Je trochu zvláštní, že se zrovna Castlevania musí v roce 2026 vracet ke svým kořenům, aby nám znovu připomněla, čím si nás tahle série umí tak dovedně omotat kolem prstu. Žánr metroidvanií, který se souputníky z Nintenda pomáhala založit, mezitím nabobtnal do obřích rozměrů. Kvalitní žánrové zástupce sklízíme pomalu každý měsíc, jenže když zrovna nejde o Silksong nebo Animal Well, bývá v té záplavě čím dál těžší nesplynout s mnohasethlavým davem.
Čímž vůbec nenaznačuji, že by nadcházející Belmont’s Curse snad tohle utonutí v zapomnění hrozilo! I kdyby přinejhorším mělo jít o prachobyčejnou vzpomínku na otce zakladatele, což nejde, tvůrci z Evil Empire předtím tvořili rozšíření pro Dead Cells či The Rogue Prince of Persia, takže jsou trochu něco jako odborníci na slovo vzatí. Kdo jiný by měl bravurně složit pocty žánrovým předkům a kdo jiný by měl nejlíp chápat, jak a proč jejich triky před lety fungovaly.
Paříž v plamenech a tatínek v záloze
Belmont’s Curse nás zavádí do Paříže roku 1499, tedy nějakých 23 let po událostech Castlevania III: Dracula’s Curse. Trevor Belmont už má nejlepší léta za sebou, a když se ve městě začnou rojit démoni, vyráží do akce jeho dcera Rose. Trevor zůstává rozumně v bezpečí vzadu, předá dcerunce tarotové karty po matce, čímž jeho aktivní role končí a zbylá tíha dopadá na bedra mladinké hrdinky. Podle toho, co jsem během dema viděla, toho na práci rozhodně nebude mít málo. Paříž hoří, pod ulicemi se táhnou temné katakomby i stoky a v dálce se samozřejmě zlověstně tyčí Drákulův hrad, protože některé věci se v téhle sérii prostě nemění.
Příběh jsem za tu hodinku plně posoudit nestihla, ale hra si stihne rychle připravit několik zajímavých háčků. Rose nosí na ruce viditelnou kletbu, po matce jí zůstal tajuplný tarotový balíček a pařížští bossové jsou očividně klíčem k nějaké propletené konspiraci. Všude je dost tajemství, kterým chcete přijít na kloub, ale zároveň vás hra neubíjí zdlouhavými dialogy, které by zbytečně brzdily tempo. Protože při hraní Castlevanie chcete být hlavně v pohybu, a to Rose zvládá excelentně.
Jako když bičem mrská!
Rukopis Evil Empire z výše zmíněných kousků poznáte v Belmont’s Curse okamžitě. Byla jsem pochopitelně zvědavá, jak skloubí svůj cit pro dravou 2D akci s tradičně spíš rozvážnějším pohybem stojícím na pečlivém načasování ze starých Castlevanií. Výsledná kombinace přistává bez zavrávorání přesně uprostřed.
Rose rozhodně není těžkopádná lovkyně upírů, co by po doskoku působila, jako by za sebou vláčela pytel brambor. Svižně uhýbá, podklouzává útoky, odráží se od stěn a s dalšími schopnostmi se její pohybový repertoár dál rozrůstá.
zdroj:
Konami
Dynamikou skutečně připomíná hlavně Dead Cells, souboje jsou rychlé, ale v duchu Castlevanie z nich nikdy nevybruslíte jen chaotickým bušením do náhodných tlačítek. Údery mají svou váhu a každý zásah působí, jako byste do nepřítele opravdu zaťali čepel. Rose reaguje okamžitě a ladně, takže je radost procházet i obyčejné chodby – zkrátka mezi nepřáteli proskáčete a v případě potřeby se po zběžném prozkoumání situace vrátíte.
Začínala jsem s klasickým mečem, což je změna oproti tradičnímu startovnímu biči, ale postupně jsem našla třeba rukavice s rychlejšími komby, jejichž nabíjené útoky vyhodí protivníky do vzduchu. Kategorií zbraní má být celkem sedm a z toho, co jsem viděla, zřejmě každá nabídne poměrně odlišný styl – pochopitelně v mezích klasických pomalejších-silnějších, rychlejších-slabších a vyvážených archetypů. No a pak jsem konečně dostala do ruky bič!
Návrat legendy se silou tarotu
Bič v tomto případě neslouží jen k výprasku monster, ale hlavně k pohybu – přitahujete se k záchytným bodům, houpete se přes propasti a v duchu žánru se dostanete na dříve nepřístupná místa. Zároveň můžete protivníky přitahovat k sobě, nebo se k nim naopak vymrštit. Videoherní jazyk opět jednou funguje na výbornou, a tak okamžitě lovíte z paměti místa, kde jste viděli přitahovací kroužky a vracíte se pařížskými uličkami zpátky. V tomto případě naštěstí DNA Dead Cells neprosvítá, čeká vás ručně dělaná mapa s hromadou zkratek i tajných schovek, žádné náhodně generované roguelite pokusy.
zdroj:
Konami
Vůbec nejzajímavějším a nejinovativnějším prvkem jsou Rosiny tarotové karty. Při toulání po Paříži narazíte na duchy, kteří vám předají nápovědu o hrozbě řádící v jejich blízkosti. Kryptické indicie se vám postupně zapisují do balíčku a intuitivně vás vedou k příslušnému bossovi, po jehož porážce Rose danou esenci zavře do karty a tu posléze zařadí do své Arkány. Kartičky reprezentují speciální magické útoky, které spotřebovávají manu (nabíjí se základním útokem), ale často navíc otevírají nové možnosti pohybu. K tomu na každé kartě najdete drobné výzvy, jejichž plněním útoky zase o něco posílí, což by vás mělo motivovat ke střídání schopností, abyste celou dobu nezůstali u jednoho oblíbence.
Během dema jsem narazila na dva velké bossy – tajemného rytíře The Fallen a samotnou Johanku z Arku na vrcholu věže. Hned první jmenovaný mi dal důrazně najevo, že Belmont’s Curse nebude zadarmo. Vzorce útoků měl čitelné, ale dostatečně pestré, navíc s ubývajícím zdravím zrychlují, takže si musíte zapamatovat, kdy se vyplatí zaútočit a kdy si před vrženým křížem radši držet odstup. Karty vám přitom žádný jednoduchý výklad budoucnosti nenabídnou: jestli něco ukázaly moje pokusy, tak spíš velmi přesně předpověděly mé další smrti.
zdroj:
Konami
Tady musím sportovně přiznat, že jsem demo hrála až na samém konci náročného dne na Gamescomu, kdy moje reflexy měly k preciznosti už poměrně daleko. Začínaly se mi klížit oči a po pár trapně rychlých smrtích s návratem k nejbližšímu zrcadlu jsem vzala zavděk možnostmi přizpůsobení obtížnosti, které přihodily Rose pár životů a procent do útoku navíc a mě zachránily před mezinárodní ostudou.
I přes únavu bylo ale jasné, že ovládání je skvěle vyladěné a za mé nezdary mohla výhradně má večerní pomalost. I vyškrábat se za Johankou na vrchol věže přes sérii padacích mostů byla v tomhle stavu nebývalá logická výzva. No, už teď se nemůžu dočkat, až si Belmont’s Curse pustím v klidu doma, odpočatá a se vším všudy.
Notre Dame d’Arc
O stylizaci si můžete udělat vlastní obrázek z přiložených materiálů, ale za mě v pohybu vypadá fantasticky. Evil Empire poměrně zdárně napodobili ručně kreslený styl s výraznými černými konturami a když se kamera občas vzdálí, aby vám ukázala panoráma pařížské zkázy v celé její kráse, je to pastva pro gotiččiny oči. Skoro jako byste v dálce viděli i Emmu Smetana, jak si na nábřeží pořizuje své ikonické nešťastné selfíčko… Ne, to se mi asi jen něco zdálo.
zdroj:
Konami
O hudební doprovod se tentokrát nestará skladatelka Mičiru Jamane a klasické aranže vyměnila Belmont’s Curse za gotické sbory s moderní elektronikou, které jsou řízné a k modernějšímu pojetí vlastně sedí docela dobře.
Což se ostatně dá říct o celé mé hodinové ochutnávce. Evil Empire se povedlo pavučinami obrostlé sérii a jejímu biči dodat moderní švih, ale duch prastarých upírů v ní přežívá dál. Po vypršení časového limitu se mi od obrazovky vůbec nechtělo odcházet, což je u podobné hry, a navrch u posledního dema dne, to nejlepší možné vysvědčení. Jestli můžu věřit svému tarotovému výkladu, pak lodě Castlevanie: Belmont’s Curse míří vysoko a hodně budou někde. Protože Paříž hoří, Rose má bič a já chci vědět, jaké další karty schovává v rukávu!
