Toto je příběh o jednom klukovi, který kdysi dávno zkusil chodit s nehezkou a strašně zlou holkou, které její stvořitelé dali jméno Dark Souls, aby se následně zamiloval do jedné z jejích sester a vylámal si zuby na dalších příbuzných. Je to příběh o tom, kterak jsem vložil veškeré své naděje v Elden Ring a jednou provždy dal sbohem žánru, který mi prostě a jednoduše není souzený.

Galerie

Bylo to už opravdu hodně dávno, kdy jsem zapnul pro mě tehdy zcela neznámou hru Dark Souls. Už si přesně nepamatuju, jak jsem se k ní dostal a kdo přesně mě na ni nalákal, měl jsem ale chuť na „jiné RPG“ a to jsem také dostal.

Po pár desítkách minut, kdy si mě mazali na chleba ti nejobyčejnější z nepřátel, jsem hru vzteky „rage quitnul“, odinstaloval a pln zlosti vysílal mnoho nadávek směrem k vývojářům, kteří se opovážili něco tak neodladěného a totálně nezábavně obtížného nejen vydat, ale zároveň na tom kasírovat peníze od nic netušících hráčů, jakým jsem tehdy byl.

S postupem času se rána zahojila a jak jsem hlouběji pronikal do fantastického světa videoher, začal jsem zjišťovat něco málo o jakémsi specifickém žánru soulsovek. Jak už asi tušíte, teprve časem mi došlo, že vysoká obtížnost nebyla pochybením vývojářů, ale úmyslem, který ostatně udělal celé sérii her jedinečné jméno, blahou i neblahou pověst.

zdroj: FromSoftware

Nechci se chvástat, ale jsem člověk, který umí uznat vlastní pochybení, což je jednoznačně případ mého prvního zážitku se sérií Dark Souls. A tak, když se blížilo pokračování Dark Souls III, rozhodl jsem se coby ostřílenější hráč ukázat svému mladšímu vztekajícímu se já, že chyba byla v něm, a ne ve hře.

Dark Souls III jsem si navzdory předchozí zkušenosti zakoupil, a nesmyslně tak hazardoval se svými penězi, ale této investice ani náhodou nelituju. Hra mě zcela pohltila. Konečně jsem pochopil, co všichni vidí na té absurdní obtížnosti. Strašně mě bavilo se neustále zdokonalovat, překonávat zdánlivě nepřekonatelné překážky a v neposlední řadě jsem se nemohl vynadívat na celkovou nádheru, scenérii a design nepřátel.

Soulsovkám jsem propadl natolik, že jsem si posléze pořídil i Lords of the Fallen, které jsem si rovněž užíval plnými doušky a celá moje zlatá éra soulsovek vykrystalizovala hrou The Surge, u níž jsem poprvé a naposledy recenzoval titul tohoto typu.

zdroj: Vlastní foto autora

Tím ale skončilo období radosti, hojnosti a blahobytu a nastaly temné časy. Časy, které přetrvávají dodnes a po posledních dnech už mě opustila i poslední špetka naděje, že se kdy znovu blýskne na růžovou budoucnost.

Sekiro: Shadows Die Twice jsem po předchozích zkušenostech očekával jako máloco. Dark Souls v asijských kulisách? Větší svoboda v pohybu po mapě? Sem s tím! Jenže pak jsem si hru koupil, vyzkoušel a zjistil, že se svým způsobem opakuje letitý příběh s prvními Dark Souls a ze Sekira se pro mě vyklubalo žalostné zklamání.

Na vině opět není hra jako taková. Tentokrát jsem jí dal několik hodin, nejen pár minut, ale svobodnější pohyb mi nakonec nesedl a měl jsem na můj vkus až příliš velké problémy porazit nepřátele, kteří nebyli z těch nejběžnějších, ale zároveň se nejednalo ani o bossy v pravém slova smyslu.

zdroj: FromSoftware

Zkrátka to nebyly Dark Souls III, a tak jsem se rozhodl tím neznepokojovat. Když pak ale studio FromSoftware oznámilo Elden Ring, zjistil jsem ke svému překvapení, že už mě to vlastně vůbec nezajímá a jakékoliv novinky o této hře šly jedním okem tam a v paměťovém centru už se neukládaly do žádného adresáře.

Platilo to do jedné zlomové chvíle. Do okamžiku, kdy si kolega Pavel Elden Ring konečně vyzkoušel a napsal z něj dojmy. Při čtení řádků slibujících zážitek velmi podobný třetím Dark Souls ve mně opětovně vzplála jiskra zvědavosti a nadšení a já začal hltat každý nový drobek o hře. Dokonce se ze mě stal zarytý zastánce grafiky a celkové stylizace hry, která u mých kamarádů z prvních záběrů z hraní moc nezafungovala.

Elden Ring byl po dlouhé, opravdu dlouhé době hrou, kterou jsem si vyloženě předobjednal. Nevzpomínám si na žádnou další z posledních let, u které bych to nevydržel až do plného vydání. V den, kdy mi krabička se hrou přistála u dveří (tedy, vyzvedl jsem si ji ve schránce Zásilkovny, ale víte, jak to myslím), jsem byl štěstím bez sebe. Ale…

zdroj: Bandai Namco

Ale byl to také den, kdy jsem měl plné ruce práce s recenzováním jiných her. V jednu chvíli jsem pracoval jak na Shadow Warrior 3, tak na Gran Turismo 7 a ještě Babylon’s Fall. Nechtěl jsem riskovat, že mě Elden Ring chytne a já kvůli němu zanedbám své povinnosti, a tak jsem si ho slíbil za odměnu – až zrecenzuju všechny tři tituly, budu mít dost času věnovat se novince od FromSoftware.

Musel jsem vytrpět neskutečný hype a neustálé pění ód od kolegů a kamarádů. Pak jsem si ke hře konečně sednul, strávil s ní jeden večer a… víckrát ji neviděl. Byl jsem tolik unavený z recenzentského maratonu, že jsem si potřeboval především odpočinout, a Elden Ring mi odpočinek opravdu nenabízel. Slíbil jsem si další odklad do chvíle, kdy budu maximálně v pohodě a připravený podstoupit jeho očistec.

Odpočinkovou náruč mi nabídl můj milovaný SnowRunner, ke kterému jsem se onehdy vrátil po nějakém půlroce a strávil s ním další spoustu hodin kvalitní zábavy, aby si o nějaký ten týden, dva později mou pozornost vyžádala zase další recenze.

zdroj: Vlastní foto autora

Týdny, vlastně rovnou celé měsíce plynuly (ten čas neskutečně letí), já byl neustále zaneprázdněný nejrůznějšími pracovními i životními událostmi a na hraní nějakých mimopracovních záležitostí nebyl buď čas, nebo nálada.

Až do nedávných dní. Tehdy jsem se ocitl v oku tornáda, nevysvětlitelně klidném bodě mého chaotického života, kdy jsem se jako mávnutím proutku přepnul a získaný volný čas se rozhodl konečně, po takové době věnovat tomu vysněnému Elden Ringu.

Můj rozehraný build samuraje z března jsem nechal v zapomnění a pustil se do hraní hezky od začátku, tentokrát s postavou hrdiny. Sliny se sbíhaly, jak jsem již podruhé, tentokrát však pln síly a odhodlání vykročil do tajuplných a nádherných plání světa Lands Between.

zdroj: Bandai Namco

Byl jsem nadšený z každého usmrcení prvních, nic netušících hlídkujících stráží a opravdu zcela odhodlaný vytrvat a udělat z Elden Ringu svou aktuálně nejhranější hru. Jenže pak přišel první dungeon, první smrt, druhá smrt, ztráta run, frustrace, hněv, rozčarování… A zábava nikde.

Jak to, že mě Dark Souls III tolik pohltily a Elden Ring, jejich evoluce, mě stresuje úplně stejně jako Sekiro? Elden Ring jsem zapnul dvakrát a už teď vím, že žádná třetí šance nebude. Musel jsem si přiznat evidentní pravdu – mé někdejší propojení se soulsovkami, skutečně vášnivá láska, je pryč.

Nacházím se ve fázi života, kdy mě opakované selhávání nenaplňuje. Nečiní mi nejmenší radost vynakládat úsilí jen proto, abych ho musel celé opakovat s tím rozdílem, že při druhém pokusu jsem ještě napjatější. Ano, představa ztráty run mě vyloženě drásala a vlastně mi přebila jakékoliv jiné pocity – ať se děje cokoliv, za žádnou cenu nesmím přijít o runy! Za žádnou cenu… A jsou fuč. Tak to jděte do prde...

zdroj: Bandai Namco

Rozloučení s Elden Ringem nebylo pěkné, bylo smutné. Ukončil jsem jednu éru života hráče, která ve skutečnosti skončila již před dávnými lety, ale já se ji snažil udržet naživu do poslední možné chvíle. Už se nehodlám trápit. Soulsovky budu nadále respektovat a obdivovat, ale už se do nich nebudu pokoušet pronikat.

Před pár dny jsem tedy sekl s jedním celým žánrem a našel útěchu – jako už tolikrát – v jedné z nejdivnějších her pro menší masy. Ano, znovu je řeč o SnowRunneru, agilních džípech, schopných náklaďácích a mnohatunových bestiích brodících se řekami, bahnem a sněhem jenom proto, aby se betonové panely či dřevěné fošny dostaly z jednoho místa na druhé.

Sám se divím, že mi SnowRunner poskytuje tolik odpočinku oproti soulsovkám, když jsou si obě hry v lecčems až překvapivě podobné. Ani SnowRunner nedá člověku nic zadarmo. I ve SnowRunneru je selhání na denním pořádku. Zapadnutí je neustále na spadnutí a nerovný terén vybízí k převrácení tatrovky a vyvrácení nákladu na její korbě.

zdroj: Vlastní foto autora

Jedna cesta přitom není otázkou pár vteřin, leckdy se neprostupným terénem plahočíte desítky minut jenom proto, abyste těsně před cílem totálně selhali a nezbylo vám nic jiného než po stejné trase vyrazit s jiným vozem, ten původní vyprostit, náklad znovu naložit a na druhý pokus ho už snad zdárně doručit.

Ale protože SnowRunner brnká na mou simulační strunu a lásku k čemukoliv, co využívá k cestování pneumatiky, nejsou pro mě tato selhání frustrující a nezábavná jako v soulsovkách. Místo toho představují vzrušující výzvu. To, co jiným hráčům dávají soulsovky, mně dává SnowRunner s přidanou hodnotou zenové atmosféry, kdy u hraní zcela vypínám mozek a jen se kochám propracovanou fyzikou terénu i vozidel.

SnowRunner je jediná hra, k níž jsem si koupil ne jeden, ale rovnou dva season passy a k níž si postupně dokupuju i všechna malá DLC. Až tak moc ji miluju a až tak moc chci podpořit její vývojáře za to, že mi dodávají přesně to, co teď ve volném čase potřebuju – velká kola, technologické orgie a naprostou pohodu. A to je úplný opak toho, co mi poskytují, tedy teď už definitivně poskytovaly, soulsovky.

A co vaše „životní“ příběhy? Setkali jste se také s žánrem, kterému jste nemohli přijít na chuť a nakonec jste mu propadli? A vydržel vám takový vztah dodnes? Podělte se s námi v komentářích nebo na našem Discordu.