Azul - Vitráže Sintry

2–4 hráči | 30 minut | Od 8 let | česky

Byť Azul svůj příběh píše teprve od roku 2017, má na svém kontě už dva paradoxy. Název téhle respektované hry vychází ze slova azulejos, kterým se označují dekorované portugalské dlaždice. Ty jsou také stavebními kameny hráčů v původním titulu ověnčeném nejednou deskoherní cenou, například respektovanou Spiel des Jahres 2018. Jenže nový člen rodiny Azulů se odkazuje na skleněné vitráže ze Sintry. Ale což, k dlaždičkám to není zas tak daleko.

Druhý paradox je osobní a plný spoilerů, protože se hned na začátku musím přiznat, že narozdíl od mnoha spoluhráčů, mě původní dlaždičkový Azul příliš neoslovil. Sice hru respektuji a považuji její solidní koncept pevný v základech. Jen mi nějak nepřináší zábavu a radost; dva důvody, proč se k němu vracet. A přestože nový Azul – Vitráže Sintry stojí na úplně stejném základním principu, je prostě božský. Nejenže nepohrdnu jeho společností u stolu. Já ji vyhledávám. Sám ji motivuji! Prostě paradox!

zdroj: Profimedia

Pro začátečníky

Informovaní prominou, ale vezmu ohled i na ty, kteří se s původní hrou ještě nesetkali, a decentně popíši, jak novinka funguje. U abstraktních her bývá relativně běžný výskyt nekomplikovaných pravidel. Spíše záleží na vašich dovednostech, počtářských schopnostech a kombinační zdatnosti, než na proplétání se mezi hromadami speciálních výjimek a mechanismů. Proto bez bázně a hany jděme vstříc našemu osudu sklenáře, jež má svými výtvory oslnit portugalského krále Manuela I.

Ve středu stolu leží několik výloh – kruhových destiček, na něž se při přípravě každého kola vyskládá po čtyřech barevných kostkách, částech budoucí vitráže palácových oken. Hráči se postupně střídají a ve svém tahu si vezmou všechny dílky jedné barvy z jedné výlohy. Zbytek kostek se přesune do středu stolu.

Každý hráč má před sebou palác a nad ním osmero vysokých vitrážových oken, která je nutná zasklít, samozřejmě patřičnými barvami. Každé okno lze vyplnit dvakrát. Poprvé se jen destička otočí a podruhé odstraní. Pokaždé se jedna barevná kostička vitráže sveze dolů na hráčovu desku paláce, což přináší okamžitý zisk bodů. A to jak za právě dokončenou vitráž, tak i ty nacházející dále vpravo, které už byly alespoň jednou dokončeny. Zároveň ale kostičky na paláci přinášejí body na konci hry. Závisí to ovšem na straně, kterou si hráči na svém paláci zvolí. U strany A nezáleží na barvě umisťovaných skleněných cukrátek, u strany B tomu je právě naopak.

zdroj: Profimedia

Sklenář v první řadě

Do bodovaní zasahují ale ještě dvě drobnosti, které souvisí s figurkou sklenáře, který cestuje nad vašimi okny. Jak to funguje? Figurka začíná úplně vlevo nad prvním sloupcem. Pokud ale umístí hráč dílky do jiného než prvního sloupce, musí nad příslušné okno pajduláka přesunout. Další dílky už může dávat jen do okna pod něj nebo do sloupců vlevo od figurky. Pokud by se chtěl vrátit s vitrážováním někam na začátek, musí se vzdát braní barevných kamenů ze středu stolu. V takovém případě přemístí sklenáře zase nad první vitrážové okno vlevo.

Zdálo by se tedy nejrozumnější zasklívat zleva, jenže této jednoduché strategii hází klacky pod nohy dvě věci. Zaprvé v každém kole lze získat bonusové body za dílky určité barvy, pokud je v dokončené vitráži. Kdy se která barva bude hodnotit, je naplánováno na začátku hry a vyznačeno položenými dílky na bodovací desce.

Další problém spočívá v tom, že si hráč musí ze středu brát úplně všechny dílky jedné barvy, čili občas víc než v daném sloupci potřebuje. Jenže každá tabulka, která se do sloupce nevejde spadne a rozbije se (nebojte, nejde o legacy systém, v němž by bylo nutné dílky zakoupené hry třískat o zem). Za každý neumístěný, a tedy rozbitý dílek se hráčova kostička posune na ukazateli zničeného skla. Čím níže, tím více záporných bodů hráč na konci hry dostane.

Je starý král je mrtev?

Narazit na nové edice deskovek, které jsou výrazně lepší, než jejich předchůdce není těžké. Ale to není případ Azulu. Původní ani nová verze se ve svém základním mechanismu odebírání dlaždic či tabulek skla ze středu stolu vůbec neliší. Jak mohu ale na svém osobním příkladu demonstrovat, jedná se v podstatě o dvě odlišné hry a pokud někoho nebavila původní verze, je nemalá šance, že ho Vitráže Sintry osloví.

Přestože se pokouším analyzovat tento rozpor, nejsem schopen jednoznačně identifikovat v čem přesně tkví jeho důvody. Nicméně se mi zdá, že větší možnosti práce se sklem, jeho umisťováním na desku hráče a větší paleta kombinací, dělají hru přitažlivější a zábavnější. Někdo by mohl namítnout, že se tím hra stává těžší a složitější, ale popravdě Azul hodně lidí hraje právě jako rychlou oddechovou záležitost. Nová verze dává hráči dokonce větší prostor něco udělat, i když mu zrovna nepřijdou ty správné dílky nebo mu ty, po nichž pásl, někdo sebere.

Drobné velké změny

Jednoznačným přínosem – a chtělo by se říct: „Taková blbost!“ - je společný plán na bodování, který je výrazně přehlednější než to, kdy si hráči počítali body každý na vlastní desce. Podobně je sympatické dvojí závěrečné bodování podle použité strany paláce. Z hlediska pravidel hry, jde o minimální změnu, jež ovšem dostatečně ovlivní průběh partie a zvyšuje tím výrazně znovuhratelnost.

Figurka sklenáře přináší také zajímavý prvek, kterým je možnost přeskočit braní skleněných tabulek, tím, že řemeslníka posunete nad první vitrážové okno. Opět jen drobná změna, která ale zvyšuje hráčovy taktické možnosti a popravdě mám pocit, že i interaktivitu mezi hráči. Moment, kdy se rozhodnout sklenáře resetovat, nezávisí často jen na vlastních potřebách, ale také na situaci protivníků a odhadu jejich následujících tahů.

Zajímavý je i způsob průběžného bodovaní, kdy nejvíc bodů hráč získává za levé sloupce, ale zároveň potřebuje nejdříve vyplnit ty bodově chudší vpravo. Důvod? Protože body se sčítají jen zleva doprava od právě dokončeného okna a pokud se hráči podaří mít vyplněno v druhé polovině hry několik pravých sloupců, bodíky se mu sypou jako schopnému investorovi. Proti této mechanice jde ale postava sklenáře, který se musí zprava často vracet na začátek, což stojí drahocenné tahy braní vitrážových tabulek. Prostě nejde mít všechno!

Původní Azul přišel na trh s nadprůměrně kvalitními kameny, které představují dlaždice azulejos. Vitrážové tabulky skla v Azulu ze Sintry jsou plastové a barevné. Osobně jsou mi sympatičtější svou rozverností a veselostí, ale najdou se i konzervativní rýpalové, kterým nové zpracování tolik nevoní. Třeba moje žena. To ale nic nemění na tom, že nový Azul se herně neuvěřitelně povedl. Nejenže má smysl pro ty, kteří už původní verzi znají. Nejenže by tuhle značku měli vést v patrnosti ti, které doposud míjela. Ale především, pokud vás Azul verze 1.0 kódové označení Alhambra nezaujal, druhá verze s podtitulem Sintra, stojí přesto za pozornost. Deskoherní paradox!