Montague’s Mount – recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Montague’s Mount – recenze

Vývojář:
Platformy:
Detail hry

1. 11. 2013 20:00 | Recenze | autor: Jan Olejník |

Tituly, které sází především na silný vjemový prožitek a odsouvají interaktivní prvky až na druhou kolej, jsou velmi specifickým fenoménem - dnes už takřka notoricky známou Dear Esther asi netřeba jmenovat. Jedná se však o natolik specifický žánr, že se mnozí přímo zdráhají nazývat podobné počiny hrami.

Absence výraznějších herních prvků totiž může odradit publikum toužící po interakci s virtuálním prostředím. Možná podobně uvažovalo malé nezávislé studio PolyPusher Games a rozhodlo se stvořit Montague’s Mount. Hru, která by kombinovala melancholický zážitek z průzkumu opuštěného ostrova a adventurní prvky.

Jak ale napovídá číslo u verdiktu, něco se pokazilo. Než ale kliknete na tlačítko zpět a budete se raději věnovat čtení recenze nějakého lépe hodnoceného titulu, vydržte ještě. Montague’s Mount totiž může (trochu smutně) posloužit jako důležitý seznam věcí, kterých se při vývoji takového titulu vyvarovat.

Sám v temnotě

Pomalu otevíráte oči, zatímco kolem sebe vnímáte jen lepkavou mlhu, inkoustově černou tmu a monotónní hukot příboje. Nevíte, kde jste, kdo jste a co se vlastně stalo. Tahle first-person adventura se zkrátka neštítí využít provařená klišé, což ještě nemusí být automaticky špatně. Vaše první kulhavé kroky směřují k nedaleké skále, kde naleznete provizorní hůl, o kterou se budete po zbytek vašeho strastiplného putování opírat.

Při této příležitosti pátravé oko hráčovo spatří zvláštní popisky u předmětů – hlavní protagonista totiž hovoří irskou gaelštinou. Proto jsou všechny objekty opatřeny podivně znějícími slovy a názvy tohoto jazyka. Ale žádné strachy, anglický překlad je vždy jen o kousek níže.

Vratkou chůzí se vydáváte do vnitrozemí a velmi záhy zjistíte, že tu něco není v pořádku. Domy opuštěné, nahodilé předměty rozházené všude možně. Sotva co váš pohled spočine na chmurném kamenném kříži nad malým hrobem, přejede po vás jako žiletka nenadálý dětský smích. Podivný chlapec s šedým obličejem se vám vrhne v ústrety… a zmizí v chladném nočním vzduchu. Příběh pracuje především v náznacích, čerpá i z citátů a doplňuje je o charismatický hlas hlavního hrdiny. I přes podprůměrnou grafiku to zatím vypadá slibně. Jenže…

Když tma, tak tma!

Hlavní problém hry spočívá v tom, že na každém kroku PolyPusher dokazují svoji nezkušenost s herní látkou. Často se ozývají hlasy, které kritizují současnou herní produkci v tom, jak příliš jednoduchý je postup hrou a že vlastně neexistuje možnost, jak se na nějakém problému zaseknout. Jistě, jedná se někdy o extrémy, pravdou ale zůstává, že v zájmu vlastní narace je potřeba hráčům poskytnout pomocnou ruku.

K tomuto účelu slouží především audiovizuální nápovědy a zdaleka se nemusí jednat jenom o velkou šipku směřující k cíli mise. „Hinty“ jsou v moderních hrách mnohem vychytanější a sofistikovanější a možná si ani neuvědomíte, že se jedná o nějakou formu pomoci.

Hráč instinktivně jde například za světlem či se nechá navést kamerou, která se nenápadně natočí směrem ke správné cestě. Předmět třpytící se ve světle baterky vám pomůže identifikovat to důležité mezi hromadou nepotřebného haraburdí. Případně hlavní protagonista otočí hlavou ve směru dalšího postupu. A to vše v Montague’s Mount chybí.

Hra se utápí v černočerné tmě, baterka ani lucerna se ve hře nevyskytuje a krom deště a mlhy vám průchod hrou ztěžuje i sada několika přehnaně silných filtrů aplikovaných na kameru. Díky tomu často přehlédnete důležité předměty, takže se hra zvrhává v jakýsi podivný zapáchající kýbl naplněný mixem zoufale pomalé atmosférické procházky, krutě obtížné adventury a sadomasochistické variace na hry žánru „Hidden Object“.

Jako názorný příklad skvěle poslouží hned první puzzle, na který narazíte po cca patnácti minutách hraní. Neuvěřitelně pomalým tempem se ploužíte po cestičce, je noc, sotva rozeznáváte šedohnědé obrysy několika drobných budov a náhle narazíte na padací most – ale ouha! Je zvednutý. Jediný způsob, jak jej snížit, je umístit do zvláštního mechanismu čtyři válce a ještě každý správně otočit, protože mají různobarevné stěny.

Pokud pominu fakt, že pravděpodobně nikde na světě se mosty tímto způsobem neovládají, zůstává nám tu hádanka spočívající v hledání drobných a špatně viditelných předmětů lážo plážo rozházených po ploše několika set metrů čtverečních. Navíc správné barevné pořadí válců zjistíte tak, že v jednom černočerném koutě naleznete náhrobek s ornamentem, skrz který se podíváte, spatříte bójku vyblikávající morseovku, a když si morseovku „přeložíte“, získáte konečně kódy barev. Nutno podotknout, že ve hře je k této hádance drobná nápověda, je ale tak dobře skrytá, že jsem na ni narazil až při hledání součástí k dalšímu puzzlu.

...

Game design a level design obecně dostávají nemilosrdně na frak. Občas se posunete vpřed jen díky glitchům, jindy vás rozlítí brána, která má po obou stranách díry, kudy by projel vlak, ale neviditelné stěny vám dávají jasně najevo, že musíte vymyslet způsob, jak bránu otevřít. Čas od času se zaseknete do geometrie a vzhledem k tomu, že hra jede na systém checkpointů (na které vás neupozorňuje), může se vám stát, že pokud hru neuváženě vypnete, budete znovu sbírat předměty pro aktuální puzzle.

A když už se náhodou hecnete, přenesete se přes množství podivných herních mechanismů a začnete hru více prožívat, co chvíli vás z prožitku vytrhne ohavný systém achievementů. Gratulace, prozkoumali jste padesát předmětů! Ušli jste sedm kilometrů! Našli jste čtvrté z deseti tajných míst. Vážně, pánové? Vážně?

Ne, raději knihu

Montague’s Mount je zářným příkladem úsloví, že není všechno zlato, co se třpytí. A ne každá snaživá indie hra si zaslouží pochvalu. Lze tu samozřejmě vysledovat dobrý záměr autorů, kteří se snažili o vytvoření kombinace atmosférického zážitku s řešením hádanek, možná trošku ve stylu Mystu. Jenže neomluvitelné diletantství v integraci nejzákladnějších herních prvků způsobilo, že většina hráčů skončí po hodině hraní, frustrovaná a naštvaná, že za tohle zaplatili deset dolarů. Kupte si raději nějaký mysteriózní thriller, vážení.

Přitom by stačilo málo – rychlejší chůze, baterka a alespoň jemný systém nápovědy (třeba prostřednictvím mumlání hlavního hrdiny) a Montague’s Mount by byl jednoznačně nadprůměrný kousek, který navíc může upoutat netradičním použitím gaelštiny. PolyPusher už oznámili pokračování, nezbývá tedy než jen doufat, že posbírají feedback od hráčů a druhý díl obdaří podstatně štědřejší porcí hratelnosti. Anebo, když už nic jiného, hoďte do kotlíku aspoň multiplayer. Dva až osm kulhajících chlapíků na opuštěném ostrově by hře dodalo alespoň solidně dadaistický rozměr.

Vývojář:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Montague’s Mount se až příliš nekompromisně snaží vytvořit iluzi temného ostrova lapeného v bouři a zapomíná na to, že aby byla hra zábavná, musí udělat jisté kompromisy. Výsledkem je frustrující šedohnědá břečka, která je navíc prolezlá chybami a špatnými designovými prvky.

Nejnovější články