Kouzlo hry spočívá především v totálně nepůvodní, ale neuvěřitelně zábavné kombinaci klasické „spoj tři“ arkády (Bejeweled a spol.), strategie a RPG. Z prvního žánru si vypůjčuje základní herní principy a vůbec plynulost i styl celého boje. Koření ho však prvky strategie, kdy musíte pečlivě plánovat a synchronizovat útoky jednotlivých jednotek, a celou směs finálně dochucuje ziskem zkušeností a postupným vylepšováním pěšáků i vašeho hlavního hrdiny. A to vše se nabaluje tak pěkně pozvolna, že nejspíš zaujme nejen kované hráče, ale i lidi hraním nezasažené.

Pod své velení dostanete na začátku hry pouze tři základní druhy jednotek, s nimiž je bojování jednoduché – pokud se postaví tři jednotky stejné barvy za sebe, za několik tahů zaútočí. Pokud se postaví vedle sebe, vytvoří obrannou zeď. Brát můžete pokaždé jen z konce řady, za tah můžete pohnout maximálně trojicí vojáků (vhodným „mizením“ vojáků uprostřed řad a kombinováním však lze získat bonusové pohyby) a vaším prvořadým cílem je namixovat jednotky tak, abyste prorazily šiky nepřítelovy armády a počet jeho HP srazily na nulu.

Finesy protřelých vojevůdců

Jednoduché a zábavné, chce se zařvat, a spousta z vás si určitě vzpomene na Bejeweled, Puzzle Quest a další podobné tituly. Přesně v duchu těchto her, které mnoha hráčům spolykaly tuny času, se totiž Clash of Heroes nese a přináší i něco navíc. Na základní mechanismus se nabalují manévry se speciálními jednotkami, jejichž aktivace vyžaduje trochu jiné formace a počty stejně zbarvených pěšáků, stejně jako hlubší taktizování.

zdroj: tisková zpráva

Jednotlivé druhy jednotek totiž neútočí okamžitě, ale potřebují po své aktivaci jistý čas na přípravu. A pokud se stejně barevné jednotky připravují stejný čas, dá každá z nich při finální zteči větší poškození. No nevyužijte to ve svůj prospěch!

S tímto na paměti tak úspěšně i neúspěšně vyhráváte bitvy, za což jste odměněni zkušenostmi jak vy (zvyšuje se vám počet bodů zdraví, síla zdí i maximální počet jednotek na bojišti), tak vaše jednotky (dávají větší zranění/více ho odrazí, než zemřou). A úplně mimochodem k tomu získáváte různé artefakty nebo zlato a suroviny, za něž si můžete kupovat speciální jednotky do své armády. No a pak najednou zjistíte, že jsou tři hodiny ráno. Závislost si nevybírá a obětí se můžete stát i vy…

zdroj: Archiv

Zábava na dlouhé večery

Divíte se, proč hrozí závislost, když se u jednotlivých bojů přece musí postupně dostavit stereotyp? Protože hlavní částí hry jsou příběhové kampaně, v nichž pokaždé ovládáte jinou frakci, které se pěkně odlišují jednotlivými taktickými finesami. Jediné zaškobrtnutí v těchto „různorodých podmínkách“ pak překvapivě přichází již ve druhé kampani, kde jsou jednotky a styl boje lidí skoro stejné, jako zápasy armády elfů z první části hry. Odvrhnout hru v této fázi by však byla hrozná škoda: herní styly následující Nekropole či démonů a kouzelníků ze Stříbrných měst, totiž slibují hodně zajímavý zážitek.

V těchto kapitolách je také přítomný poměrně zajímavý příběh, který se ostatně vine celou hrou a točí se okolo invaze démonů do Ashanu. Spouštěčem útoku je starobylý artefakt, který hlídá skvadra hrdinů. Strážci jsou však povražděni a záchrana světa leží na bedrech jejich potomků. A samozřejmě i na vašich. No a kdo jiný je má proklestit strastiplnou cestou k vítězství?

Mimo pěti rozličných frakcí však hra ozvláštňuje hratelnost i jinak. V bojových částech jde třeba o unikátní souboje s bossy, přepínání pák či obligátní „battle puzzle“, při kterém musíte během jednoho tahu vyřešit předem přesně danou bitevní situaci. Pokaždé vás přitom taková situace něčím novým překvapí a občas i potrápí šedou kůru mozkovou. Těchto zpestření je však bohužel v celé hře poměrně málo, a hlavně se jejich způsob řešení postupně začne brzy opakovat.

zdroj: tisková zpráva

Pouť se šťastným koncem

To samé se pak dá říct i o „chodících“ částech hry. Souboje totiž aktivně vyhledáváte na mapě, a v rámci přesunu je občas nutné splnit jednoduchou minihru. Ta však místo zpestření dost často pije krev: osobně se mi do paměti nejvíce vypálila nutnost proplížit se okolo skupinky stráží, kde nešlo ani tak o plánování, jako o rychlost kliknutí a trochu štěstí. A rozhodně jsem se nijak skvěle nebavil. Naštěstí je v Clash of Heroes těchto miniher jen pár.

Jedinou opravdu výraznější pihou na kráse hry je však protivně kolísavá obtížnost. Zatímco některé pasáže projedete jako nůž máslem a nic se nestane, ani když se vám po klávesnici projde kocour (vyzkoušeno), jiné části budete zoufale opakovat znovu a znovu, než se přes prokletý souboj dostanete.

I přes to ale nakonec převáží nadšení ze hry, touha porazit ještě jednoho nepřítele a zabít nenáviděnou Nudu. Nenechte se dvakrát pobízet, Clash of Heroes nabízí nějakých dvacet hodin zábavy v příběhovém módu a přináší přesně to, co byste čekali od jednoduché arkády.