Možná to je jenom můj osobní problém, ale, nemůžu si pomoct, jakmile padne zmínka o upírech, okamžitě se mi vybaví Stmívání. Jasně, pořád díkybohu existují univerza jako World of Darkness, ale přiznejme si, tenhle pafilm prokázal upírům vážně medvědí službu. Z Polidoriho a Stokerových hypnoticky krásných, ale nelítostně krutých vládců noci přeměnil mainstreamové povědomí o upírech na limonádové slečinky, které se lesknou na slunci jak sada třpytek, co si na výtvarnou výchovu přinesla žákyně třetí třídy, zatímco zasněně hledí k horizontu a přemítají o náctileté lásce. Ach, kam jsme se to poděli.

Nový survival V Rising, který vzal celý svět útokem a okamžitě se stal obřím hitem, má nicméně potenciál pošramocenou reputaci trochu napravit. Když už nic jiného, krvesajové jsou tu přesně tak šarmantně nemilosrdní, jak mají být.

Klasika v novém kabátě

Netradiční vampirické zasazení je prakticky jediná věc, která je na V Rising nová či originální. To se ale automaticky nerovná kritice – design je kvalitní a poměrně dobře vyvážený, hra obsahuje všechny tradiční spouštěče dopaminu, a ve výsledku je proto zábavná i vcelku návyková. Popis hratelnosti by se nicméně klidně dal sfouknout jedním slovem: Conheim.

Sami či ve skupině vstoupíte coby budoucí princové stínů do ručně tvořené mapy buďto na privátním, či veřejném serveru, zabydlíte se, budete zvelebovat své hrady, vydávat se na loupeživé výpravy do táborů počítačem ovládaných nepřátel, zajímat tam otroky a nakonec půjdete po krku bossům, ostatním hráčům či oběma – dle zvoleného herního módu. Stejně jako v Conan Exiles, jen tedy (bohužel) bez holých zadků.

Smyčka postupu hrou se silně podřizuje právě porážení bossů – každý další, který vám padne k nohám, odemkne nové schopnosti a technologie. Následuje grind materiálů, craft nové výbavy, abyste mohli na dalšího bosse. A koloběh se vesele opakuje, dokud nedojdou bossové. V takový moment mají hráči, kteří se nevyžívají v soubojích s ostatními lidmi, prakticky dohráno. Stejně jako ve Valheimu.

Oba přístupy se povedlo šikovně skloubit a hra navíc už nyní nabízí poměrně štědrou porci obsahu, pořád je co dělat a progres je přesně tak náročný, aby člověka potěšilo, když si vydře novou zbroj, zbraň či kouzlo, protože to nebylo zadarmo a stálo to jisté úsilí, ale ne tak náročný, aby to začalo nudit nebo otravovat.

Pochválit je také potřeba konceptuálně jednoduchý, ale dobře vyvedený soubojový systém. Boje jsou rychlé, dynamické a k dispozici je dost zbraní i rozmanitých schopností na to, aby mezi nimi šly hledat různé zajímavé souhry a synergie. Kolem a kolem, V Rising sice ani omylem není originální projekt, ale po herní stránce rozhodně nefunguje špatně.

Špičáky a stíny

Když se mi po několika hodinách protočených panenek konečně podařilo vytěsnit z mysli blyštícího se Edwarda, musel jsem uznat, že noční výpravy v roli lačného lovce zkrátka mají své kouzlo. Jste vrchol potravního řetězce, hra vám to dává najevo a pocit absolutní nadřazenosti, když se slunce skryje za obzor a vy se jak přízrak blížíte k nic netušící vísce, je takřka opojný. Jen běžte na kutě, nevinní sedláci. Jen věřte domobraně, že vás ochrání. Uvidíme, kolik z vás se dožije rána.

zdroj: Stunlock Studios

Upířina ale samozřejmě má i praktický vliv na hratelnost. Tradiční strašáky survivalových her jako hlad, žízeň (tedy po vodě, samozřejmě), zimu či duševní stav tu čekat nemusíte, princ nočních běsů zkrátka depresemi netrpí a trocha mrazu ho nerozhází. Místo toho si budete muset dát pozor na stav krve, na česnek, na stříbro, vysvěcenou půdu a hlavně na největší bič – denní světlo.

Ruku na srdce, z mechanického hlediska to pořád není vůbec nic nového, prostě sada negativních efektů, proti kterým se chráníte vhodným oblečením či lektvarem, ale působí to celkem svěže. A jelikož díkybohu hrajete za upíra ze staré školy, a přímý kontakt se slunečními paprsky z vás tudíž velmi rychle nadělá hromádku popela, budete se v ostrém kontrastu s ostatními hrami stejného žánru ve dne skrývat a těšit se na noc.

Vládce

Ne že byste vyloženě museli při každém východu slunce hned stáhnout ocas a urychleně někam zalézt – zabíjí jen přímé světlo, ve stínech jste stále v bezpečí. S trochou cviku mezi nimi lze elegantně tančit a vcelku svobodně se tak pohybovat i ve dne. Jenže... Není to trochu pod úroveň pořádného Drákuly? Ten se přeci k ránu vrací do bezpečí svého zlověstného hradu a ulehá k odpočinku do zdobené rakve.

Pokud patříte k těm, kdo jsou schopní místo kosení zombíků ve hrách podobného ražení radši hodiny rovnat planinu, sázet kytičky a do detailů rozmýšlet rozložení krovů, aby místnost nějak vypadala, V Rising vám dost možná přijde k chuti, protože budovatelské možnosti jsou tu až překvapivě bohaté. Nekonají se sice bohužel žádné úpravy terénu, takže na jeskynní Morii si budete muset nechat zajít chuť, ale jakmile najdete vhodný plácek, budete mít architektonické pré.

Hra krom řady funkčních místností, pracovních stolů, dílen a kovářských výhní totiž také nabízí úctyhodné množství dekorací, ozdobných svícnů, tapet, koberců, obrazů, váz, soch, záclon a podobně. Pokud vás baví se s něčím podobným piplat, váš upír si bude hovět jako opravdový hrabě.

Od určité chvíle se navíc také zpřístupní možnost obdarovat oslabeného nepřítele upířím polibkem, sevřít a lapit jeho slabou mysl, odvést si ho domů a přetvořit ho na věrného sluhu, připraveného v obraně vašeho sídla položit neživot. A to je velice milé, no ne?

V souvislosti s tím ale musím upozornit na jednu věc, která mi v současném stavu ve V Rising citelně chyběla. Své nohsledy můžete posílat na výpravy, odkud vám v případě úspěchu přinesou trochu surovin, ale jejich hlavní účel má být obrana hradu.

Jenže pokud nehrajete na PvP serveru, není jaksi před kým ho bránit a pracně získaní podržtaškové se jen bezcílně poflakují chodbami a síněmi, protože vás zkrátka nemá kdo napadnout – vesničané se nikdy nenamíchnou a nepopadnou louče a vidle, řád svatých rytířů nikdy nepošle kárnou výpravu. Byť by to od něj jeden čekal, obzvlášť, když jste před týdnem jejich biskupovi rozervali hrdlo v karmínovém gejzíru uprostřed kostela přímo před zraky strachem zkamenělých jeptišek.

A to je škoda. V Conanovi také stavíte s tím, že to musí fungovat, jinak vás někdo převálcuje. Byla by zábava vztyčovat palisády v The Forest, kdyby se nocí neplížili kanibalové? K čemu zabezpečovat tábor v Don’t Starve, kdyby neútočily zrůdy? A i ten Valheim na vás občas poslal pár trollů či podobnou chamraď, abyste se nenudili.

V Rising by potřeboval něco podobného. Jasně, stavět si pro radost je fajn. Nebudu zastírat, že jakmile jsem si vyšperkoval trůnní sál hodný krále noci, pyšně jsem se jím pak kochal asi deset minut. Ale když má stavění i nějakou reálnou pointu, bývá to pak zpravidla přeci jenom o něco větší šmrnc.

zdroj: Vlastní foto autora

A co samotáři?

Pro hráče, kteří ve svých survivalech nemají náladu potkávat další lidi a s nástrahami se radši perou na vlastní pěst, mám dobré i špatné zprávy. V Rising jde hrát o samotě. Prostě si založíte privátní server a nikoho dalšího do něj nepustíte. Ale přijdete o část zamýšleného zážitku, protože celá řada mechanik tak trochu počítá s tím, že bude po světě běhat upírů víc a že si půjdou po krku.

Řeč je kupříkladu o valheimovské nemožnosti se teleportovat, pokud nesete suroviny. Ano, na serveru, kde vládne chaos a zmar a upíři se vraždí navzájem, to dává smysl. Každá cesta s nacpaným batohem se pak mění v adrenalinový zážitek, když nevíte, kdo si na vás počíhá a pokusí se vás obrat. Při samostatném hraní? Otrava, co nemá pointu, protože vás nikdo nenapadne, ale hra vás stejně bude nutit se po každé výpravě deset minut plácat zpátky přes celou mapu pěšky (později alespoň koňmo).

I přes výhrady umí být samotářství fajn zábava. Bossové nejsou žádní otloukánci a smyčka postupu ve hře je příjemná a naplňující i při sólovém hraní. Jen, opět jako v Conanovi, je potřeba počítat s tím, že výchozí nastavení míří na situace, kdy celý klan upírů sbírá suroviny, kdy se všichni snaží získat vzácné materiály a kdy server běží nonstop.

To znamená, že pokud nevíte, do čeho jdete a před spuštěním serveru si nenastavíte vhodné násobiče, bude výroba zejména pokročilých kusů výbavy trvat příšerně dlouho. Příklad: Jeden železný odlitek i po započítání bonusu ze správně vybavené místnosti trvá vyrobit dvě a půl minuty. Abyste vůbec mohli postavit kovárnu, potřebujete jich třicet dva. A pak dalších dvanáct na jednu zbraň.

To jsou, dámy a páni, skoro dvě hodiny čistého času. Jasně, můžete mezitím dělat něco jiného, vyrazit na výpravu nebo třeba postavit deset výhní a najednou je to jenom čtvrthodina, ale i tak je to pro jednoho člověka prostě trochu přes čáru.

Dovolím si tudíž utrousit radu – pokud plánujete V Rising zkusit a chystáte se hrát o samotě, naprosto bez uzardění napalte násobiče rychlosti craftingu na maximum. A pokud by vám to přišlo moc laciné, alespoň si zvyšte rychlost podmanění sluhů a jejich výprav, protože ty umí v základním nastavení trvat třeba dvacet hodin. Na online serveru žádný problém, prostě večer vyšlete poddané do světa a ráno shrábnete kořist, ale na osobním serveru se čas zastaví, když hru vypnete – konce výpravy byste se tak prakticky nedočkali.

Early Access

Na žádné technické problémy ani bugy jsem při hraní nenarazil, což je u titulu v předběžném přístupu na menší oslavu. Jen když mi hra zahlásila ztrátu připojení a vykopla mě ven, přičemž jsem zrovna v tu chvíli hrál na privátním serveru hostovaném na mém vlastním počítači, způsobilo to lehce zdvižené obočí. Ale stalo se to jednou a už se to neopakovalo, tak čert to vem.

zdroj: Stunlock Studios

Jistou rozpracovanost nicméně lze zpozorovat, když přijde na přetřes uživatelské rozhraní a zejména správa surovin, která je v současné podobě zbytečně chaotická a těžkopádná. Je potřeba, aby šlo vyrábět a stavět napřímo z materiálů rozházených po truhlách, což je dnes víceméně žánrový standard, a hráč nemusel před každým craftem zmatečně obíhat dvacet skladišť a hledat, kam proboha zahodil cihly a dřevo.

Otravuje to dvojnásob také proto, že, jak už jsme si řekli, se surovinami se nedá teleportovat, takže po splnění úkonu pak zas musíte truhly oběhat ještě jednou a všechno pěkně ručně uložit zpátky. Ale to samozřejmě není nic, co by se nedalo snadno upravit.

Obsah, pokud se budeme bavit čistě o PvE a zmíněné smyčce upletené z bossů se stopami po špičácích na krku, momentálně vydrží na nějakých třicet, možná čtyřicet hodin, když se nebudete nikam hnát. Číslo ale můžete směle násobit, pokud patříte k těm, kdo si umí vychutnat i hráčské souboje.

Zábava to je, revoluce nikoliv

Pojďme zlomit pecen. Celkový dojem z hraní? V konečném součtu spokojenost, ale provázená lehkými rozpaky. V Rising je bezesporu fajn věc a čas s ní utíkal jedna báseň, ale osobně jsem možná od takového hitu čekal něco, co mi vytře zrak přeci jen o fous víc.

Ale dobře, zahořklé brblání si nechám na jindy. Objektivně vzato není zas až tak těžké pochopit, proč si hra získala tolik popularity. Je návyková, to se nedá popřít, má kouzlo, má atmosféru, zábavné a dynamické boje, hraje se dobře, je dovedně nastavená a oděná do hávu nezvyklé tematiky.

Fanouškům žánru se tudíž nebudu nijak výrazně ostýchat ji doporučit, jen buďte připravení na to, že pokud už máte pár survivalů v rukách, nejspíš se občas nebudete moci zbavit plíživého pocitu v koutku mysli, že už jste tohle prostě někdy hráli.