Zero Parades: For Dead Spies se ocitají v trochu paradoxní pozici. Hra od studia ZA/UM, která se tváří jako přímý duchovní nástupce Disco Elysium, se od jeho odkazu nejen v demu dostupném v rámci probíhajícího Steam Next Festu zároveň zoufale snaží aspoň trochu odstřihnout.
Už po několika minutách hraní je nadmíru jasné, že se chystané špionážní RPG snaží obě protichůdné věci dělat naráz. Překvapivě při tom nepůsobí jako batole, které v opojení radostí z prvních krůčků zmateně vyrazí třemi směry zároveň a zaplete se v kotrmelci vlastních končetin. Ve snaze vybalancovat kvantovou superpozici je podezřele povědomé, ale plné úplně nového, vlastního a fascinujícího bizáru.
První momenty přitom záměrně evokují úvod předchozí hry. Hlavní hrdinka Hershel Wilk, agentka špionážní organizace Operant Bureau, přijíždí do města Portofiro, aby se po několikaleté pauze vydala na novou misi. Jenomže její partner s krycím jménem Pseudopod sedí v křesle v katatonickém stavu a mise kriticky selhává ještě dřív, než vůbec stihla začít.
Zdánlivě banální situace se záhy rozvine v detektivní pátrání po tom, co vlastně Pseudopod vyšetřoval, proč si teď už pouze slintá na košili s třemi páry ponožek navlečenými na sebe a proč byla po letech z kancelářského exilu zpátky do akce vytažena právě Hershel alias Cascade.
Začátek je zkrátka převrácenou variací na úvodní momenty Disco Elysia, kde se probouzíte jako amnestická troska, zatímco tady přichází na scénu relativně funkční a schopná agentka, která se snaží zrekonstruovat kolaps někoho jiného. Jenže Cascade není Kim Kitsuragi – poměrně záhy se ukáže, že má k Harrymu Du Boisovi mnohem blíž, než by její profesní historie mohla naznačovat.
Psychická nestabilita hrdinky začne být patrná ve chvíli, kdy promluví její vnitřní poradní sbor schopností. Podobně jako v Disco Elysiu komentují dění ve světě a tlačí vás k různým interpretacím reality. Nicméně zatímco Harryho psýché byla rozbitým kaleidoskopem osobitých hlásků, u Hershel většina z nich zní docela zaměnitelně. Snad s výjimkou Státnosti, která v pravidelných intervalech vyřvává komunistické tirády tak hlasitě, že by i Karl Marx pravděpodobně přikládal ukazováček k ústům.
Pak je tu samozřejmě město. Portofiro není rozpadající se porevoluční troska jako Revachol. Je živější, barevnější: Doky se přelévají v tržiště Bootleg Bazaar, kde se prodávají padělky všeho druhu, zatímco o pár ulic dál se nachází Party Alley, čtvrť plná barů a podivných podniků, a taky osamělý prastarý vysílač, ze kterého můžete cvrkot města pozorovat jako na dlani.
zdroj:
ZA/UM
Potkáte tu hudebního puristu, který uznává jen nosiče schopné přehrát skladbu jednou jedinkrát, manžela na objednání uvízlého cestou domů, děti posedlé podezřele propagandistickým animovaným seriálem o vlkovi nebo skupinu pilotů-veteránů čekajících, až na ně dojde řada na bizarní erotické telefonní lince.
Absurdní satira a groteskní vtip
Místní ansámbl připomene, jak skvěle umí kolektiv ZA/UM psát postavy na pomezí satiry a čistokrevné grotesky. Některé dialogy jsou opravdu absurdně vtipné přesně tak, jak to umělo Disco Elysium. Z jiných naopak křičí křečovitá, až pitvořící se snaha být co nejvíc dada, až působí spíš jako znetvořená variace na známou skladbu než jako příliv nové autorské energie.
Nejvíc to vyniká v situacích, které by klidně mohly nastat v obou hrách. V jedné scéně například diskutujete s bývalým inženýrem o tom, jestli má zfalšovat bezpečnostní report, aby nadnárodní banka mohla pokračovat ve výstavbě tramvajové linky. O pár minut později vedete rozhovor s opicí sedící na hromadě zboží, která se v podstatě představí jako neviditelná ruka trhu a vyzve vás na ideologický souboj o budoucnost kapitalismu.
Oba momenty jsou současně přesně tím druhem absurdního politizujícího surrealismu, který se od pohrobka Disco Elysia dá očekávat, jenže zároveň tak trochu evokují parodii sebe sama. Trochu jako by Zero Parades dělaly cosplay – na některých fotkách jsou k nerozeznání od původní postavy, jenže na jiných už si všimnete trčících nití, laciných materiálů a pěnovky – a metodicky vystavěná iluze je rázem pryč.
zdroj:
ZA/UM
Zero Parades se zároveň snaží posunout mechanismy směrem k tradičnějšímu RPG. Ke kostkovým skill checkům přidává trojici psychologických ukazatelů vyčerpanosti, úzkosti a deliria, které reprezentují Cascadinu fyzickou únavu, stres a mentální rozklad. Pokud některý z nich dosáhne svého maxima 20 bodů, natrvalo vám sníží některou ze schopností.
Na papíře jde o zajímavý systém, ale v praxi demo mechanismům nedalo moc prostoru se projevit, únava během několika hodin téměř nehraje roli a ani delirium se prakticky neobjevuje. Jen občas udeří úzkost. Hershel může zkusit různorodou nepohodu kurýrovat plejádou návykových látek od kávy přes nikotin až po tajemný bílý prášek, setřený z cizího pracovního stolu, u kterého se dabing s textem nemohly shodnout, zda šlo o kokain.
Novinkou jsou také takzvaná dramatická setkání, kde se potenciálně „akčnější“ momenty mění v sérii malých navazujících rozhodnutí. V demu konkrétně Hershel prchá před nepřátelským špionem skrz rušné tržiště, zatímco vybíráte, jestli se schovat v davu, utíkat, nebo analyzovat situaci.
zdroj:
ZA/UM
Na každou volbu si opět házíte kostkami a jde vlastně o celkem elegantní způsob, jak do jinak primárně textové hry přidat trochu napětí. Jestli ale bude stačit na to, aby Zero Parades vystoupily ze stínu svého slavného předchůdce, těžko říct.
Tenhle stín totiž zatím zůstává neoddiskutovatelný a ani demo na obřím slonovi v místnosti nic nemění. Spíš po něm ještě víc působí jako hra, která rozšiřuje svět a mechanismy „discoverse“, ale bojí se nechat ležet ladem jeho humor, tón i odkaz. Na druhou stranu, Zero Parades celkově působí víc jako hra než jako filosofický traktát, na jehož smysluplnou interpretaci potřebujete alespoň jeden doktorát a mírně radikální tendence. Má větší mapu, víc vysloveně herních systémů i zřetelnější strukturu misí.
zdroj:
ZA/UM
Je to špatně? Je to dobře? Je to vážně špatně??? Kdyby Disco Elysium neexistovalo, Zero Parades by na nezávislé scéně pravděpodobně vyvolalo čiré a nefalšované nadšení. Nabízí chytré dialogy, velmi zajímavě vystavěný svět, politickou satiru i dostatek absurdity, aby se člověk chtěl v Portofiru zdržet déle než jen na dvě zatím dostupné hodiny.
Jenže Disco Elysium existuje… A jeho literární kvality patří mezi nejvyšší mety, kterých kdy videoherní scénáře dosáhly. A bohužel i Zero Parades se k nim svým psaním zatím spíš jen vzdáleně přibližuje, než aby ho překonávalo.
Možná je ale fér dát Cascade ještě šanci a čas. Demo představuje jen krátkou výseč ze světa, který se očividně snaží pracovat s širšími geopolitickými motivy, tajemnými i tajnými organizacemi a historií celého prokresleného světa. Osobní drama Hershel Wilk rozhodně má nepopiratelný potenciál se zajímavě rozdanými kartami ještě třikrát zamíchat a elegantním pohybem vám navrch vytáhnout minci zpoza ucha. Jestli má taky potenciál být něčím zásadnějším než jen Disco Elysiem, ale se špiony – uvidíme. Důvody k opatrnému optimismu i lehké skepsi by se našly na obou stranách portofirské barikády.
