Nioh je dost možná mou nejoblíbenější sérií z nástupců souls žánru – a zároveň je to označení, které mu tak trochu křivdí. I když si bere hodně z designu her od FromSoftware, nikdy nebyl jen jejich kopií. Naopak si celou dobu udržuje vlastní identitu typickou pro Team Ninja, čímž mám na mysli hlavně dědictví Ninja Gaiden. Třetí díl tuhle dualitu ještě víc prohlubuje: Přidává dvojici bojových stylů, poprvé přichází s otevřenější strukturou světa a přitom si zachovává jasně rozpoznatelnou DNA série. Rovnou se mohu přiznat – Nioh 3 je pro mě nejlepším dílem celé trilogie.
Šógun na cestách časem
Stejně jako dřív si i tentokrát vytvoříte vlastní postavu, jen v ještě detailnějším editoru. Posuvníků je tolik, že si můžete vytvořit krasavce i monstrum, a nově lze zvlášť upravit vzhled samuraje i nindžy. Bez ohledu na vizáž je ale příběh pevně daný. Jste Tokugawa Takečio, malíř čekající na jmenování šógunem, který by mnohem raději držel v ruce štětec než meč. Jenže už první minuty vás rychle přesvědčí, že se jím budete muset naučit setsakra ohánět.
Příběh v Niohu nikdy nehrál nejdůležitější roli a třetí díl v tomhle ohledu nijak nevybočuje. Je nicméně hezké potkat staré známé, smyšlené i historické postavy a opět přihlížet zásadním událostem japonské historie v jejím alternativním podání plných zářivě zlaté Amarity, démonů jókai a dalších zástupců z mytologie. Novinkou jsou skoky mezi několika časovými obdobími, které zároveň hezky pomrkávají na události z předchozích dvou dílů.
Zároveň si děj v Nioh 3 užijete i bez toho, aniž byste věděli, kdo byl William nebo co se odehrálo předtím (potom, nebo během, aneb sláva skokům v čase). Samotný děj o tajemných cruciblech rozesetých napříč historií působí kvůli otevřenější struktuře světa o něco rozmělněněji. Přesto vyprávění nabízí pár pěkných momentů a vyvrcholení má své osudové kouzlo, ve kterém se všechny kruhy uzavírají. Hlavně ale přináší dostatečné ospravedlnění k tomu, proč zkřížit zbraně se stovkami nepřátel, nechat si natrhnout kimono od desítek bossů a proměnit malíře v zabijáka démonů, jaký neměl v Japonsku obdoby.
zdroj:
Koei Tecmo
Samuraj a nindža
Největší novinkou třetího dílu je rozdělení bojového systému na cestu samuraje a nindžy. Oba směry se liší jak vybavením, tak zbraněmi a schopnostmi. Samuraj je ve zbroji zakutá bestie, která mění tři styly boje pro každou zbraň, umí perfektní bloky a pulz ki, který při správném načasování doplní ztracenou staminu. Pokud jste hráli předchozí díly, bude vám tenhle styl velice povědomý a zároveň s sebou nese odkaz soulsovských kořenů série. Drobnou inovaci představují speciální těžké údery, které lze použít, jakmile se naplní ukazatel jejich techniky.
Druhou stranou mince je právě nindža. Obratný bojovník. Po několika úderech dokáže speciální úhyb bez ztráty výdrže. Obecně je na ní mnohem méně závislý a po kapsách nosí sadu vrhacích hvězdic, živelných střel a dalších vychytávek, jejichž používání se nabíjí úspěšnými útoky a perfektním uhýbáním. Nemluvě o tom, že pokud útočí do zad, automaticky uděluje kritické poškození. Oproti samurajovi ale třeba neumí pulz ki a tím pádem ani čistit zóny, které po sobě nechávají nepřátelští démoni. Právě hraní za něj mnohem víc připomíná původní Ninja Gaiden.
Ptáte se, kterou cestou se dáte? Trik je v tom, že oběma. Nečekejte žádné morální dilema, které měl Džin Sakai. Takečio přepíná styly jediným stiskem tlačítka. To vám umožní okamžitě přecházet z neproniknutelné obrany do zuřivého útoku, měnit pomalé úkroky za bleskurychlé úhyby. Nemluvě o tom, že kromě stylu boje se samozřejmě změní i celý váš arzenál.
zdroj:
Koei Tecmo
Osobně jsem po vyzkoušení kopí, dvojice mečů i samurajské obouruční kosy nebo wukongovské rozkládací hole skončil u obouručního meče a rukavic s drápy. Ať už se při hraní vydáte jakoukoliv cestou, je důležité myslet na to, že body vlastností jsou pro obě trasy společné a musíte tedy přemýšlet nad správnou dvojicí kvůli škálování poškození. Přestože se třeba v první chvíli může zdát samurajský i nindžovský jednoruční meč docela podobný, brzy jejich styl rozdělí jednotlivé skilly.
Nioh totiž nikdy nebyl jen o drcení lehkých a těžkých útoků. Kombinace se mění podle pořadí, pohybu i zvolených technik. Úplně nejlepší na tom ale je, že si do jisté míry sami určíte, co vám vyhovuje nejvíc. Třetí díl série obohacuje nabídku různých technik a je na vás, jaký pohyb z nabídky si vložíte do seznamu a budete používat. Díky tomu máte pocit, že nehrajete bojovku, kde vám někdo diktuje, co vaše zbraň bude dělat, ale stavíte si svůj bojový styl.
K tomu si přidejte hromadu bonusů z výbavy, kterou si můžete vylepšovat, kovat nebo modifikovat. Spektrální strážce, kteří vás doprovází, propůjčují vám speciální formu, ale i dvojici útoků, které nabíjíte mimo ukazatele přeměny. A nakonec i tři druhy pasivních dovedností, které fungují i jako klíče k překonávání překáže ve stylu metroidvanie.
Oba styly na ně mají vlastní kapacitu a každá pasivka, kterou najdete, z ní kus ukousne. Vy se rozhodujete, zda investujete do čistého poškození, nebo do užitku: Ano, můžete si dát plus pět do útoků, ale nindža se taky může naučit speciálním úhybem začne odstraňovat démonský sajrajt, nebo samuraj zvládne pulzovat i během blokování.
Možností je obrovské množství a kombinací ještě víc, ale nikdy nepůsobí chaoticky. Naopak máte pocit, že si opravdu stavíte postavu podle sebe, a experimentování je zábavné samo o sobě. Jenže, k čemu by to bylo bez pořádné hratelnosti?
Otevřená bitevní pole
Jak už jsem zmínil, Nioh 3 poprvé opouští sturkturu misí a přechází do otevřeného světa. Nečekejte ale žádný Elden Ring. Otevřená bojiště se dělí na menší oblasti, mezi nimi se podíváte i do lineárnějších dungeonů nebo příběhových misí. Tvůrcům se povedlo vytvořit svět, který má své kouzlo, aniž by se jednalo o nepřekonatelného obra.
Prostředí se rychle střídá a soubojový systém se neomrzí. Chvíli jste na rýžových polích, pak v bambusových lesích, bažinách nebo v zasněžených horách. Největší klad je přitom samotná struktura aktivit a odměn. Tvůrcům totiž došlo, že novým mečem nikoho neoslní, ty můžou padat jen tak mimochodem. Permanentní vylepšení už jsou ale jiná pohádka.
Třeba body do schopností nedostáváte za zvyšování úrovně, opět je potřeba si je v otevřeném světě najít. Budete hledat kodamy, kteří posilují třeba počet i efekt elixírů. Honit roztomilé kočičí démony, kteří vás kromě odměny zavedou na zajímavá místa. Porážením mistrů dostanete nové techniky a takhle by se dalo dlouze pokračovat.
Do toho jsou tu taky nepřátelské tábory, které natrvalo očistíte a dostanete přístup k oltáři. Lokace známé jako crucible vám pak umožní dostat se k silnějším jádrům nepřátel, která můžete používat jako magické talismany nebo je vyvolávat ke speciálním útokům.
Ve světe najdete i zmíněné pasivní dovednosti nebo možnosti, jak si rozšířit jejich kapacitu. Nechybí samozřejmě ani minibossové, zdejší verze mimiků a spousta dalších zajímavostí. S každým objevem vám roste ukazatel průzkumu dané oblasti, a když v oblasti dosáhnete cílené čtyřky, odhalí se umístění zbylých pokladů a sběratelských věcí na mapě. Díky tomu nikdy nebudete bloudit a hledat poslední kodamu. Zároveň umístění není 100% přesné, takže i s ukazatelem budete muset trochu pátrat.
zdroj:
Koei Tecmo
Kromě toho narazíte i na vcelku generické vedlejší úkoly a dočkáte se i pár svitků, které odkazují na nepovinné mise jako v prvních dvou hrách. Výsledkem je otevřený svět, který skutečně motivuje k objevování a odměňuje za něj. Když se hra chýlila ke konci, chtěl jsem pořád víc, což je dnes v tomto žánru ohromná pochvala.
Hlavou proti zdi
Průzkum i boj v Nioh 3 vytváří dynamiku pro širší spektrum hráčských povah. Kdo má soulsovky proběhané skrznaskrz, zřejmě rovnou vyběhne proti příběhovým bossům a namlátí jim klidně dřevěnou katanou. Pokud nejste tak zběhlí, můžete nejdřív prozkoumávat svět a nabrat co nejvíc úrovní, vybavení a dalších vylepšení. Přitom se ani v jednom případě ze hry nevytrácí výzva. Pokud narazíte na zeď v podobě bosse, kterého ne a ne dát, jděte prostě jinam a vraťte se, až budete silnější a zkušenější.
Ano, první tutoriálový boss je pořádný prevít, ale přesně vystihuje filozofii celé hry. Ten zmetek mi pořád připadá jako jeden z nejtěžších za celou dobu. Hlavně proto, že hru vlastně ještě neumíte, před několika minutami vám sdělila, jak se mění bojové styly a něco jde blokovat, něčemu uhýbat a je tu protiútok při přehození nindžy a samuraje ve správný moment... A pak se nalévárnu rozhodne prověřit extrémně tuhým hajzlíkem, který vám doslova nedá zadarmo víc jak jeden úder.
Jenže tenhle trénink vám ukáže kouzlo soubojů v Niohu. Jsou rychlé, extrémně zábavné a zároveň trochu jiné, než je v souls hrách zvykem. Další bossové se nebojí prověřit vás znovu, ale úplně jinak. Neříkám, že někdy neklepala na dveře lehká frustrace ani že jsem si nedal od hraní pauzu v momentech, kdy jsem viděl, že dělám začátečnické chyby, ale pak vždycky přišel ten triumf, který útrapy vynahradil. Hlavně jsem ale vždycky věděl, že je na vině jen moje neschopnost. Třeba poslední boss předposledního aktu mi reálně zabral dva dny pokusů, ale vždy jsem věděl, proč prohrávám a kde bych měl na taktice ještě zapracovat.
Okna se totiž v soubojích otevírají krátce a chcete je využít naplno. Nioh 3 musím také pochválit za to, že bosse téměř vůbec nerecykluje a každý souboj je tak něčím zajímavý. Ještě dlouho budu vzpomínat na duel s démonickým generálem v malé místnosti, který nejdřív zaútočí pomocí iluze z mlhy, aby v mžiku následoval skutečný útok. Na pomalé půtky se samuraji, kde těžké smrtící útoky vyžadují precizní načasování, ale i na brutální plošné útoky nebo na boj proti jezdci na koni s ohnivým kopím.
Nioh navíc šetří váš čas. Do arén bossů nevede zbytečně dlouhá cesta, ztracené zkušenosti se vám automaticky vrátí, když vstoupíte dovnitř, a i když nemáte jízdní zvíře, běh, který se vám odemkne po prvních úkolech, je dostatečně svižný. A ano, běh nindžy, který vypadá jako útok na Oblast 51, se prostě neokouká.
Svět kolem je vaše hřiště. Je na vás, zda budete preferovat samuraje nebo nidžu, jestli se budete plížit, nebo prostě naběhnete čelem. I samotná změna stylů mění souboje na úplně jiný taktický tanec, než jsme v žánru zvyklí.
zdroj:
Koei Tecmo
Jiné, i když pořád stejné, ale bližší
Byla by škoda nezmínit široké možnosti nastavení samotné hry. Nejde jen o grafiku, ale hlavně o herní komfort. Můžete si přizpůsobit nastavení různých tlačítek tak, aby vám co nejvíc vyhovovalo třeba přepínání a blokování. Dokonce jde upravit i doba, po kterou musíte držet tlačítko pro interakci. Je jasné, že u hry, která nedává nic zadarmo, je uživatelský komfort velice důležitý.
Myslelo se i na ty, kteří se nechtějí prohrabovat tunami vybavení. V inventáři si stiskem jediného tlačítka nasadíte njelpší výstroj podle zvoleného typu pohyblivosti. Není to úplně ideální, protože systém ignoruje pasivní bonusy i požadavky na statistiky, ale jako rychlá úspora času systém funguje překvapivě dobře.
Technicky hra běží stabilně a bez záškubů, jen zamrzí limit 60 FPS, který nelze obejít ani v animacích. Nioh 3 vypadá lépe než starší díly, nicméně je vidět, že i když se hratelnost dočkala pořádné evoluce, o dalších aspektech už to úplně říct nejde.
Všimnete si toho třeba u zbraní, které nedostaly žádnou novou kategorii, jen se rozšířila nabídka technik a rozdělily se na samurajské a nindžovské varianty. Podobně se vrací i řada běžných nepřátel, kteří se vlastně opakují už od prvního dílu. Naštěstí alespoň bossové jsou originální a ti známí působí svěžím dojmem díky novým schopnostem i nějakým těm upraveným úderům.
zdroj:
Koei Tecmo
Změn tedy není málo, ale pocitu lehkého déjà vu se zvlášť v případě znalosti předchozích dílů občas nevyhnete. Možná i proto mi třetí díl přišel kratší než první dva, i když jsem se těšil na stovky hodin ztracených mezi cinkáním čepelí. Čas prostě utíká jinak, když se člověk dobře baví.
Je tu i možnost si všechny příběhové mise zopakovat nebo si znovu prohlédnout filmečky v základně, kde najdete i kováře a několik známých NPC, aby vás obšťastnili úkoly nebo odkoupili suroviny. Dokonce si domů můžete pozvat i starého dobrého milovníka výkalů, bez kterého by Nioh zkrátka asi nebyl Niohem.
Kruh se uzavírá
Třetí díl Niohu není úplně klasickou souls hrou, nezapře své kořeny v Ninja Gaiden, což je za mě jeden z jeho největších kladů. Ruku v ruce s tím jde i přizpůsobení herního zážitku na míru, jako by si tvůrci uvědomili, že když už budete trpět, můžete alespoň trpět pohodlně. Otevřený svět se taky povedl mnohem lépe, než jsem čekal, a sérii celkově posouvá tím správným směrem. Máme tu jednoznačně zatím nejlepší díl dosavadní trilogie.
