The Cave - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

The Cave - recenze

29. 1. 2013 20:30 | Recenze | autor: Pavel Dobrovský |

Představte si takového mile šíleného profesora v tajné podzemní laboratoři. Postavil si v ní komorní urychlovač herních žánrů s cílem najít Higgsovu hru. V jednom z experimentů hodil do urychlovacího válce skákačku s adventurou a stiskl červené tlačítko START. Ale co se nestalo, urychlovač měl zrovna slabou chvilku, místy urychloval, jindy zpomaloval a nakonec vybuchl. Profesor stihl na poslední chvilku hru zachránit. Nebyla sice Higgsova, ale nezbylo nic jiného, než s ní jít na trh. Profesor se jmenuje Ron Gilbert. Hra se jmenuje The Cave.

Jeden z otců zakladatelů adventurního žánru se téměř čtvrtstoletí po svém kultovním opusu Secret of Monkey Island vrací s hrou, kterou označuje za adventuru jiného střihu. Prý jde o nápad desítky let starý. Prý jde o jeho splněný sen. Prý to je něco nečekaného. Ve všech třech bodech, a trojka je v The Cave důležitým číslem, má pravdu. Neznamená to ale, že se nám bude The Cave automaticky líbit.

Za prvé

Smiřte se s tím, že kdesi mezi dimenzemi bytí a nebytí existuje mluvící jeskynní systém s filozofickým střevem. Za jeho bránu a vrátnici s frustrovaným prodavačem suvenýrů smí vstoupit pouze tři hrdinové ze sedmi a dělají to z prostého důvodu: prý v magických tunelech najdou to, po čem nejvíc touží. A to přece stojí za těch pár odřenin a natlučených kolen.

Hratelností se The Cave odkazuje ke klasickým „trojčlenkám“ jako The Lost Vikings nebo Trine, tedy ke hrám, kde spojené úsilí třech zvlášť ovladatelných hrdinů otevírá další lokace. Gilbert je ale adventurista a hádanky, ať už jde o přepínání tří pák, posunování beden nebo používání předmětů, balí do propracovaných příběhů hrdinů.

zdroj: Archiv

Pro každého z nich je v jeskyni přichystán vlastní tematický svět s trápením, které dobře zná a zároveň v něm najde vysvobození. Nelekejte se takových vznešených slov - The Cave je překvapivě i filozofická hra. O tom si povíme za chvíli.

Na poli adventurní hopsačky rozehrál Gilbert sám se sebou nebezpečný gambit, ve kterém adventurní rébusy vyvažuje skákáním po plošinkách – a prohrává. Adventurní části jsou výborně sepsané a i přes zjednodušené systémy, jako je schopnost nést pouze jeden předmět nebo přímočaré dialogy, přináší řešení příjemný pocit z vítězství nad hlavolamem a posunutím příběhu.

Skákačkové pasáže oproti tomu nepředstavují žádnou výzvu a hrají roli prázdné výplně mezi jednotlivými světy. Mnohokrát budete proklínat nesmyslné pobíhání tam a zpátky, zejména budete-li hrát s gamepadem, se kterým je skok na žebřík nebo lano hotové peklo. Ale nenechte se odradit – v hloubi jeskyně čekají dobrodružství a byla by škoda je přehlížet.

Za druhé

Při ovládání životů těch druhých se dostanete do nejrůznějších světů a situací. Dobrá zpráva je, že všechny jsou pochopitelné a relativně jednoduše zvládnutelné a ještě lépe zní zpráva, že Gilbert každou z nich koření jinými pravidly, využívá speciální schopnosti postav a nabízí rozdílnou grafiku.

Třeba cestovatelka časem se pohybuje v historii, současnosti a budoucnosti svého světa (kdo si teď vzpomněl na Day of the Tentacle má povoleno zajuchat), s dobrodružkou zase budete vykrádat egyptskou pyramidu a s rytířem prožijete trochu jinak pohádku o drakovi a princezně. Příběhy nejsou tak jednoduché, jak se zdá. V jádru každý z nich vypráví o důsledcích rozhodnutí, které osudově změní život. A tak z milých hrdinů nakonec vylézají karikatury na lidské ctnosti, protože ani jeden z nich nemá čisté svědomí.

Smysl pro humor pana Gilberta, matadora herních komedií (a prosím nezačínejme debatu na téma, jak hrám chybí humor), dozrál jako víno. Snahu hrdinů komentuje skrz hluboký hlas jeskyně se sarkastickým nadhledem a trefnými připomínkami.

”Oj, možná jsem to neřekl, ale v jeskyni nemůžete zemřít,“ projeví se třeba nečekaně. Anebo: „Čeká vás sežrání! Jejda... spoiler...“ Nejde o břitký humor ve stylu dialogů z Monkey Island, ale o milé vtipkování miliardy let staré skály, která se na pomíjivé lidské hemžení nemůže dívat jinak než jako na mírně úsměvnou grotesku.

Za třetí

Jednotlivé příběhy fungují coby krátké interaktivní povídky a pohromadě je drží především fakt, že s ani jednou postavou nemáte šanci se identifikovat, protože centrální příběhové rozhodnutí nemůžete změnit. Hrdinové udělají v rámci příběhu vždy něco, s čím nemusíte souhlasit a Gilbert z vás tak dělá diváka absurdních dramat, do kterých sice můžete zasahovat, ale vlastně se do nich nechcete nechat zatahovat. V tom může pro mnoho hráčů ležet zásadní problém - The Cave jim prostě nepřiroste k srdci.

Jenže... Poprvé ve své kariéře Gilbert vymyslel záludnou hru, která je tak otevřená k interpretaci, že se z toho možná zblázníte. Otázky, co přesně je jeskyně zač, jaký smysl mají pointy jednotlivých příběhů, kdo je mrtvý, a kdo není, jaká je symbolika jednotlivých výjevů, jakou to má všechno cenu, a zda to má vůbec smysl – ty si budete klást neustále. A v tom je největší vítězství The Cave. Na pozadí příběhů a úkolů je materiál pro přemýšlení i po vypnutí hry nebo dohrání všech sedmi osudů.

Za čtvrté (protože pravidlo trojky nemusí vždy fungovat)

S prvním vstupem do jeskyně se otevírají nové světy. Druhá návštěva už je únavná, protože sice budete mít tři jiné postavy (postav je sedm, takže do třetice musíte jít s dvěma předchozími), ale skákací pasáže zůstávají stejné, stejně jako adventurní úkoly postavené mimo osobní příběhy. Jeskyně vás ale pokaždé více pobaví, než unaví, protože je hravá, vtipná a moudrá.

Za páté (protože je nutné to říci)

Potkáte kytku Chucka, bazén z Maniac Mansion a automat na grog a nedozvíte se, jaké je tajemství Opičího ostrova. Modří již vědí...

Verdikt:

Malá, ale záludná a chytrá hra od legendy herního průmyslu, která si myslí, že vás stále může něčím překvapit. Může. I když občas chybuje.

Nejnovější články