Když jsem si minulý týden balila svých pět švestek na Final Fantasy XIV Fan Fest v Berlíně, tušila jsem, že mě čeká podobný zážitek jako na minulém evropském srazu před třemi lety v Londýně. Coby herní novinářka musím z povinnosti i z vlastní zvědavosti stíhat desítky různých titulů ročně, a tak se považuji za opravdu velmi mírnou, příležitostnou fanynku.
Moje úroveň vybavení v tomto MMORPG vás tedy neoslní, zemi při soubojích zdravím častěji, než je zdrávo, a těžké raidy nebo endgamový obsah obcházím obloukem (pokud z nich nekouká nějaký ultra roztomilý minion…). Tedy když se k nim vůbec dostanu, protože dohrát vůbec základní příběhovou linku je s neustále rostoucím množstvím datadisků záležitost na stovky hodin. Většina lidí na berlínském výstavišti to ale měla úplně jinak. Pro hardcore fanoušky je FFXIV doslova druhým domovem a často dokonce jedinou hrou, které věnují veškerý svůj volný čas.
Na jednu stranu je nádherné vidět, že spousta lidí našla v Eorzee tak pevně spjatou komunitu i celoživotní přátelství. Na stranu druhou jsme se ale s kolegy z branže nejednou dostali k myšlence, že nás ta bezmezná oddanost až trochu děsí. Kéž bychom v našich vlastních životech dokázali být do čehokoliv tak neuvěřitelně zapálení, jako jsou fanoušci FFXIV! Zároveň se ve mně ale mísil lehký pocit skepse: Square Enix už tuhle slepou lásku bere trochu jako samozřejmost a člověk se neubránil dojmu, že své nejvěrnější leckdy bere na hůl. Když víte, že vám publikum odpustí a zatleská téměř za cokoliv, můžete si dovolit hodně.
