Svět je v troskách: Příroda se naštvala na zlovolné lidstvo a převzala kontrolu tím, že nás smetla záplavami a rostlinnými monstry. Jediné bezpečné místo jsou pouště, kde se krčí poslední zbytky lidstva poháněné párou.
Vy, stateční hrdinové bez bázně a hany, se dostáváte pod masivní pilíře utopického města Bliss, kde si blízko nebes žije neoviktoriánská smetánka, která ignoruje strasti ostatních lidí trpících v nuzných podmínkách. Co s tím uděláte?
Studio Coin Operated Games přichází s druhou hrou ze svého originálního univerza Empyre a nezvyklé postapokalyptické zasazení je rozhodně jejím velkým lákadlem. Jak si ale uvědomíte velmi rychle poté, co začnete hrát, je to bohužel asi tak všechno, co vám v Dukes of the Far Frontier udělá radost.
Písečné trápení
Empyre: Dukes of the Far Frontier se představuje jako staromilské izometrické RPG, v podstatě pokračovatel prvních Falloutů. Vzhledem k tomu, kam se samotná značka Fallout během let posunula, tu rozhodně existuje prostor pro hru, která by zamířila zpátky ke kořenům. Potud tedy dobré.
Velmi rychle to ale začne být nedobré – hned při vytváření postavy. Nevyhnutelně si všimnete, jak je váš hrdina hrozně ošklivý, a od té chvíle se budete plácat v nepřívětivém uživatelském rozhraní, kde nebudete vědět, kam a nač klikat. Systém statistik a perků je naprosto neintuitivní. Záměna znaků pohlaví je pak už jenom taková smutná tečka za vpravdě úděsným herním úvodem.
Po vachrlaté tvorbě postavy vás na chvilku uchlácholí výtvarné zpracování úvodního filmečku pomocí sypání a tvarování písku. Jak tematické! O to víc zklame naprostá absence titulků, které by byly vhodné kvůli nesrozumitelné dikci huhlavého drsňáka, který se ujal role vypravěče. Prvotní představení velmi zajímavě vystavěného postapokalyptického světa, nejlepší části celé hry, je tak o pár úrovní degradováno a nepomůže ani milion zrnek písku.
Robotický příběh o robotech
Námět o poslední výspě civilizace, která žije v utopii s pomocí tajemných robotů Mechanikalů, je velmi slibný, ale záhy je sražen na kolena příběhem a dialogy. Zvlášť rozhovory jsou složené z těch nejgeneričtějších hlášek bez špetky charakteru, jako kdyby se ani nikdo nesnažil do nich vnést nějakou jiskru nebo atmosféru.
Samotný příběh by mohl být zajímavý. Odhalujete všelijaké nekalosti Velkovévody města Bliss nebo nacházíte tajná uskupení, ale co z toho, když všechny postavy, včetně té vaší, mluví jako po lobotomii či jako z příručky angličtiny pro začátečníky. To stejné platí o vašich společnících, spíš takových loutkách, kterých se zeptáte, jestli s vámi chtějí vyrazit za dobrodružstvím.
Vaše dialogové volby mají sice občas nějakou zdánlivou váhu, jenže vy se je po hodinách unylých hlášek naučíte bez rozmyslu odklikávat. A když ne, často stejně nebudete vědět, kterou repliku vybíráte, protože se vám neoznačuje ta, co ji zrovna máte pod kurzorem.
K tomu si přičtěte velice nepříjemný systém zobrazování dialogů na opačných stranách u portrétů postav, takže musíte tančit očima po celé obrazovce. A to se Empyre: Dukes of the Far Frontier tváří jako jedna z těch her, kde máte většinu času číst! No a když nečtete, budete běhat jako hadr na holi při plnění nudných úkolů typu „běž tam a promluv si s ním”.
Těžko na bojišti
Nemůžu se zbavit pocitu, že si vývojáři zahráli všechna současná izometrická RPG a řekli si, že takhle to dělat nebudou. Že si vytvoří hru podle sebe. Z toho však vyšlo ovládací peklo, kdy absolutně nevíte, co děláte nebo co hra dělá s vámi. Opravdu jsem si vybral tuhle zbraň? Ale tlačítko se nijak nezměnilo! Klikám na nepřítele, abych zahájil útok. Vidím kurzor útoku. Ale moje postava nic nedělá! Jak to? Došly náboje, které si máte přece sami hlídat v levém dolním rohu obrazovky...
Doteď si nejsem jistý, jestli boj opravdu probíhal v reálném čase, jak se prezentoval, nebo to byl spíš tahový souboj bez pauz mezi jednotlivými tahy. Ať už to je, jak chce, zpracované je to katastrofálně. A to jsem ještě nezmínil až nechtěně vtipné animace, které při boji váš hrdina předvádí. Tedy spíš animaci, v jednotném čísle. Každý útok má totiž jenom jednu. A to ošklivou. Bravo.
zdroj: Work Shift Play Inc.
Směšný je i systém plížení. Chcete se vyhnout nepřátelům? Stačí se skrčit a můžete projít klidně přímo kolem nich. Bohužel většinou budete muset čekat několik věčností, než se vaše postava dopachtí do druhého koutu mapy, kde na vás bude čekat zjištění, že se máte vydat na plíživou cestu zpátky. Pokud očekáváte možnost zrychlení času, v této hře ji nenajdete.
Audiovizuální bolest
Utýranému mozku by mohla ulevit aspoň pěkná grafika, ale bohužel, modely chodeb a staveb se až tristně opakují. Spousta lokací také trpí na to, že v nich chybí jakákoliv interaktivita a existují jen proto, abyste se kochali jejich mrtvostí a nezajímavostí. Celý svět navíc působí bolestně staticky, prostředí se nehýbe skoro vůbec a postavy sebou škubají jako nešikovní roboti. A skuteční roboti? Ti někdy žádnou animaci ani nemají.
Oproti předchozí hře Empyre: Lords of the Sea Gates se vizuál nikam neposunul. Pouštní prostředí ani interiéry města v oblacích mu moc nesvědčí a co se týče uživatelského rozhraní, tam se vývojáři neobtěžovali nic moc měnit. Někdy je vidět i ilustrace kotvy z předchozí hry, která s největší pravděpodobností autorům unikla. A portréty postav se také nedočkaly aktualizací.
Co se týče zvukové stránky, není moc o čem psát, ať už jde o generickou, až výtahově nezajímavou a ubíjející hudbu, nebo absenci zvukových efektů. Jediné, z čeho nadskočíte nebo se tomu zasmějete, jsou rány z palných zbraní. Jinak se nedočkáte ani zvuků vlastních kroků. A na dabing samozřejmě zapomeňte.
Postapokalpytický stav
Empyre: Dukes of the Far Frontier se dá s oběma silně přimhouřenýma očima hrát, ale když potkáte svého největšího nepřítele, dveře, na které budete mít problém jen správně kliknout, chytne vás silná tendence hru odložit a zapomenout na ni. Z opravdu zajímavého námětu a příběhového zasazení vyšla ta nejhorší možná varianta, která ještě neoplývá kdovíjakým technickým stavem.
Druhou hru od Coin Operated Games nemůžu doporučit ani zarytým fanouškům žánru, žádný její aspekt za to nestojí. Kromě pěkné úvodní cutscény vás čeká jen klišé za klišé s podprůměrným audiovizuálním zpracováním.
