Je to dvacet let od doby, kdy jsme na Xboxu 360 poprvé roztočili pily na lancerech a jali jsme se porcovat hordy Locustů v mile přepálené brutální akci Gears of War. To číslo se zdá být už neuvěřitelné stejně jako fakt, že část disků se hrou měla do vínku z lisovny dánu chybu, že váš X360 nemohl stát a museli jste jej položit naplocho, aby hru načetl. Nekecám, byl jsem jedním z postižených a stálo mne docela dost času na univerzitním internetu najít, co je s mou hrou špatně.
Je rok 2026 a takové problémy by asi nikoho nenapadly. Drtivá většina lidí hraje z digitálních kopií, které se stáhnou na disk konzole, internet máme každý při ruce v mobilu, kam je šířený „vzduchem“ a při podobném produkčním záseku už by diskusní fóra hořela a manažeři Microsoftu páchali harakiri. Jen jedna věc se ale nemění – Gears of War.
Skok do akce je takřka instantní, protože Dom a Marcus se musí pustit do likvidace Hordy ještě v civilu.
Respektive, během své existence se pokusily tak trochu změnit, ale bylo to jen k horšímu, a tak se vrací k opiu lidstva, kterým není už náboženství, ale nostalgie. Zpátky ke starším herním prvkům, zpátky do minulosti, příběhově ještě před první díl. Což ostatně jasně naznačuje i název nové hry, který si vzal rovnou onu mytologickou událost celého universa Gearsů – Emergence Day, kdy vleklou válkou sužovanou planetu Sera napadly hordy mutantů z hlubin zvaných Locusti. Přichází Gears of War: E-Day.
Zpátky v čase, kdy vše bylo lepší
Osobně jsem miloval první dva díly a měl rád i ten třetí, než se postupně série svou cestou napříč časem začala ztrácet v tom, co je její identita. A stejně jako zub času ohlodal spoustu žánrů, stalo se tak i cover based shooteru, tedy střílečkám z pohledu třetí osoby, kde je hlavním taktickým prvkem krytí se za něčím a vykukování spojené se střelbou. Už roky říkám, že jde o koncept, který se prostě nemůže v dnešní době udržet, protože je příliš prostý, repetitivní a málo variabilní – a to přes fakt, že jsem ho měl opravdu, opravdu rád.
zdroj:
The Coalition
Jenže jsou tu Gears of War, poslední titán, který se vzpírá evoluci a snaží se dokázat, že jejich formulku stačí jen trochu pozměnit a přežije i v časech dalších konzolových generací. Zvlášť, když vám k tomu nasype čerstvou porci nostalgie a melancholie. E-Day vlastně představuje celkovou současnou krizi herního průmyslu, kdy výlety do časů minulých v podobě remasterů, remaků a rebootů překonávají pokusy o evoluci sérií. Nutno ale říct, že se tým Coalition nespokojil s předělávkami, potichu zabalil nedokončený příběh Cait Diaz z Gears 5 a vrátil se čtrnáct let před první díl, do momentu, kdy Pendulum Wars končí a svět se musí vyrovnat s novým ohrožením.
Do příběhu naskočíte přímo v okamžiku, kdy Marcus a Dom popíjejí v hospodě a vzpomínají na Dominicova bratra Carlose, který válku nepřežil. Mezi Marcusem a Domem má být kvůli smrti Carlose napětí, ale bohužel, tenhle motiv není zrovna moc prozkoumaný a patří ke slabinám jinak příjemného příběhu. Což je vlastně hlavní vlastnost Gears of War: E-Day. Je to fajn hra. Nic víc, nic míň, ale vlastně v sobě obsahuje tolik protikladů, že ještě v době psaní tohoto textu nevím, jakou známku na konci dám.
Strach a hrůza z neznámého
Skok do akce je takřka instantní, protože Dom a Marcus se musí pustit do likvidace Hordy ještě v civilu. Jak se postupně dostávají k lepšímu vybavení a zjišťují, co se stalo, odhaluje se celý šok společnosti z toho, že nový nepřítel nenechá kámen na kameni. Popravdě, vyprávění skrz nonverbální a atmosférické prvky tu zcela překonává to „kecací“, a to především u ústřední dvojice. Kupříkladu základní nepřátelé, kteří jen běhají a koušou a ve hře je prakticky jen smáznete ranou pažby, tu skvěle první půlhodinu fungují jako děsivý, hororový prvek. Voják v plné polní je sice rozšmelcuje, ale civilisté nikdy neměli šanci. A jak procházíte zničeným městem Kalona, vidíte těla bez hlav, utrhané končetiny, tuny krve a slyšíte skřeky a štrachání nepřítel lezoucích po stropech, Gearsy opravdu fungují tak trochu jako horor.
zdroj:
The Coalition
zdroj:
The Coalition
Stejně tak ve chvíli, kdy se objeví první Droni, tedy obrovití základní pěšáci, není to z pozice snadného nepřítele, kterého budete později střílet po desítkách, ale děsivých monster, jež zmasakrují policejní stanici a skoro i naši skupinku vojáků. Právě objevování staronových nepřátel a nutnost adaptace lidstva na zcela nové protivníky patří k tomu nejlepšímu, co příběh E-Daye nabízí. Údiv nad tím, že Droni používají brokovnice, pak něco tak sofistikovaného jako sniperky a také nevěřícné uchechtnutí nad tím, že obrovití Boomeři (neplést se starší remcavou generací) skutečně říkají „bum!“
E-Day si občas umí udělat legraci z některých přepálených, dvacet let starých konceptů a zároveň se držet v intencích brutální military sci-fi. Hře se to daří často a opakovaně, ale vždy a prakticky ve všech sférách se projeví jeden nepříjemný a asi neodstranitelný jev – daného prvku, motivu, myšlenky je příliš. Ve chvíli, kdy měl E-Day už přešaltrovat na jiný rychlostní stupeň, pořád vytáčí otačky a ne a ne přeřadit. Bohužel, občas tím začne nudit. Takže občas přepálí míru patosu, přidá pár cut scén, u kterých si říkáte, jestli byly nutné. Přidá postavu, která se chová příliš schematicky a bohužel se jí nezbavíte po většinu děje. A nakonec, máte tu i Marcuse s Domem, kteří toho nemají už moc co říct, ale zároveň by to bez nich nešlo (pokud chcete příklad, podívejte se na Gears of War: Judgment).
Když to není rozbité...
A podobné je to s hratelností. V takových 80 % hry se tvůrci vrátili k osvědčenému modelu z jedničky a dvojky. Arény a spojovací body jsou lineární, celkem kompaktní a velmi přísně kontrolované včetně odhalování nových nepřátel a podobně. Funguje to skvěle, hlavně když se do hry přidala větší mobilita vojáků, možnost někam vylézt, vzít situaci obchvatem, rychle se přemístit. Sice jsem až do konce pro běh místo stisku levého analogu zkoušel používat naučený roadie run na A, ale víceméně nemám level designu těchto sekcí co vytknout.
Krom jednoho. Vždy je tu alespoň jedna sekvence, kdy si říkáte: „Už by to mohlo skončit!“ Především neschopnost rozlomit sevření, které na sérii drží její základní žánr. Protože, a to bude hlavní pro pochopení toho, zda jde o hru pro vás, ona základní formulka se za dvacet let nezměnila. Jdete, objeví se nepřátelé, zasednete za kryt, kouknete, střílíte. Při přebíjení musíte trefit v minihře perfektní moment, jinak začne Marcus nadávat, že se zbraň zasekla, občas vyměníte typ zbraně podle situace. Vystřílíte nepřátele, jdete dál. Objeví se noví nepřátelé. Opakujte. Na konci podkapitoly vás čeká miniboss, na konci celé kapitoly velký boss, třeba Brumak. A to je vše.
Takže, pokud jste si už třeba u třetího dílu říkali, že je to všechno hezké, ale tak nějak stejné, vězte, že ani u E-Day se nic nemění. Jasně, občas vás hra, výjimečně, posadí do střílny. Někdy je mise ušitá na použití konkrétní zbraně – třeba sniperky – ale základní, nepříliš bohatá hratelnost se v jádru nemění. A upřímně občas se škrábete na hlavě, jestli tohle máte v roce 2026 zapotřebí. A pak zase zadřepnete, kropíte nepřátele z Lanceru a je to všechno vlastně fajn. Ani objevné či strhující, ale fajn. Coalition přidali na pár míst otevřenější sekvence, ne tak otravné jako v pětce, ale popravdě, raději jsem šel po hlavním příběhu.
Hodně z mála
V něm vás, krom tradičně bombastického finále, nečekají žádné úžasné triky a berete zavděk tím, co je. Kupříkladu dvěma novými postavami, kterými je nováček Lucas a vysloužilá veteránka Mags. Přebírají roli Colea a Bairda, kteří se v této podobě naštěstí nevrací a oba jsou zajímavým a příjemným osvěžením oproti Marcusovi s Domem. Ti prostě nemají moc říct, a i když se dozvíte některé věci, které jsou pomrknutím na znalce série, jako třeba kde vzal Marcus jizvu na rtu, lepší jsou prostě vedlejší postavy. Stejně tak momenty, jako když poprvé asi v půlce hry dostanete do ruky Lancer s ikonickou pilou, jakkoliv vlastně ona scéna nedává moc smysl a při její logice vaše mozky zasténají.
A vlastně jsem si užíval občasné výstupy vojáků, kteří se objeví v rámci misí nebo se vrací a tahle část military sci-fi fungovala. Nedočkáte se takových žánrových dramat jako třeba u prvních dvou Killzone, ale vlastně nemáte příběhu moc co vytknout, snad až na fakt, že není nějak extrémně zábavný. Je fajn.
Co ovšem musím vypíchnout a chválit, je grafika. Tady je oněch dvacet let vidět a Coalition v Unreal Enginu 5 vytváří nádherné a velmi, velmi variabilní scenerie. Celá Kalona slouží jako parádní kulisy, ať už se vás snaží okouzlit zdevastovanou krásou lehce riefenstahlovské estetiky anebo velmi stísňujícím krvavým hororem ulic, stok, chodeb a průlezů lemovaných mrtvolami, krví a brutalitou. Popravdě jsem neustále mačkal tlačítko screenshotování a říkal si, že minimálně na památku do archivu si tohle nechám. Klobouček, vizuálnímu zpracování nemám co vytknout.
Audiu ano, alespoň z pozice hudby. Gears of War vždy disponovaly velmi výraznou, údernou hudbou, ať už šlo o původní a dle mne stále nedoceněný soundtrack Kevina Riepla nebo pozdější aranže Steva Jablonskiho či Ramina Jawadiho. Tentokrát se huby chopil ne až tak známý a hlavně ne až tak odvážný Adam Lastieka a výsledkem je... že jsem hudbu prakticky nezaznamenal. Nějak dokresluje to, co se děje na obrazovce, ale jde o zcela nevýrazný, i přes snahu o rozmáchlost, vlastně ambientní podkres. Čekal jsem víc, stačí si poslechnout skladbu níže z jedničky a pochopíte, co mám na mysli, když říkám, že Gearsy potřebují zcela signifikantní hudbu.
A také potřebovaly ráznější ruku při střihu. Vše je, zcela exaktně řečeno, o pětinu delší. Mise, kapitoly, celá hra. Prakticky pokaždé jsem si řekl, že už by daná pasáž mohla končit. Že už se mi to trochu zajedlo. Že je třeba změnit tempo, byť třeba příběhovou cutscénou. Kampaň dohrajete za zhruba 12 hodin, ale stačilo by 9,10 maximálně. Základní hratelnost a ani příběh víc neutáhnou. Podobně na tom byl třeba třetí díl, který tlačil poslední momenty opravdu na sílu. A tohle jsou de facto sedmé Gearsy a to je prostě… úmorné. A věděli to podle mne i vývojáři, protože když jsem potřetí (!) ve hře spouštěl ten samý (!!!) most, říkal jsem si, že to je nějaká společenská kritika a ne vážně míněná zápletka.
Vše si ovšem můžete oživit klábosením se spoluhráči, protože hra má kooperaci. Pro čtyři hráče online a dva ve split-screenu. Za to tleskám a děkuji, protože potřebujeme víc her na rozdělené obrazovce. Sice jsem si kampaň užil i sám a AI většinu času fungovala dobře a správně mě zvedala. Rád bych zhodnotil i multiplayerové módy, ale bohužel v době psaní recenze byly prázdné a pak zase servery nejely, prostě na tohle si musím počkat až na launch.
Hra má opět češtinu, a i když už tu není Cole, který by křičel „dobrůtky“ a neviděl jsem místo „Fire in the hole“ českou verzi „bouchá to tu“, pár námitek mám. I když drtivou většinu času překlad funguje kompetentně, občas bije do očí. Překlady zbraní jako Krutovnice (Gnasher) nebo Rožeň (Lancer) jsou na mne až moc. Občas se objeví i chyby ve významu věty a třeba překlad Squad, což jsou doslova čtyři lidé, jako prapor je nonsens.
Gears of War: E-Day připomíná zestárlého boxera, který už by měl být dávno za zenitem, všichni vidí, že mu chybí rychlost, odolnost i kardio, ale stále stojí v provazech, rozdává rány a odmítá padnout. Mnohokrát jsem si řekl, že se prostě tahle série přežila a nemyslím si, že bych se pletl. Ale zároveň jsem se rád pustil do dalšího střílení Locustů. Je to prapodivný relikt, který se snaží vzdorovat času a nemohu říct, že by se mu to vlastně velkou část času nedařilo. To je vlastně úspěch.
