Poslední měsíc jsem strávil v naprosto bezprecedentním taktickém RPG Mewgenics. A když říkám strávil, myslím tím přes 140 hodin neustálého taktizování, levelovální a šlechtění. Člověk by si řekl, že po takové době má hru dohranou, vždyť za takovou dobu zvládnete dohrát i megalomanská RPG jako Baldur’s Gate III nebo Warhammer 40,000: Rogue Trader. Procentuální dokončení hry se mi ale vysmívá číslem, které značí, že jsem viděl zhruba dvě třetiny veškerého obsahu.
V žádném případě se ale nebavíme o obsahu, pod který dnešní hry tak rády skrývají rozlohu herní mapy, nesmyslné aktivity nebo ohrané minihry. Podobně jako předchozí geniální dílo Edmunda McMillena – The Binding of Isaac – jsou Mewgenics komplexní a s nevídanou hloubkou, která vás překvapí na každém kroku.
Mewgenics je výjimečnou hrou, která nastavuje laťku taktickým RPG do nevídané výše.
Je neuvěřitelné, že i po takové době není problém narazit na dosud nevídané skilly, nepřátele, předměty a náhodné události. Mewgenics jsou naprostý heroin, od kterého se hodiny nedá odtrhnout. Nesčetněkrát jsem po půldni u obrazovky musel jít zkontrolovat, jestli jsem stále ženatý. Ze zásadních událostí v lednu si kromě kočičího mňoukání vybavuji maximálně jeden koncert. A víte co? Ve výsledku bych raději byl doma a hrál Mewgenics! Tak zábavná, návyková a výjimečná hra je.
Taktické nebe
Premisa je přitom sympaticky jednoduchá a přímočará. V polorozpadlé barabizně hromadíte kočky, které v týmu po čtyřech vysíláte v roguelite stylu na dobrodružství. Každému mazlíčkovi můžete přiřadit některou z klasických i méně tradičních RPG tříd, abyste v náhodně zamíchaných arénách na tahy změřili síly s všelijakou havětí, hovínky, minibossy a samozřejmě i megabossy.
Bojiště jsou rozdělená na deset krát deset políček. Každá kočka má (většinou) jeden pohyb a jeden základní útok s tím, že může ještě vyčarovat, kolik chce kouzel, na které jí zbývá mana. Po vyhraném souboji pak jeden z kočičáků postoupí o level, navýší se mu jedna ze statistik a vybere si z nesmyslně přeplněného osudí novou schopnost, respektive pasivní dovednost.
zdroj:
Edmund McMillen
V čem je teda to kouzlo? Tak zaprvé, schopností je více než tisícovka. Těžko představitelné číslo znamená, že abyste je viděli všechny, musíte ve hře utopit doslova stovky hodin. Taky to znamená, že kombinace buildů jednotlivých tříd by se daly kvantifikovat pouze takovým číslem, které by se do této recenze ani nevešlo.
Třeba můj oblíbený druid začíná každý souboj s vránou-společníkem. Jeho základní útok pak léčí a přidává sílu zvířátkům v poměrně velké oblasti, takže se hodí primárně jako podpora. Stavět ho ale můžete úplně libovolně – jako léčitele, jako vyvolávače dalších společníků, dokáže se přeměnit na veverku, mývala, želvu, dokonce i strom! Každá z těchto forem má vlastní schopnosti. Zvládne ze země taky vypěstovat květiny, které postavu na daném políčku léčí a doplňují jí manu. A to je prosím jen pár příkladů u jediné třídy.
Mewgenics vás vyloženě pobízejí, abyste hledali taková komba a synergie, které systémy sympaticky rozbíjejí. A co je pak na hře úplně nejlepší: Nebojí se vám hodit klacky pod nohy. Přitom každé selhání je taky posun vpřed. Felinidé totiž mohou různě mutovat, odnášet si z bojů zranění i traumata. Každá negativní vlastnost má ale i nezanedbatelný bonus. Poselství je jasné: Není špatných vlastností, se vším se dá pracovat, když se tomu přizpůsobíte.
zdroj:
Edmund McMillen
zdroj:
Edmund McMillen
Třeba ADHD vám pasivně navyšuje atributy, ale každou akci musíte provést do pěti vteřin, jinak kočičák udělá, co sám uzná za vhodné. Jedno z nejnesmyslnějších komb jsem měl v kombinaci střelce stiženého krvavým šílenstvím, které říká, že jakmile kohokoliv zabije, okamžitě hraje znovu. Kočka je kvůli tomu ale šílená, tudíž útočí jak na spojence, tak protivníky. V kombinaci s nekromňaucerem, který vyvolává zombokočky, a spoustou předmětů na zvýšení poškození jsem lučištníka vždycky jen postavil doprostřed arény, pak stačilo cokoliv sejmout, pohodlně se opřít do židle a sledovat naprostý masakr, který pomatený lukostřelec rozpoutal. Ano, cílem bylo obětovat zombíky, aby si nabil další útoky a ve výsledku i nekromňaucera – jenže ten měl zase schopnosti, které stavěly na tom, že v boji zemře.
Rybník o hloubce Hranické propasti
V průběhu jednotlivých pokusů pak nacházíte hromady a hromady vybavení rozličných vzácností a síly – helmy, šperky, zbraně, zbroje, cetky, posilováky, lektvary, relikvie. Některé jsou natolik silné, že opět naprosto zamíchají kartami, jak s danou sestavou koček hrát.
Neméně důležitá je kromě samotné kombinatoriky schopností, pasivek a předmětů i samotná taktika. Arény jsou sympaticky interaktivní. Po vzoru Into the Breach můžete s protivníky, ale i s částmi scenérie manipulovat. Šťouchnout nepříteli do úsměvu balvan, hodit jej do vody a následně jej zpražit bleskem. Mewgenics před vás rozprostírají taktickou hostinu, kde na každém tahu záleží.
Jednotlivá střetnutí jsou přitom sympaticky kompaktní, vyřešíte je většinou v rámci minut a celý běh se dá odehrát za hodinu, hodinu a půl. Díky tomu se ke hře výborně vrací, třeba jenom na okamžik. Není ale taky problém u Mewgenics zakysnout na celý den a vyrážet na další a další dobrodružství.
Můžete se ukrýt v trávě s nadějí na vyhnutí se útoku, nebo trávu zmrazit, aby místo toho bodala. Uhasit hořící kočku v louži, postrčit kočku do kyseliny, očarovat prdícího medvídka, aby bojoval za vás, vyděsit dinokočku, aby před vámi utíkala. Do nadějného pokusu vám může hodit vidle, nebo naopak pomoct i měnící se počasí – najednou prší a je všude spousta vody, nebo fouká silný vítr a každé kolo vším smýkne do strany... nebo je invaze mimozemšťanů a v každém boji se objeví emzáci s análními kolíky.
Už rozumíte, co jsem myslel tou nevídanou hloubkou? A to zdaleka není vše! Každý miniboss i hlavní boss lokace je naprosto unikátní s jedinečnými mechanismy. Narazíte na kočku, která hází kostkou, a podle toho útočí (svými útoky můžete kostku přehazovat). Střetnete se s pistolníkem, který vystřelí na vše, co se pohne. Porazíte (snad) zmutované dítě ve sklepě, od kterého musíte držet dál kultisty, jinak vás roztrhá mocnou telekinezí.
zdroj:
Edmund McMillen
Každý biom, do kterého se vydáte, má také své unikátní mechanismy, nepřátele, ale i setkání. Nemluvě o speciální obtížné cestě, kterou se za vyšší odměny můžete vydat. Mezi souboji totiž narážíte na náhodné události, kde záleží na atributech vašich koček po vzoru stolních RPG. Vidíte hromadnou kočičí „veselku“, co uděláte? Máte dost síly je všechny zbít? Jste dost obratní, abyste se proplížili kolem? Máte dost charismatu se k dovádění přidat? Každá volba, úspěch, či neúspěch pak roztáčí kola následků – dobrých i špatných. Mimochodem, když má kočka příliš nízkou inteligenci, vidíte místo popisů událostí jen náhodnou změť písmen.
Jo a kdyby vám náhodou tohle všechno nestačilo, tak jsou tady speciální výzvy v podobě vedlejších questů – například nedostáváte za vyhrané souboje nové schopnosti, ale fakt vzácné předměty. Taky si můžete odemknout nové obtížnosti už prošlých biomů, jež zase mezi protivníky přimíchávají náhodné modifikátory a elitní varianty. Podobně jako v The Binding of Isaac se před vámi Mewgenics neustále rozrůstají do šířky, do hloubky a pořád objevujete něco nového v absolutně bezprecedentním měřítku. Bravo, bravissimo!
Mňaugenika
Je nutné podotknout, že jak to u podobných her bývá, náhoda a štěstěna může být taky extrémně frustrující. Opravdu silnému týmu plnému synergií stačí jedna náhodná událost, která vám efektivně zmrzačí třeba jen jedinou klíčovou kočku a průchod se vám klidně těsně před koncem rozsype jako domeček z karet.
Třeba mnou nenáviděná vzteklina, která v boji postupně snižuje inteligenci, dokud kočka není šílená, a navíc základní útok její třídy mění na obyčejnou ránu packou. Pokud se vzteklinou nakazí třeba takový klerik, který útokem zároveň léčí, a máte ho postaveného primárně jako léčitele, efektivně jste přišli minimálně o čtvrtinu týmu.
zdroj:
Edmund McMillen
zdroj:
Edmund McMillen
Nešťastných náhod může být samozřejmě víc – můžete mít smůlu na schopnosti, nemusí vám sednout vylosovaná kombinace nepřátel. V jednom biomu jsem pokaždé skončil u konkrétního závěrečného bosse, pokud mi hra přihrála alternativu, šlo se zvesela dál.
Na Mewgenics ale obdivuji, že i selhání je cesta vpřed. Po každém pokusu se totiž vracíte do své základy. Do svého doupěte, ve kterém si vrní, hrají, perou se a páří všechny vaše kočky. A tady přichází na řadu ta titulní mňaugenika. Z peněz, které si přinesete z úspěšné výpravy, svůj kutloch zdobíte. Nakupujete do něj všelijaké harampádí, aby po něm mohly kočičky šplhat či odpočívat.
Tím se zvyšují statistiky obydlí a šance, že se kočky úspěšně rozmnoží, pokud možno bez vedlejších efektů. V kočičí Sodomě a Gomoře chcete (pokud možno) mít co nejvíce koček s mutacemi, které potřebujete dál předat koťatům, a navíc i s kvalitními základními atributy, protože i ty se dál dědí. A taky si dát pozor, aby jejich rodokmen nevypadal jako násada od smetáku.
Každá kočka se totiž může na výpravu vydat pouze jednou. Takže pokud jste si vyšlechtili jediný überkatze exemplář, neodemknuli jste si zrovna cestu k tisícileté kočičí nadvládě. Musíte mít vhodný genetický základ, který si ve své podomácku vyrobené eugenické laboratoři zřídíte. Přírodě ale stoprocentně neporučíte, kočičky mají různé preference partnerů, libido, sexuální orientace i náchylnosti k mutacím. I skvadra geneticky nadřazených exemplářů může být přemnožena náruživým křížencem z ulice.
Pomáhají vám přitom NPC, kterým můžete za odměny kočky posílat potrubní poštou a tím je levelovat. Fanatická marxistka Tracy, která zároveň pracuje v obchodním řetězci, po vás chce kočky starší pěti let. Baby Jack, jenž vám prodává nábytek, zase poptává zraněné kočky. Velmi podezřelý Tink vyžaduje koťata. Uplatnění tady najdou i mrtvé kočky nebo kočky veteránské. Ty se vám ostatně budou hodit i v domečku, aby jej bránily před nájezdem zbloudilých unikátních bossů.
Zlatý standard
Jsem absolutně přesvědčený, že Mewgenics budou mojí novou nesmrtelnou hrou. Tak jak se neustále a pravidelně vracím třeba k Heroesům, nepochybuji, že se třeba následující dekádu budu sem tam vracet k mňaugenice. Nesmyslně obří zábava, přitom v příjemně kompaktním balení, o kterém se už nemůžu dočkat, až jej snad někdy rozbalím na Switchi.
Vyzdvihnout musím taky roztomile zvrácenou estetiku a humor, který má velmi výrazný rukopis podobný Isaacovi. Nebojí se fekálních vtípků, dvojsmyslů ani místy přemrštěného násilí. Však co, ve stokách byste asi nenašli plavat okvětní plátky. Výběr biomů je jednoduše geniální, hlavně třetí akt překvapí tím, jak tvůrci nechali kreativitu upalovat jako splašenou.
Pod vším tím roztomilým mňoukáním a skvělým bizárem se táhne temný podtón o šlechtění zvířat. Když se přehrabuji kočkami a ty průměrné vyhazuji do kanálu, aby mi moc nerozmělnily statistiky, občas se zastavím a zamyslím nad tím, jaká hrůza vlastně na obrazovce probíhá. A že třeba existují lidé, kteří by to samé nejraději dělali i s vlastním druhem. Je to ale zamyšlení krátké, protože další run čeká, a teď jsem konečně vyšlechtil ultimátního válečníka se skvělými synergiemi a mutacemi!
Vypíchnout musím i naprosto famózní soundtrack, který okamžitě už měsíc potřebuji ve svém playlistu, abych jej mohl poslouchat úplně všude. Některé runy do určitých biomů jsem podnikal jenom proto, abych si užil píseň u bossfightu. Uslyšíte jazz v mnoha podobách, country, blues, bluegrass. Každé prostředí má svůj vlastní soundtrack, jednu konkrétní skladbu, ke které se až u závěrečného záporáka přidá často uhozený, ale tematický text. Uslyšíte zběsilý jazz o kočkách z vesmíru, zamyšlení nad velkou, etudu o podivném zápachu i pračlověčí song v pralidštině. A navíc si kočičky občas roztomilým mňoukáním písničky broukají!
Mewgenics jsou zkrátka výjimečnou hrou, která nastavuje laťku taktickým RPG do nevídané výše. Výjimečné hodnocení si zaslouží nejen proto, jak je nekonečně zábavné, plné fantastického obsahu, vytříbených mechanismů a vybroušené hratelnosti, ale i proto, jak mění žánr samotný. Žádná hra není jako Mewgenics.
Recenzní kód byl poskutnutý vydavatelem.
