| Autor: Marek Beniač Publikováno: 13. srpna 2010 | Verze: PC/Steam/anglická Doba recenzování: 2 týdny |
vlastní vytípané obrázky z hraní Vše vzdáleně připomíná jakousi variaci na Soko-Ban, respektive jeden z jeho klonů, kdy hrací plocha není ohraničena zdmi a visí v prostoru. Vzpomene si někdo z pamětníků na českou hru Zlý sen Františka Koudelky pro ZX Spectrum? Na rozdíl od Františkových potíží se však tohle dobrodružství neodehrává pouze v jedné rovině, ale rovnou v plném trojrozměrném prostředí. Jestliže několik úvodních levelů je ještě čistě „placatých“ a rádoby dvourozměrných, 3D záhy vystrčí růžky, když se dráhy začnou zvedat a klenout v šílených konfiguracích a hrozivě členitých uskupeních. Mnohé z úrovní mají klidně i několik pater nad sebou, inu výraz 3D puzzle game není v manuálu zmíněn nadarmo. Gravitace ve hře samozřejmě funguje, je ovšem závislá na pozici kuličky. Celá úroveň jakoby se pod ní otáčela a rotovala vám před očima. Třebaže asi nelze mluvit o magnetismu, kulička je k jednotlivým dlaždicím málem přilepena a dynamická kamera pokaždé zajistí vodorovnou polohu aktuální plošinky. Při jízdě „do kopce“ a „za roh“ se tedy celý level otáčí, což si logicky žádá velmi dobrou orientaci v prostoru – naštěstí je k dispozici kamera mód s rozhlížením. Jakkoliv tu není žádné nahoře ani dole a všechny směry jsou dost relativní, pády do hlubiny nejsou nijak výjimečné, konečně mnohdy je skok „o pár pater“ dolů jediným rozumným řešením. Jen tak je často možné propracovat se dál, neřku-li dostat se na opačnou stranu pomyslné hrací plochy. • Nepřizpůsobil jízdu povrchu Pokud už samotný design mnohých úrovní bývá výzvou, co teprve když se do věci vloží speciální plošinky? V základu jsou jednotlivá políčka jakoby z kamene, pevná a hladká, kuličku tudíž při pohybu nijak neomezují. Ale co by to bylo za hlavolamy, jestliže by stačilo pouze najít cestu po spletitých chodníčcích a vysbírat všechny kytky? Velice brzy proto narazíte na první překážky a nástrahy na cestě k cíli. Občas je například některá z dlaždic dost chatrná, naprasklá a umožní pouze jeden přejezd. Poté se rozpadne a při návratu již musíte jet jinudy. 
Objeví se též políčka pokrytá ledem, která přirozeně kloužou a nelze na nich zastavit. A to může být problém, jsou-li v pravoúhlé zatáčce. Naštěstí kulička umí i skákat, takže s mezerou o velikosti jedné dlažky si hravě poradí. Opakem ledu je potom hluboký písek, na takovém políčku zákonitě uvíznete a odvalit se vedle není možné. I tohle může vyřešit skok – pakliže je tedy kam skočit. Veškeré dráhy a celé shluky dlaždic jsou pochopitelně pečlivě navrženy a sestaveny, pohyb po nich připomíná mnohdy postup na šachovnici. Pořád musíte plánovat a promýšlet pár tahů dopředu, jinak se ocitnete v pasti, ze které není úniku. V sousedství už bude třeba jen led, písek nebo bezedná propast a další pohyb či skok prostě nebude proveditelný. Jenže to jsme vlastně pořád na začátku, protože speciálních dlaždic má hra spoustu. Jsou tu teleporty, přepravující kuličku mezi terminály do míst, kam by se jinak prakticky nedostala. Jsou tu speciální vystřelovací plošinky, které vás odmrští o několik polí, avšak vždy po směru jízdy. A jsou tu také dlaždice s ostrými hroty, které však lze po aktivaci spínače zatáhnout. Ani tím ovšem zábava zdaleka nekončí, jelikož přepínač častokrát ovládá i morfující plošinky (buď je zhmotní, či naopak vymaže) a narazit můžete též na políčka s hořákem. Také ona umožní pouhý jeden přejezd, po něm vyšlehnou plameny. Třešinkou na dortu budiž dvojí neviditelné dlažky, jedny s obrysy lehce viditelnými z dáli, druhé pak zjevivší se pouze jste-li v jejich blízkosti. 
• Ne tak obtížná, i když... Co říct k obtížnosti? Nezdá se příliš či snad přehnaně vysoká, přesto zhruba v polovině hry (úrovní je dohromady sto) už to tvůrci slušně rozbalí a používají všechny svoje trumfy. Pokud zpočátku fígle ještě střídají a jednotlivé sady levelů jsou i tématické (s názvy jako Pohyblivé písky, Skryté bloky, a Skok do ohně), posléze kombinují všechny prvky, což už možná leckoho potrápí. Obtížnost je pochopitelně dost subjektivní pojem, já začal mít problémy až někde v poslední třetině kampaně a zapotil se řekněme až od čísla levelu osmdesát a výše. Hrou nicméně není nutno postupovat lineárně, další úrovně se odemykají vždy v závislosti na počtu nasbíraných květin. Některé levely tak můžete přeskočit a pak se k nim vrátit, svoje dělá i psychika. Nenechte se proto odradit při prvním pohledu na rotující poskládané dlaždice, přestože to často vypadá hrozivě, řešení může být snazší, než u vcelku sympaticky vyhlížejícího a „určitě jednoduchého“ levelu. Nejednou budete nad něčím dumat dlouhé minuty, abyste posléze (po vyzkoušení různých variant) projeli celou úrovní k portálu sotva za 60 vteřin. Stejně tak se zdá, že mnohé z puzzlů mají vícero řešení. Někdy nezáleží na pořadí sebraných květin ani na cestě jakou zvolíte, jindy existuje snad jen jediný možný postup a vše je vymyšleno skutečně do posledního tahu. Když maličko zaváháte, rázem vám bude někde scházet plošinka (rozpadla se), tam kam byste potřebovali skočit již bude hořet oheň, zapadnete v písku, potažmo uvězněni v ledovém poli, případně budou všude kolem nebezpečné bodáky. Jo, ten zpropadený spínač jste měli rozhodně přepnout. 
• Moderní indie hra Ač se Puzzle Dimension tváří jako maličká indie hra od bezejmenného studia (více v rámečku), působí velice profesionálně a po technické stránce prakticky dokonale. O vizuálním zpracování už byla nepřímo řeč, grafika vypadá prostě výborně, přitom zůstává i stylová a velmi čistá. V odstavci o herních principech a kamenných blocích jsem navíc zatajil jednu maličkost, totiž že prostředí a druh dlaždic si můžete vybrat. Od jisté fáze (i tohle se odemyká a hráč to má za odměnu) si tak můžete vyměnit základní dlažky za trojici dalších „témat“. Číslo dvě je rádoby futuristická variace, trojka nabízí dřevěné palety z prken, zasazené do močálu jak z planety Dagobah a čtyřka přenese celou hru na mořské dno. Na obrázcích jste si možná povšimli i plošinek, které jsou kostičkované, což je další místní specialita. Při zahájení hry je totiž každý z levelů jakoby syrový a stvořen z hrubých pixelů, teprve s putováním kuličky se jednotlivé dlažky modelují a přetvářejí do své skutečné podoby, stejně jako květiny, portály a vše okolo. Tahle vychytávka tu mimochodem není jen pro efekt (i když působí dobře), jelikož se promítá také do celkového skóre. Během hraní sice nejste nijak omezováni, nehraje se na čas ani na životy, vše je přesto neustále bodováno a zapisováno. Sbírají se též achievementy a online žebříček nakonec prozradí, jak jste si v dané úrovni vedli, jestli jste navštívili všechna políčka, potažmo jaký bodový bonus přineslo vaše řešení. • Stylové ozvučení, precizní zpracování Na hrubé pixely navazuje v podobném duchu také ozvučení. Kromě těch několika málo efektů, se z reproduktorů bude linout především příjemná elektronická hudba, téměř každá skladba má ale i svou retro verzi, znovu připomínající éru osmibitových počítačů, nebo přinejlepším arkádových kabinetů. Soundtrack do hry nadto skvěle pasuje a absolutně neruší vaše rozjímání nad puzzly, tudíž výtečná práce. Není bez zajímavosti, že všechny tracky si lze stáhnout ze stránky zde a to zcela zdarma. Lépe řečeno, případnou cenu a odměnu pro autora Jonase Hellberga si určíte sami a dobrovolně. 
Samotná hra je potom na Steamu k dispozici za (v přepočtu) zhruba 220 kaček, což je vzhledem k jejím kvalitám a zábavnosti opravdu pakatel. Snad se Doctor Entertainment dočkají zaslouženého úspěchu, už i kvůli jejich plánům do budoucna. Zatím chystají verze pro další platformy a systémy, koncem léta by Puzzle Dimension měla být k dispozici též pro Mac, iPad, mobily a snad i velké konzole. Vyložené výtky k téhle hříčce asi mít nelze, hratelnost je chytlavá, problémy veskrze žádné a zpracování víc než precizní. Přitom HW nároky jsou jak vystřižené z let dávno minulých, bohatě postačí 1.7GHz CPU a 1MB operační paměti. Trochu to kazí jen potřeba grafiky se shader modelem 3.0, což je daň za některé vizuální efekty. Malé rýpnutí na závěr zaslouží snad jen nemožnost nadefinovat si ovládací tlačítka, kurzor pro pohyb a uskupení W-A-S-D na ovládání kamery nemusí vyhovovat každému. Tohle by nicméně měl řešit plánovaný patch, pro hraní mohu ovšem vřele doporučit i gamepad.
|
| Marek Beniač | |
| autorovi je 27 let, dříve psal pro GamePort, pracuje v IT, nejraději má hry sportovní a závodní, případně akce všeho druhu, ostatní žánry ale též vyloženě nezavrhuje |
