We Were Here Tomorrow – recenze až příliš ambiciózní kooperace
6/10
zdroj: Total Mayhem Games

We Were Here Tomorrow – recenze až příliš ambiciózní kooperace

28. 10. 2026 18:00 | Recenze | autor: Patrik Hajda |

Příští rok v únoru oslaví série We Were Here své 10. narozeniny a za tu dobu jsme se od jejích nizozemských tvůrců dočkali šesti her. Šesti postupně větších a komplikovanějších her, které jsou do jedné postavené na zásadním pilíři – dají se hrát jen a pouze ve dvou a ideálně byste ani neměli sdílet stejnou místnost.

Jsou to logické hry velmi závislé na vzájemné komunikaci, jelikož každý často vidí něco jiného z jednoho společného puzzlu. Pokud jste se s žádnou hrou ze série dosud nesetkali, rozhodně doporučuji tu úplně první. Proč? Protože je zdarma a dohrajete ji za zhruba dvě hodinky. A pokud vás chytne, má smysl objevit postupně celou sérii, která letos kulminuje v dosud nejokázalejším, nejdivočejším, nejodvážnějším, nesložitějším a také nejrozbitějším a nejnedotaženějším vydání.

To byl zítra flám

We Were Here Tomorrow je první výlet veskrze současně-středověké série do ryzí sci-fi budoucnosti. Shodou okolností si zahrajete na Kapitána Ameriku, když na dlouhá desetiletí zamrznete v hlubinách oceánu, aby vás následně rozmrazili do světa na pokraji zkázy.

Všude se otevřely brány do jiných světů a nebyli by to lidé, kdyby nezačali zkoumat, co se za nimi ukrývá. Třeba takové roztomilé, neškodné zviřátko, které člověku nijak neubližuje. Jen je prakticky nezničitelné a miluje ropu jako každý chod svého jídelníčku. A rázem se celá společnost takřka přes noc ocitla bez zásob této drahocenné kapaliny a civilizace zkolabovala.

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

Příběh je tentokrát ještě více zastoupený, a to jak v dialozích s tajemnou osobou za sklem i ve vysílačce, která vás probudila a pověřila úkolem znovu uvést do chodu dávno opuštěnou výzkumnou stanici (a snad i zachránit svět), tak i v mnoha a mnoha tištěných i digitálních dokumentech.

Nejedná se o žádný vrchol spisovatelské činnosti a většinou jde spíše o nedůležité textíky pro zasmání, ale pomáhá to utvářet tísnivou atmosféru konce světa, byť hra je spíše groteskní a vyvolává tím ve vás převážně zvědavost než jakýkoliv strach.

Po rychlém úvodu jste hned vržení do prvních zádrhelů, které vyžadují klasický, již po šesté aplikovaný přístup. Já něco vidím, má drahá polovička něco vidí, tak si to vzájemně popíšeme, jak nejlépe dovedeme, během chvilky nás napadne jediné logické řešení a jde se k dalšímu puzzlu.

Nutno dodat, že tentokrát trávíte daleko víc času spolu než od sebe (v některých dílech o sebe vizuálně sotva zavadíte), což rozhodně prospělo pocitu, že čas trávíte společně, a to rozhodně chválím. Obzvlášť když tím jako zázrakem nijak neutrpěla samotná míra kooperace, právě naopak.

Co děláš tam nahoře a hlavou dolů?

Popravdě jsem se v prvních hodinách příjemně trápil úvahami nad tím, jak takovou hru vůbec zrecenzovat, jelikož na mě chrlila jeden skvělý nápad za druhým, které vám ale nechci vyzradit, protože v jejich objevování je to pravé kouzlo plné skutečného ohromení a vyřknutí: „Wooow!“

V jednom případě dokonce má drahá polovička dostala velmi upřímný, dlouhý záchvat smíchu a já ze svého pohledu vůbec netušil, co je na mně tak vtipného (pak jsme si role vyměnili a já to se smíchem také pochopil).

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

Některé hádanky ale musím alespoň trochu nastínit. Rozhodnutí posunout sérii do budoucnosti bylo totiž z hlediska tvorby puzzlů naprosto správným krokem. Pětkrát v různých hradech a „obyčejných“ stavbách, kde se dá jen tahat za páky a míchat lektvary, už bylo víc než dost.

Budoucnost tvůrcům pořádně rozvázala ruce a ti se místy až moc utrhli ze řetězu. Nejprve vás ohromí hrátkami s gravitací, kdy se každý ocitnete nohama úplně jinde a jsou to za mě jedny z nejlepších okamžiků celé hry. Stejně jako hrátky s velikostmi obou avatarů.

Příště vás rozdělí klidně v čase, ale ne v místě, z čehož budete mít slušné halušky a chloupky zježené samým vzrušením. Nebo vás tím časem budou i pořád dokola vracet a využívat u toho vaše klony, což prověří vaše přemýšlení pod tlakem, které já osobně nesnáším, ale nápad je to povedený.

Také dostanete do rukou dva nástroje, které jsou tím zábavnější, čím šílenější je prostředí kolem vás a jeho zákonitosti. Jeden nástroj vytváří kostku, na kterou se dá vylézt, dá se s ní něco zatěžkat, případně může být nositelem elektrického náboje; druhý nástroj je vystřelovací jazyk, jímž se dá za něco tahat nebo propojovat. Nad vynalézavostí zkrátka zůstává rozum stát. I nad stupňováním každého jednotlivého puzzlu a zapojení nástrojů do nich.

Jsem unavený já, nebo série?

Dlouhou dobu jsem si We Were Here Tomorrow užíval s úsměvem od ucha k uchu, v duchu si už připravoval textík recenze, kterak se jedná o zdaleka nejlepší díl série a že si ode mě konečně zaslouží tu dlouho očekávanou devítku místo další osmičky (tak jako všechny dosavadní recenzované díly), ale pak se to celé zvrtlo. Než ale přejdu k vysvětlení, musím zde učinit dvě protichůdná přiznání.

Zaprvé, všechny díly jsem odehrál s mou drahou polovičkou. Společně nás luštění puzzlů dlouhodobě baví, ať už je řeč o logických videohrách, obdobně pojatých deskovkách, únikovkách, šifrovačkách, hlavolamech či lušťovkách a dá se tedy říct, že přesně na tohle máme nastavené mozky, jimž logické myšlení a řešení hádanek nečiní velké potíže.

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

Zadruhé, je to první díl série, který odehráváme v roli rodičů. Máme doma takřka dvouletou ďáblici, takže jsme se hraní věnovali po večerech a je dost dobře možné, že se na nás trochu podepsala únava a úbytek mozkové kapacity, kterou tahle hra potřebuje. Byť osobně si myslím, že to hlavní kámen úrazu nebyl, i soudě dle zklamaných ohlasů dalších hráčů, ale chci k vám být zcela upřímný.

Takže teď už máte obě potřebné informace k následujícím řádkům. Některé puzzly už jsou zkrátka za hranou. Poprvé jsem měl pocit, že se z nich vytratila intuitivnost. V mnoha případech nedostanete žádnou informaci, proč vlastně daný puzzle řešíte a k čemu se máte dobrat. Častokrát tedy vůbec netušíte, co je cílem v dané místnosti, tak jak pak k němu vůbec máte najít cestu?

A když už to zjistíte, tak vás čeká naprosto šílený puzzle se zapínáním snad 15 generátorů s pomocí reverzního propojování kabelů s tak nezřetelnými pravidly jejich (ne)fungování, že se nakonec po dvou hodinách marných snah uchýlíte k účinnější metodě pokus-omyl. Nebo nastane náhodné prolézání bludiště z šachet, kde se prostě nejde neztratit. Nebo vysílání jednoho paprsku skrze desítky stojanů, které všechny musíte správně napozicovat a ještě jim určit správný tvar vysílače.

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

Některé puzzly mají několik podpuzzlů, které vám ale mohou zabrat klidně i hodiny, a když se pak po jejich prolomení vrátite k původnímu puzzlu, je těžké se rozpomenout, kde už jste byli a co tam máte dělat.

Já chápu, že tvůrci se museli posunout, když dělají stejně pojatou hru už po šesté a devět let v kuse, ale v celé řadě puzzlů křivku náročnosti prostě přepískli. Téměř vždy šlo o skvělý nápad, vždy něčím zajímavý a nakonec jsme na všechno skutečně přišli, ale zákysů bez přehánění na několik hodin jsme měli pomalu tolik, co prstů na jedné ruce.

To je tvůj problém, kámo

O to víc mě mrzí, že hra na záseky není vůbec nijak připravená. Neexistuje tu jediný druh nápovědy, takže jakmile na něco nebudete moct přijít, máte tři možnosti – 1) totálně si zocelit nervy, vytrvat a jednoho krásného dne na to přijít; 2) se hrou skončit; 3) podívat se na YouTube na walkthrough.

V mém případě třetí možnost neexistovala (mohl jsem leda napsat vývojářům, což jsem mockrát zvažoval, ale nakonec ani jednou nevyužil, a pro zajímavost mě k tomu historicky donutila jediná malá indie hra před mnoha lety), druhá možnost vzhledem k tomu, že jsem hru recenzoval, také nepřipadala v úvahu, takže to musela být ta první. Nicméně být do ní natlačený a ty slabší či rovnou špatné pasáže muset protrpět, mi samozřejmě celý zážitek zhořklo.

Zatímco snad u všech předchozích her jsme si po dohrání posteskli, že už je konec, tak v případě Tomorrow jsme ten konec už tak od půlky vyhlíželi jako spásu a úlevu. A on nepřicházel, protože i nehledě na záseky je natahovaný a zbytečně dlouhý.

Každý puzzle si nejdříve dáte v jeho lehčí variantě, abyste ho pochopili a následně toho využili v naprosto přemrštěném pokračování stejného puzzlu. Těch 12 hodin ve We Were Here Forever bylo tak akorát. Tady jsme se nakonec dostali k víc než 20 hodinám a jen tak polovina z nich byla strávená v dobré náladě.

Hrozba jménem Jason & Lucia?

A mohlo za to i množství chyb, s nimiž jsem se v předchozích dílech prakticky nesetkal. Ani nespočítám, kolikrát jsem narazil na neviditelnou zeď. Až na jeden případ jsem kolem ní sice vždy našel cestu chaotickým poskakováním (a ten jeden případ asi nebyl důležitý, když jsme mohli pokračovat bez navštívení té místnosti), ale byly tu i nějaké puzzly vyloženě na čas, kde mě přítomnost neviditelných zdí postaršila tak o pět let…

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

Vyskytly se i nějaké problémy s mikrofonem, což je u hry, která pracuje se zabudovanou vysílačkou a nutností ji používat, docela problém. Občas selhávalo i úvodní spojení do jedné relace.

Nakonec ani design úrovní tentokrát nebyl tak dotažený jako dříve. Mohou za to zmíněné nástroje, díky nimž se dá dost do míst, kde vás vývojáři asi tak úplně nechtěli, a jednou jsme si nechtě vytvořili vlastní rébus ve snaze dostat se z takových míst zase zpátky.

S tím tak trochu souvisí nekompromisní systém ukládání, který vám neumožňuje si hru uložit manuálně a tím pádem se jakkoliv vracet zpět. Zároveň tu chybí ikona automatického ukládání, takže když hru vypínáte, tak ani nevíte, odkud budete příště pokračovat.

We Were Here Tomorrow zdroj: Total Mayhem Games

To už mi přijde jako opravdu školácká chyba od studia, které dávno ví, jak dělat tento typ hry, ale usnulo na vavřínech a úplně se vybodnulo na nějaký ten servis kolem, nějaká ta usnadnění třeba pro unavenější rodiče, kteří se ale také chtějí bavit.

Až jsem z toho nabyl pocitu, že tvůrci nestíhali, že by ještě potřebovali měsíc-dva na odladění chyb a pořádné otestování úrovní, zda v nich nedochází k nechtěným anomáliím, což bylo tentokrát vlivem časových a gravitačních hrátek o to víc potřeba udělat opravdu pořádně.

Říkal jsem si, proč by na to zrovna oni tak spěchali? Vždyť všechny předchozí hry byly skvělé, odladěné, vytýkalo se jim máloco. We Were Here Tomorrow je z nich opravdu nejpropracovanější, má nejlepší nápady a má opravdu spoustu hádanek a pořádně různorodých, ale dojíždí na jejich čitelnost a technickou stránku. Tak co se děje? No, jestli ono to nebude tím, že za méně než měsíc už po takové hře nikdo ani neštěkne, protože GTA…

We Were Here Never More?

Je to obrovská škoda, protože tohle mohl být opravdu velkolepý zážitek. Skvělé inovace série díky sci-fi prvkům, opravdu nutná a propracovaná kooperace, zajímavé příběhové pozadí, moc hezké futuristické kulisy, ale také zásadní bugy, nepřehlednost některých prostředí, ztráta intuitivnosti u puzzlů a jejich přehnaná složitost, absence jakékoliv nápovědy vedoucí k zákysům klidně na několik hodin a z toho plynoucí frustrace a v neposlední řadě až moc natahovaný obsah.

Možná vám místní puzzly sednou lépe než nám a nebudete u nich zaseknutí tak dlouho a tolik frustrovaní. Tohle je ostatně velice individuální a já vím, že se jiní hráči zasekli u puzzlů, které nám takový problém nedělaly a naopak.

Ale jakožto velký fanoušek série, který měl Tomorrow jako jednu z nejočekávanějších her roku, jsem prostě zklamaný a dost to zahýbalo mou důvěrou v budoucnost série. Respektive, možná se mi prostě tenhle se styl kooperace i přes skvělé sci-fi inovace po šestém opakování už chtě nechtě zajedl. Tak snad nedopadnete podobně, když se i přes mé nářky rozhodnete dát tomuhle bolehlavu šanci. A já budu i přes mou očividnou únavu sérií doufat, že Zítřek nebude labutí písní studia Total Mayham games.

Verdikt:

Série We Were Here se posunula do budoucnosti, což jí jedině prospělo z hlediska nápaditosti puzzlů. Ty jsou zdaleka nejzajímavější, často vyloženě dechberoucí a ve svém jádru výborně navržené. Nicméně mnohdy také přestřelené, natažené do absurdních složitostí, kde už končí zábava a kraluje frustrace z předlouhých zákysů bez možnosti jakékoliv nápovědy. Vydání hry bylo očividně uspěchané soudě dle množství chyb a neotestovanosti úrovní, což všechno podráží skvělým nápadům kolena a činí z nejambicióznějšího dílu ten nejméně dotažený a nejvíc vyčerpávající.

Nejnovější články