Galerie

Když Vampire Survivors před několika lety prakticky položili základní kameny nového subžánru survivorlike, či chcete-li bullet heaven – tedy her s automatickými útoky – a z nenápadné, záměrně trochu ohyzdné arkádové hry se stal globální hit, bylo jasné, že jejich autor Luca Galante alias poncle nebude mít ve své další herní kariéře jednoduché rozhodování. Dlouhodobá podpora debutu je jedna věc, kterou jsme navíc dostali, druhý díl by se vysloveně nabízel, místo něj ale vychází Vampire Crawlers: krokovací roguelite dungeon s karetními souboji.

Na první pohled poměrně radikální žánrový odklon, ale na ten druhý už se zřetelně rýsuje, že jádro zážitku zůstalo stejné. Jen svět bombastických lovců upírů, kde krvesajové věčně odpočívají v jiné rakvi, dostal trochu divočejší kabátek s novou perspektivou a po vás se chce, abyste namísto bezmyšlenkovitého pohybu po obrazovce nad tahy trochu více přemýšleli. Ale stejně jako minule platí, že nejde ani tak o to, co děláte, ale jak moc vás hra dokáže přesvědčit, že dát si ještě jeden pokus je přece ve dvě ráno skvělý, famózní, odměňující nápad.

Dopaminová karavana jede dál

Základní roguelite smyčka zůstává Vampire Survivors poměrně věrná. Vydáte se do dungeonu, sbíráte zkušenosti v podobě modrých (zelených, červených) drahokamů, otevíráte truhly, zabíjíte nepřátele a na konci patra si střihnete náročnější souboj s bossem. Rozdíl je v tom, že tentokrát se všechno včetně pohybu po obrazovkách odehrává v tahovém režimu a boj probíhá skrze karty, které reprezentují útoky, buffy i pasivní schopnosti.

Automatické kosení hord vystřídaly karty a mana, přičemž základní pravidlo zdůrazňuje, že víc než na čemkoliv jiném závisí na pořadí, v jakém jednotlivé akce provádíte. Hra vás jinak svými zákonitostmi nijak zvlášť neprovádí a spoléhá na to, že si nějak sami poradíte. Pravidla jsou ale většinou poměrně intuitivní, a zvlášť pokud máte zkušenost třeba se Slay the Spire nebo s Balatrem, budete se jako upír v krevní bance cítit velmi rychle.

zdroj: poncle

I přes o něco pomalejší tahovou strukturu v sobě Vampire Crawlers skrývají tempo a kasinovou bombastičnost svých pouťových primogenů, kde čísla skáčou po obrazovce, grafické i zvukové efekty řvou přes sebe, každé úspěšné kombo vyvolává dobře známý pocit uspokojení a otvírání truhličky za zvuků pouťového italodiska šponuje napětí, zatímco se snažíte netančit. Optimalizace tahů vytváří trochu jiný druh dopaminové odměny, mozková centra ale efekt(iv)ně šimrá pořád stejně.

Karty, mana a staré známé chutě

V každém tahu pracujete s omezeným množstvím many a několika kartami v ruce. Ty mohou představovat zbraně vycházející z původní hry – bič, svěcená voda, bleskový prsten, racek, sekera, dýka a podobně – případně různé, opět povědomé podpůrné efekty, které upravují jejich sílu, počet projektilů nebo třeba délku trvání.

Klíčem k šimrání dopaminových center jsou ale komba, kdy různé karty stojí různé množství many, a pokud je odehrajete ve vzestupném pořadí, násobíte jejich efekt. Jestli se teď škrábete na hlavě, že číselnou řadu přece zvládne odklikat i cvičená opice – tak máte pravdu!

zdroj: poncle

První minuty v nazlobeném lese se redukují na poněkud mechanické skládání „0-1-2 / konec tahu / uh, to mi toho teda moc nepřišlo, 1 / konec tahu / 0-1… 0-0…“ bez nějakého prostoru pro kreativitu, kde ideální tah ani nemáte moc z čeho vymýšlet. Teprve jak se vám po několika pokusech rozšíří balíček a soupiska hratelných postav s různorodými bonusy a základní výbavou, přibudou relikvie a budete si modifikovat samotné karty pomocí drahokamů a evolucí (ano, tyhle kombinace zbraní a předmětů jsou taky pořád stejné), začne se systém postupně zajímavě otevírat.

Posléze řešíte, jestli si raději necháte kartu zlevnit a zkopírovat, aby zapadla do komba, nebo ji naopak posílíte a risknete rozbití řetězce, protože many pořád není dost. Přemýšlíte nad tím, jak zredukovat balíček, aby se v něm co nejčastěji objevovala ideální sekvence, a najednou, ani nevíte jak, Vampire Crawlers zaryjí špičáky do vašeho krku, a už vás drží, mají, nepustí. Jenom jim plánování téhle ideální léčky ke vstupu do strašidelného domu trvá možná trochu déle.

Prosím, rozbij mě

Podobně jako u Balatra spočívá největší síla Vampire Crawlers v šíři možností, jak si ohnout pravidla ve svůj prospěch. Každý pokus je jiný, ale velmi rychle narazíte minimálně na náznaky kombinací, které působí skoro jako cheaty. Typickým příkladem je vykládání karet, které snižují cenu ostatních, kopírují jejich efekty nebo umožní zahrát ji víckrát.

Když se mi poprvé povedlo si magickou knihou se dvěma sloty pro dodatečné efekty vytvořit prakticky neomezený zdroj many spojený s dolízáváním dalších karet, měla jsem až potměšilý pocit, že se mi povedlo vymyslet něco „nelegálního“. S mašinou na manu jsem posléze čistila každou obrazovku v prvním tahu, dřív než měly kostlivčí armády šanci prokřupat prsty, natož na protiútok.

Galerie

Všechny pokusy samozřejmě nedopadají tak ideálně, přece jen jsou Vampire Crawlers pořád roguelite, kde vylepšení a karty ne vždycky přichází tak, jak byste si přáli, dostáváte ale dostatek silných nástrojů, jak vrtkavost štěstěny ovlivnit a naklonit si ji na svou stranu. A když už to jednou cvakne správně, odmění vás natolik, abyste občasné zaváhání a jednu slabší jízdu na řetízkáči zvládli odpustit.

Vesnice a nevyhnutelný grind

Mezi jednotlivými výpravami se vracíte do vesnice, která funguje jako centrální hub, kde si odemykáte nové postavy, permanentní upgrady i další herní systémy. Každá investice vás posouvá o kousek dál a zároveň zvyšuje šance na úspěch v dalších pokusech.

Háček je v tom, že skoro všechno vás stojí těžce vydřené zlato a toho není zpočátku zrovna nazbyt. Tempo postupu je nejprve trochu pomalejší, což vás nutí k opakování už dříve proplazených úrovní, zatímco později nevíte, co zkoušet dřív. V prvních hodinách působí až monotónně, než vám na stříbrném podnose naservírují svůj fascinující svět rozbitých synergií, a o grind si hra říká možná až příliš otevřeně, ale pokud milujete odemykání nových věcí, achievementů a neustálé minmaxování, Vampire Crawlers vás zřejmě nasají bez většího odporu.

zdroj: poncle

Jednou z jejich nejzásadnějších patálií je pak nevyvážená obtížnost, kdy řadoví nepřátelé nepředstavují téměř žádnou hrozbu a bossové naopak umí nepříjemně překvapit, protože vás dané patro na jejich náročnost ne vždy připraví dostatečně. A nakonec, když už se cítíte opravdu jistí v kramflecích, přichází se smrťákem nezvratný konec runu, aniž byste dostali šanci si vyzkoušet to skutečně rozbité kombo. Jako by si tvůrci nebyli jistí, jestli váš mozek chtějí brát radši na přímočarou dopaminovou jízdu, nebo ho potrápit plnohodnotnou strategickou karetkou.

Další potíž přichází se samotnou repetitivností – i když jsou možnosti buildů celkem košaté, postup se napříč úrovněmi nemění prakticky vůbec. Pečlivě projdete mapu, vyčistíte ji od nepřátel, posbíráte odměny a penízky ze světelných zdrojů, vyměníte nepotřebné karty u nápojových automatů a truhliček na obětiny, a jdete na bosse. Oproti Vampire Survivors nacpaným různými easter eggy a tajemstvími tady není moc co objevovat navíc.

Retro, já chci žít retro

Audiovizuálně sází poncle na nastavenou debutovou jistotu, kde pixel art, křiklavé efekty a svižná hudba fungují na první signální přesně tak, jak mají. Osobně tedy místní arkádové stylizaci až tak nefandím, ale i díky ní jsou Vampire Crawlers hardwarově vrcholně nenároční a běží bez problémů i na kancelářských laptopech. S kvalitní optimalizací jde ruku v ruce pár milých technických detailů, jako třeba možnost uložit si rozehraný pokus, což vzhledem k jejich délce rozhodně kvituji.

Žánrový experiment jinak dokázal přenést návykovou smyčku Vampire Survivors do karetní podoby s překvapivou elegancí, ze které táhne česnek a trčí kříže jen trochu. Jakmile své taneční vystoupení za kvílení italských šlágrů konečně rozjede naplno, je těžké se od něj odtrhnout, ale předtančení bylo v tomhle případě trochu rozvláčnější a postrádá potřebnou energii a přesvědčivost, která donutí nakoupit žetonky na první dobrou.