombat učí děti, že násilí je tou nejsnazší cestou k úspěchu.

Howard Lincoln zdroj: C-Span

Snad ještě zajímavější byl ale otevřený spor mezi Lincolnem a Whitem. Zatímco White tvrdil, že herní průmysl se postupně stává i záležitosti dospělých a právě na ně míří třeba Night Trap, Lincoln se s takovým názorem odmítl ztotožnit a plusové body u veřejnosti získal za to, že upozornil na cenzuru Mortal Kombatu na SNESu.

Debata o nevhodném obsahu pro děti zašla tak daleko, že svůj díl kritiky schytaly i periferie. Konami totiž krátce přetím vydalo hru Lethal Enforcers, která spadala do kdysi populárního žánru light-gun shooterů, tedy stříleček, které se ovládaly s pomocí speciální světelné pistole. Liebermanovi vadilo, že ovladač k této hře (nazvaný příznačně Konami Justifier) příliš připomíná reálný revolver. Viceprezident Segy Bill White opáčil, že Nintendo má vlastní problematický ovladač, a sice Super Scope, který prý vypadal jako bazuka.

Lethal Enforcers zdroj: Konami

Hry nikoho nezajímají

Je třeba říct, že na začátku devadesátých let neexistoval žádný obecný ratingový standard. Zatímco filmový průmysl měl tuto záležitost už dávno vyřešenou, hry jakožto médium, které je teprve na vzestupu, využívaly okrajového zájmu úřadů a s ratingy si těžkou hlavu nedělaly. V roce 1987 se dokonce zástupce Asociace vydavatelů softwaru nechal slyšet, že programy (a tedy i hry) pro dospělé nejsou problém a vláda s nimi nechce ztrácet čas, protože má zrovna za sebou křížovou výpravu proti hudebnímu průmyslu, která ovšem nepřinesla vůbec žádné výsledky.

Sega zavedla svůj vlastní ratingový systém Videogame Rating Council, s jehož kritérii ovšem Nintendo v mnoha ohledech důrazně nesouhlasilo, svá řešení navrhly i některé další platformy jako například 3DO. Hraní na PC zas v Americe řešila organizace RSAC. Senátoru Liebermanovi nicméně vadilo, že žádný z těchto systémů nepředstavuje jakýsi průmyslový standard s jednotnými podmínkami, podle kterých by se rodiče mohli orientovat.

Spolu s dalšími kolegy tedy na konci prvního slyšení varoval zástupce herního průmyslu, že pokud se situací něco neudělají sami, bude muset zakročit stát. Sega i Nintendo se tedy zavázaly k tomu, že ve spolupráci s velkými obchodními řetězci vytvoří ratingový systém podle modelu, který už dříve fungoval ve filmovém průmyslu. Další slyšení se mělo konat na jaře roku 1994, aby mohl senát vyhodnotit postup.

Pikantní perličkou je, že jen pár dní po prvním slyšení za bouřlivého jásotu vyšel první Doom. Ještě pikantnějším se stal fakt, že ačkoli se interaktivní film Night Trap předtím nijak skvěle neprodával, díky kontroverzi se v týdnu po prvním slyšení prodalo přes 50 tisíc kopií. A přestože Sega i mnozí prodejci hru stáhli před Vánocemi 1993 z prodeje, obskurní titul zvládl najít cestu ke čtvrtmilionu zákazníků.

doom cover zdroj: Foto: Bethesda

Konec dobrý...?

Březnového slyšení v roce 1994 se účastnil mimo jiné i tehdejší viceprezident Electronic Arts Jack Heistand, který senát informoval o společné iniciativě hlavních aktérů herního průmyslu ve Spojených státech (společností Electronic Arts, Sega, Nintendo, Atari, Acclaim, Philips a 3DO). O měsíc později vznikla Asociace interaktivního digitálního software (IDSA), která se následně jala vytvořit jednotný ratingový systém. Sega sice jako základ nabídla svůj starší hodnotící systém, především kvůli tlaku ze strany Nintenda ovšem došlo k vytvoření úplně nové a zcela nezávislé platformy. Tu pod názvem ESRB známe dodnes, zatímco IDSA se v průběhu let přejmenovala na ESA a kromě zastupování herního průmyslu před vládou a jinými organizacemi mimo jiné pořádá i veletrh E3.

Senátor Kohl v průběhu slyšení uvedl: „Násilné videohry, které ponižují ženy, škodí našim dětem a jsou odpad. Žijeme však podle ústavy, která vládě brání v cenzuře. Proto se pokusíme žít s hodnotícím systémem." Pokud si snad on nebo senátor Lieberman myslel, že ratingová omezení budou mít nějaký vliv na obsah, který herní průmysl produkuje, museli si v příštích letech vyloženě zoufat. Místo Night Trapu tady najednou byla Phantasmagoria nebo Harvester, po Doomu přišel Carmageddon, Postal a ještě o něco později Soldier of Fortune, Rockstar napřed mírně popichoval s prvním GTA, aby následně všechny šokoval s oběma Manhunty.

Phantasmagoria zdroj: tisková zpráva

V kontextu dnešní realistické grafiky a, přiznejme si, ještě daleko svobodomyslnějšího přístupu k násilí v zábavních médiích, působí první Mortal Kombat nebo Night Trap až legračně, v kontextu doby byl ovšem unifikovaný systém hodnocení správným krokem. Šlo o jednoznačný důkaz, že se z her stává masové zábavní médium, se kterým je třeba počítat. O tom, kam se popularita a zásah zábavního software dostaly od roku 1994, se kolem sebe přesvědčujeme každý den.

A jen tak na závěr – Howard Lincoln během prvního slyšení prohlásil, že na konzolích od Nintenda Night Trap nikdy nevyjde. Tento slib vydržel 25 let, než v roce 2018 vyšel Night Trap ve výroční edici na Switchi - s ratingem T pro teenagery...

Nejnovější články