Ghost of Tsushima do dnešních dnů patří mezi mé nejoblíbenější exkluzivity z PlayStationu, třebaže následovala unavenou formu akčních adventur s otevřeným světem a RPG prvky. Lehkonohá japonská poetika a popkulturní estetický kýč se tu snoubily do vtahující kombinace, která kouzlila nejen formou, ale také parádním přístupem k průzkumu. Džin tak vždycky bude mít místo v mém srdci.
Prostý fakt byl důvodem, proč jsem netrpělivě vyhlížel Ghost of Yótei. Životní povinnosti ovšem často zamýšlí jinak, takže jsem se k pokračování až dosud vůbec nedostal. A jelikož kolega Slavík byl ve své loňské recenzi poněkud odměřenější, vytratilo se i moje odhodlání ke hře co nejrychleji usednout. Nakonec až po roce musela přijít nabídka na recenzi kompletní edice, abych si k Acu vůbec našel cestu. A já jsem v konečném důsledku rád, že se to seběhlo takhle.
Hokkaidó minulosti, zavírej svá vrátka
Nebudu zastírat: po prvních několika hodinách jsem chtěl Honzovi vyčinit, že byl k pomstě z ostrova Ezo (aktuální Hokkaidó) příliš příkrý. Minimálně na začátku jsem spokojeně vrněl u toho, jak Sucker Punch v zásadě přináší to samé jako u předchůdce, jen to několika pár menšími novinkami posouvají. Jenže s přibývajícími hodinami se musím k jeho textu nakonec přiklonit a dát mu za pravdu.
zdroj:
Sucker Punch
Ono prvotní okouzlení funguje i tentokrát. Svět je krásně zahalený a odtajňujete ho vlastním pohybem a informacemi od místních. Neexistuje tu tak otravná záplava otazníčků a jiných ukazatelů. Souboje jsou opět vtahující a o jednu úroveň povýšené zápolením s několika různými zbraněmi. Po světě se stále pohybují lišky, které tentokrát doplňují neméně pompézní vlci. Audiovizuální tým mezitím ze všech sil kouzlí, aby vám přecházel zrak i sluch a mohli jste si zase jednou říct, že nepotřebujete nastavovat nové laťky v technickém provedení, když máte styl, vizi a šikovné výtvarníky. Jenže…
Zatímco Cušima zvládla všechny okoukané prvky spojit se ctnostným poetičnem a vytvořit známý, ovšem vycizelovaný zážitek s příchutí dalekého východu, Ghost of Yótei z jeho kouzla mnohé ztrácí. Špatně se to vysvětluje, ale pokračování působí víc jako čirý produkt mainstreamu. Řada věcí zavání kalkulem a spojení všeho kýče ztrácí hned v úvodu zmíněnou lehkost.
Pomsta s hořkou chutí
Krásně je to vidět na tempu, které je oproti předchůdci zvláštně zrychlené. Ačkoliv si Acu neustále bere čas na rozjímání v horkých lázních, občasné malování a hru na svůj šamisen, svět je segmentovanější a ještě hustěji naplněný aktivitami. Neustále tak běháte od jedné ke druhé, nikdy se nezastavíte a postupně se umocňuje neodkladný pocit z horské dráhy v díle, které by přeci jen mělo jít trochu jinou cestou.
Tou by se navíc měla vydat i hlavní hrdinka. Kvalitní příběh o pomstě je vždycky schopnou berličkou k motivacím, v tomto případě ale dialogy šustí papírem, postavy se i přes své zkušenosti leckdy nechovají logicky a některé scenáristické kličky dokážou vyvolat mýtický úder o čelo. Jistě, tento neduh můžete alespoň zmírnit přepnutím na japonský dabing, který bude znít honosně, i kdyby recitovali recept na kulajdu, titulky ale stejně číst budete.
Možná jsem na hru příliš přísný. Ostatně stále jde o kvalitní masovou krmi, která si třeba oproti vyčpělému Assassin’s Creed zachovává slušnou část duše a vždy tak oba romantizované výlety do důležité japonské historie upřednostním před Shadows. Džina o poznání více, ale zároveň nemohu tvrdit, že bych času stráveného s Acu litoval a chtěl bych ho zpátky. Jenom je pravdou, že tenhle chrabrý hybrid mezi šinobi, samurajem a démonem na svého předchůdce ztrácí.
Návrat do Sekigahary
Kvůli mému hodnocení základní hry jste si ale text pravděpodobně neotevřeli. Přeci jen má na svém zářezu už jeden celý rok, takže ji horliví zájemci dávno mají za sebou. Jestli mezi ně patříte, jste asi nejvíce zvědaví na obsah, který přináší dnes vydaná kompletní edice, respektive placený dodatek v hodnotě 14,99 eur.
zdroj:
Sucker Punch
zdroj:
Sucker Punch
Ghost of Yótei aktualizace dostávalo průběžně, takže se hra časem rozrostla třeba o překvapivě povedený kooperativní zážitek Legends. Nicméně ten nejlákavější kus nového obsahu přichází až nyní s plnotučným příběhovým DLC Ozvěny Sekigahary, které za svou cenu vpravdě nenabízí málo.
Jak název napovídá, konečně dostaneme pár střípků z legendární bitvy, která znamenala přechod do turbulentního období, potažmo nastolení vlády rodu Tokugawa. Acu v této mele sehrála podstatnou roli, stejně jako její milý Nagato. Osud jim však nepřál a nyní se po třech letech opět setkávají, tentokrát v roli lovce a jeho kořisti. Nebo minimálně takhle nová kapitola začíná.
Všude samý had
Důležité ale je, že drtivá většina nového příběhového střepu se odehrává v podhůří Ašoro. Jde o novou lokaci, která je ještě o něco kompaktnější než ty ze základní hry, a přesto do její struktury precizně zapadá. Jde totiž o místo, jemuž dříve velel Had – jeden z členů Jóteiské šestky. Dříve klidné prostředí se tak proměnilo v údolí zmijí, kde stoupenci po jeho smrti začali dělat ještě větší neplechu, zatímco ti ambicióznější zkouší usednout na jeho někdejší místo.
Všemi těmito nekalostmi trpí i místní lid, jemuž pomůžete, protože potlačení místní zlovůle napomůže i vašim snahám pomstít vlastní padlou rodinu. Čeká vás série několika nových hlavních úkolů, pár relativně všedních vedlejších, ale ochuzení nebudete ani o cvrnkací minihru či prohloubení mýtu kolem vlčice, která se už od počátků stala vaší parťačkou. K tomu se k soubojům přidávají drtivé těžké zbraně, s nimiž si na pár chvil užijete pocit nezastavitelného buldozeru.
Na Ozvěnách Sekigahary je tak nejsympatičtějí, jak nonšalantně zapadají do celého zážitku. Působí jako prvek, který v něm vždycky byl, doplňuje příběhové mezery, o nichž jste ani nevěděli, že by snad v zápletce původně zely. Jenže to zároveň nese i podobné nedostatky: Příběh je napsaný hůře než u základní hry a flashbacky k osudné události zůstávají trestuhodně nevyužité. A i když dynamika mezi hlavní dvojicí funguje, v konečném důsledku si ji vlastně ani moc neužijete.
Bojuj, opakuj, vyhraj
Milostná zpověď páru, jemuž osud nepřál, ovšem není jedinou přidruženou novinkou kompletní edice. V rámci upgradu ještě dostanete další alternativní herní režim, který je odtržený od kampaně a stojí na vlastních nohou, přestože je s ní neodlučitelně spjatý, obdobně jako Legends. Jenom tentokrát místo kamarádů musíte spoléhat čistě na svou zručnost.
zdroj:
Sucker Punch
Režim Nejhledanější je totiž roguelite, kde se v rámci jednotlivých kontraktů snažíte zlikvidovat Jóteiskou šestku. Každý boss představuje samostatný „run“ s trochu jinou délkou i obtížností. Vaším úkolem bude v menších arénách porazit několik pohůnků, nějakého toho menšího bosse, a nakonec i vytyčený cíl. A jelikož máte značně omezené zdroje, úspěch záleží na tom, jak moc jste si osvojili bojovou složku plnou parírování a akurátních úskoků.
Nicméně i neúspěch vás jemně popostrčí k dalším možnostem. Po každém pokusu získáte mince, za které si stejně jako v příběhu odemykáte dodatečné schopnosti, bonusy a také další postavy. Všechno začíná logicky u Acu, avšak následně se ještě dopracujete k Nagatovi, Ojuki a finální odměnou je frajer z jedničky, Džin. Každá postava má mírně odlišný herní styl a startovní výbavu, nicméně postupně se díky perkům nakonec ke všem zbraním dostanou všichni. Záleží tedy spíše na vás, jakým směrem se rozhodnete jít.
zdroj:
Sucker Punch
zdroj:
Sucker Punch
Zatímco Legends svými kvalitami dokázaly přesvědčit i pesimisty, Nejhledanější se ze škatulky relativně zbytečného přívěšku asi nevymaní. Pokud si chcete zabojovat a máte rádi výzvy, určitě je tu najdete. Osobně jsem v nich ale moc radosti nenacházel, protože zkrátka působí nadbytečným dojmem a studio klidně mohlo raději víc péče věnovat příběhovému obsahu. Kdybychom místo jednoho rozšíření dostali dvě, byl bych spokojenější.
Směrem do země vycházejícího slunce
Každopádně abyste poznali změny, nemusíte si nutně pořizovat upgrade či kompletní edici. Placenému obsahu ještě předskočila nová aktualizace, která do vínku základního Ghost of Yótei přidala pár drobností. Tou hlavní je funkce transmogu, tedy změna podoby vybavení při zachování bonusů jiného.
K tomu ještě připutoval další, v pořadí už třetí alternativní režim Krásy Jótei. Ten si ovšem nezahrajete, jelikož jde o typický „spořič obrazovky“, kde se postupně promítá 80 lokací za doprovodu klidné hudby. Je to krásné, je to uklidňující, ale praktické využití se rovná nule. Protože kdo by kvůli meditaci nebo rozplývání se nad obrázky zapínal hru?
S novinkami se pak pojí ještě další kosmetické doplňky pro New Game Plus, nové skladby do stále poněkud nefunkčního režimu Watanabe, pár razítek do fotomódu a možnost nastavení vysokého kontrastu, pokud trpíte nějakým očním neduhem.
Přestože jde o drobnosti jistojistě příjemné, není to dost na to, abyste se kvůli nim bez nákupu přídavků měli důvod se na Ezo vrátit. Ostatně si ani nejsem jistý, jestli návrat vůbec dává smysl i s nimi. Režim Nejhledanější je zbytný, Ozvěny Sekigahary pak nabízí jen více téhož. Pokud Ghost of Yótei milujete, nebo se teprve chystáte Acu navštívit, dává kompletní balíček smysl. Jestli si ale stále nejste jistí a uplynulý rok vás dosud nepřesvědčil, argumentů navíc nová edice zase tolik nedává.
