Přesně Těch momentů, kvůli kterým mě hry pořád tak fascinují. Nemluvím teď pouze o uspokojivém grindu, rutinním vyzobávání desítek zaměnitelných otazníků, hezké grafice, špatných dialozích v nádherných kulisách nebo o souboji s epickým bossem, na kterého stojíte frontu. Nemluvím o nadprůměrných, dobrých nebo i opravdu povedených hrách.

Mám na mysli ty nejlepší z nejlepších. Hry, které mi dokázaly vyčarovat nejintenzivnější omamné momenty a pocity z celého herního roku. Momenty, na které jen tak nezapomenu. Momenty, kdy jsem si pomalu ani neuvědomoval, jak královsky se bavím. Momenty, kdy mě hra pohltila natolik, že jsem přestal vnímat okolní svět i své potřeby. 

Na rozdíl od minulého seznamu příliš mnoha her tentokrát raději šlapu na brzdu. Méně je někdy více a já tentokrát nejmenuju hry, na kterými jsem musel tu a tam přivřít oči. Jmenuju hry, u nichž jsem měl oči otevřené dokořán celou dobu. Údivem, fascinací, pohlcením.

Na vrcholu a ještě dál

zdroj: respawn.com

Ze začátku jsem se v Apexu necítil zrovna komfortně. Hrálo se to dobře a špičkový pocit z gunplaye i ladnost pohybu z Titanfallu jsem poznával. Jenže mi chyběli Titáni a marně jsem hledal běhání po zdech a jiné parádičky z mé oblíbené série.

Dlouho to ale netrvalo. Za chvíli jsem se naučil ohánět zbraněmi stejně dobře jako revolučními pingy. Využíval jsem mobilitu prostředí i hrdinů a díky špičkově zjednodušenému uživatelskému rozhraní a řadě dalších inovativních vychytávek jsem se do toho velice rychle dostal.

Pořvávat na cizí hráče? Ani náhodou. Pingovat? Bez problémů. Ani jsem se nenadál a pingovali jsme všichni. Nikdy se mi nestalo, abych byl s cizími hráči tak sehraný a tak efektní jako v Apex Legends. A to všechno bez jediného vyřčeného slova a bez textového chatu. Byl to úžasný a vlastně dost neznámý pocit.

Po několika dalších zápasech jsem se začal blížit vítězství. Postupně jsem se učil chytře navrženou mapu, zbraně, taktiky i hrdiny. Všechno to do sebe začínalo zapadat, všechno fungovalo na výbornou a já cítil, že mi tvůrci nehází žádné klacky pod nohy. Naopak se z vývojářů stali takoví ti umetači s košťaty na curlingu, zatímco já klouzal po ledu jako kámen, který se s každým dalším vrhem přibližuje blíž a blíž k cíli.

Jeden zápas střídal druhý a blížící se vítězství vzdálené jen co by kamenem dohodil střídal pocit sotva zvladatelného stresu kombinovaný s obřími návaly adrenalinu. A pocit prvního vítězství? To byl rozhodně jeden z Těch momentů.

Život jako bonboniéra

zdroj: Nintendo

Další plošinovka s Mariem? Proč ne, ale že bych před vydáním Super Mario Maker 2 nemohl dospat, to v žádném případě. Kvalitního hopsání mám na Switchi hromadu a úrovně se mi vytvářet nechtějí.

Jenže pak jsem koukal Patrikovi přes rameno a Super Mario Maker 2 jsem si prostě nemohl nekoupit. A na rozdíl do řady jiných To tu na mě dýchlo hned na začátku.

Najednou jsem si uvědomil, jak se designéři Nintenda musí hrozně držet vyjetých kolejí. V běžném Mariovi si sice nastaví hodně široké mantinely, ale pořád to jsou mantinely. Tady byste je hledali marně, protože tady o klasickou plošinovku nejde. Třeba takový Super Mario Odyssey praskal kreativitou a hravostí ve švech, jenže to je přesně ono – má švy. Super Mario Odyssey byl nějak ušitý a jeho oblek držel tu bezmeznou kreativitu na uzdě.

Tady nemá co praskat, co prosakovat. Super Mario Maker 2 je nespoutaná exploze čiré kreativity a hravosti, která mě nepřestává překvapovat dodnes. Není to jen plošinovka, je to zároveň i adventura, akce, kooperativní hra, závody, logická, puzzle, metroidvania, runner, sportovní, vývojářský nástroj a tak dále. A někdy řada z toho dohromady.

Díky online prvkům je z toho téměř nekonečná hra. A to vůbec nemluvím o tvorbě vlastních úrovní, do které jsem zase tolik nepronikl a spíše jen pasivně hrál, než aktivně tvořil.

Při hraní Super Mario Maker 2 jsem si připadal jako dítě v obchodě s čokoládou. Nevěděl jsem, kam dřív skočit, pro co dřív natáhnout ruku a co si dřív nacpat do chřtánu. A po každém soustu jsem se labužnicky a s ještě větším gustem natáhl pro další sousto. Byl jsem zahlcen kreativitou. Byl jsem v nebi.

Just beat it

zdroj: Nintendo

Tady byly začátky těžší než kde jinde. Rytmus jsem pořád kazil, do beatu se ne a ne trefit a byl jsem z toho zoufalý. Pak to ale přišlo. Nevím už, kde to bylo a proč zrovna tam, ale najednou jsem si uvědomil, že je už o příliš mnoho hodin později.

Najednou se mi protáhlo vidění, rozmazalo okolí a já byl úplně v transu. Naprosto hypnotizujícím transu, kdy jsem nemohl přestat a po každé smrti jsem se oddaně řítil zpátky. Uvědomil jsem si, že ten rytmus dávám. Že přestávám vnímat, jak to dělat, a prostě to dělám.

Cadence of Hyrule – Crypt of the NecroDancer Featuring The Legend of Zelda je neskutečná a instantní droga. Do rytmu jsem se vždycky dostal okamžitě a po pár vteřinách jsem v tom byl až po uši. Její soundtrack si navíc pouštím často jen tak, byť zrovna tohle je případ, kdy soundtrack hru jen vhodně nedoplňuje. Hra tu na soundtracku stojí nejen svou hratelností, ale celým svým jádrem a funguje to lépe než kde jinde.

Stejně jako jednu z mých nejoblíbenějších her loňského roku, Dead Cells, jsem Cadence of Hyrule – Crypt of the NecroDancer Featuring The Legend of Zelda pořád ještě nedohrál. A pořád mám nutkání se k tomu čas od času vrátit a nechat se chytlavým rytmem zotročit. Zažít zas a znova Ten geniální moment.