Musím se vám k něčemu přiznat. Když se začaly šířit zvěsti, že CD Projekt Red ve spolupráci se studiem Fool's Theory chystá pro mého milovaného třetího Zaklínače nečekané třetí velké rozšíření, stála jsem před zásadním dilematem. Jako člověk, který na virtuálním Kontinentu v průběhu let a dílů rozhodně strávil přes tisíc hodin a základní hru i s datadisky dohrál už zhruba desetkrát, jsem měla přirozeně naplánovaný další průchod pro osvěžení paměti.
Však to znáte – potřeba vrátit se do Bělosadu, znovu se probrodit Křivušskými blaty, nadechnout se čerstvého mořského vzduchu na Skellige a nakonec se usadit ve sluncem zalitém Toussaintu. A ještěže jsem jim nepodlehla! Na rozdíl od DLC jsem totiž o zářijovém remasteru neměla ani tušení, pochopitelně tak s dalším průchodem počkám až na konec září.
Téměř hodinová hands-off prezentace v kině na Gamescomu 2026 mě ale utvrdila v tom, že si s radostí na Geralta dalších sto hodin ráda vyhradím i v našlapaném říjnovém kalendáři. Ukázka Písní minulosti nás zavedla do Lettenu, zbrusu nového regionu situovaného v severní Redanii, z něhož pochází všemi milovaný a obletovaný bard Marigold – tedy vlastně Julian Alfred Pankratz, vicehrabě de Lettenhowe. Letten je nádherný, až pohádkový kraj, v něčem snad ještě malebnější a nevinnější než výjevy z O víně a krvi. Srovnání s tímto rozšířením je na místě i co do rozsahu, očekávejte zhruba třicet hodin nového obsahu.
Uprostřed horského hřebene se rozkládá bujné, sytě zelené údolí, které na rozdíl od zbytku Kontinentu nikdy nezasáhla válka. Je to země hojnosti, v níž jako by se snoubil severský Midsommar s idylickým polským a anglickým venkovem – plná chmelnic, rozkvetlého divokého kvítí a slavnostního veselí.
Příběhové zasazení mě okamžitě chytilo za srdce. Geralt sice po událostech ze základní hry pověsil své dva meče na hřebíky a užívá si zaslouženého důchodu, jenže jeho nejvěrnější přítel Marigold je zkrátka magnet na potíže. Do domovského kraje za příbuznými moc nejezdí, ale úmrtí v rodině přimělo protřelého trubadúra udělat výjimku, a co měla být mírně trpká rodinná návštěva, kde k nejpalčivějším otázkám patří dědictví a pořadí příborů při slavnostní večeři, se pochopitelně řádně zvrtne.
Ukázka začíná tím nejlepším možným zaklínačským způsobem: Geralt se po oslavách Belleteynu, svátku plodnosti a jara, probouzí z noční můry s brutální kocovinou, oděný v tradiční bílé košilce zdobené květinami. Vzhledem k tomu, jaké lektvary tenhle zaklínač běžně pije, mě jeho schopnost fungovat po prohýřené noci úplně nepřekvapuje, ale vidět ho procházet městečkem mezi polomrtvými obyvateli zotavujícími se z večerního divočení bylo nesmírně vtipné. Vše působí prosluněně a optimisticky, dokud Zaklínač u doků nenarazí na muže, který drnká na Marigoldovu loutnu. Geralt se samozřejmě nerozpakuje použít své pěsti, aby drahocenný nástroj získal zpět, což otevírá palčivou otázku, proč by poeta zanechal svůj nejcennější majetek jen tak bez dozoru.
Velmi křehké vztahy a pnutí u de Lettenhowů
Pátrání zavedlo zaklínačů přímo do rodinného sídla de Lettenhowů na kopci nad městem. Kdo miluje propracované dialogy a vztahové nuance, si tady přijde na své. Seznámili jsme se s rodinou našeho barda a sledovali scénu u dlouhého mahagonového stolu, kde Geralt musel nedobrovolně dělat prostředníka. Na jedné straně stolu seděla Astrid, Marigoldova babička – nesmírně přísná, autoritativní matriarcha a šlechtična staré školy, vedle níž by i ten nejrozmazlenější aristokrat dostal chuť okamžitě utéct z domova. Na druhé straně seděla Lilla, Marigoldova sestřenice, o poznání přístupnější a temperamentní mladá žena. Pnutí a jiskření mezi rodinnou matriarchou Astrid a její vnučkou Lillou bylo napsané i zinscenované naprosto mistrovsky. Babička považuje Marigoldovo zmizení za další z jeho klasických nezodpovědných výstřelků, zatímco Lilla tuší skutečné nebezpečí.
zdroj:
CD Projekt RED
Jako dlouholetou fanynku mě nesmírně uklidnilo, že i když na datadisku pracuje studio Fool's Theory pod vedením CD Projektu Red, úroveň scenáristiky a vyprávění zůstává na absolutní špičce. Z jediné scény u jídla mi bylo jasné, jaké hodnoty tyto dvě ženy uznávají a jak jejich povahy narážejí na Geraltův suchý, pragmatický humor. Sestřenice Lilla se okamžitě stává Geraltovou novou společnicí na cestě a s největší pravděpodobností i potenciálním objektem jeho romantického zájmu, pokud byste si chtěli odpočinout od věčného dilematu mezi Yennefer, Triss a Shani. Lilla rozhodně není dámou v nesnázích, která by se pasivně vláčela za Geraltem a čekala, až zaklínač vše vyřeší. Má vlastní hlavu, ostrý jazyk a jejich hravá dynamika funguje od první sekundy.
Když se ukáže, že Marigold není k nalezení, přichází na řadu zaklínačská intuice a sny. Geralta totiž v noci pronásledovala vize, kde svého přítele slyšel volat o pomoc ze dna studny, obklopeného výjevy plnými krve, trní a... fialek? Lilla v popisu noční můry okamžitě poznává místní temnou legendu o prokletí jejich předka, šíleného hraběte Humberta de Lettenhowe, a směruje Geralta k obávané Zahradě trnů.
Řetěz, masožravky a mistrovská choreografie
Přechod z idylického prosluněného venkova do Zahrady trnů předvedl nádherný vizuální i atmosférický kontrast. Zářivé barvy a rozkvetlé keře nahradila zkroucená, prohnilá vegetace, zlověstně ohromná luna, úzké cestičky a neprostupné bludiště z trní, kde konečně došlo i na boj. Mechanický základ Zaklínače 3 vám sice bude důvěrně povědomý, už v remasteru ale soubojový systém projde proměnami, kdy se změní celý strom schopností či fungování některých znamení (například Quen se vrátí ke své bublinové verzi ze dvojky) a přibudou nové animace, aby byl boj celkově plynulejší a pohodlnější na ovládání.
V Písních minulosti navíc zaklínač dostane do rukou nový nástroj. Tedy, jak se to vezme, vzhledem k tomu, že jde o pomrknutí k úplně první zaklínačské povídce Poslední přání, potažmo k intru první hry, kde s ním Geralt zpacifikoval strigu. Stříbrný řetěz v závěrečné kapitole jeho ságy je skvělým poctěním kořenů, přičemž z videí ke čtyřce už tušíme, že ho Ciri bude používat taky.
zdroj:
CD Projekt RED
V praxi funguje řetěz fascinujícím a zároveň zcela logickým způsobem. Nenahrazuje tedy ani jeden z mečů, Geralt ho schovává ve slotu na kuši, což dává smysl, protože jde také o zbraň primárně na dálku. V ukázce jsme viděli boj s novým typem monstra zvaným Swarmion – hnilobným humanoidem, kterého chrání roj sršňů tvořící živý štít. Geralt ve zpomaleném režimu zaměřil jeho krk, kdy se hák na konci řetězu zasekl do masa, aby si monstrum přitáhl přímo na ostří meče a jedním plynulým pohybem jej sťal. Později v souboji s oživlou rostlinou Thornbloom, která působí jako ještě otravnější verze archespor, protože plive kyselinu a šíří vybuchující poupata, zaklínači řetěz posloužil k prolamování obrany.
Vrcholem soubojové ukázky byl potom boss u magické studny v podobě Procitnutého rytíře. Původně vznešený válečník prorostlý dřevem a kůrou s obří větvovitou paží měl na krku přívěsek s koněm, erbovním znamením rodu de Lettenhowe. Lille na stvrzení krevního pouta věnoval fialku, a protože Geralt entímu výrazu přízně nezvládl včas zabránit, musel Marigoldovu sestřenici z problémů doslova vysekat zase on. Inu, mají tenhle magnet na problémy společně s proutnictvím zřejmě v rodině.
zdroj:
CD Projekt RED
Souboj vyžadoval precizní časování, kličkování a umné kombinování šermu, znamení i řetězu. Přestože šlo o hands-off prezentaci, na první pohled bylo patrné, jak o moc plynulejší boj je. Nepřátelské i Geraltovy pohyby na sebe lépe navazují, byť byl stromový rytíř záměrně animatronicky trhaný, a vymizela určitá těžkopádnost, kterou bychom zaklínači na odpočinku možná klidně odpustili. Po zahradním bojišti se ale pohyboval ladně, jako by byl mladík, a ne veterán připravený předat rodinné stříbro mladší generaci.
Oživení po jedenácti letech
Písně minulosti měly původně vyjít souběžně s remasterem, ale jak jsem zmiňovala v úvodu, jsem ráda, že to stihnou ještě před samotným datadiskem, protože alespoň budeme mít čas si v klidu projít i přeleštěný základ. A pokud demo reprezentovalo změny věrně, pak budou skutečně markantní. Jistě, už dřív jsme dostali textury ve vyšším rozlišení nebo ray-tracing, které v Lettenu kouzlí úchvatné východy i západy slunce nad redanskými kopci. Vrtalo se ale třeba i do simulace živého světa, kdy lettenští sečou pole, pasáčci ženou stáda ovcí, děti blbnou na zábradlí a po cestách jezdí povozy.
Výrazného vylepšení se dočkaly i obličejové animace při dlouhých rozhovorech. U hry, která stojí na stostránkových dialozích, je detailnější mimika postav v obličeji tisíckrát cennější než další kaluž zrcadlící slunce. Ačkoliv drobné mušky se ještě najdou, kdy nás tvůrci upozornili, že třeba zvukový mix ještě rozhodně není finální, celkový technický stav působil vzhledem k jedenáct let starému základu opravdu skvěle, v čele s hustší vegetací a plynulejšími pohyby.
zdroj:
CD Projekt RED
Po porážce Procitlého rytíře Geralt nahlédl do temné studny, kde se v šeru rýsovala ta děsivá, zkroucená dřevěná figura z oznamovacího traileru. A v tu chvíli obrazovka v kině zčernala.
Zůstalo jen známé, mírně blažené a natěšené mrazení v zádech. Na Zaklínače a péči o něj jsem zatraceně citlivá, ale nebojím se, že by nás čekalo ždímání nostalgie ani narychlo spíchnutý přídavek, aby se zase jednou podojila značka. Písně minulosti mají všechny ingredience, kvůli kterým máme Zaklínače tak rádi – skvělé dialogy, lehce ironický nadhled, bizarní kletbu a atmosféru, která vás bez varování vtáhne a nepustí.
Navíc dává naprostý smysl, že se poslední přídavek hodlá věnovat zrovna ultimátní herní bromance a prakticky nejstabilnějšímu vztahu, který Geralt ve svém životě má. A že jeho neplánovaný výstup ze zaklínačského důchodu působí jako setsakra dobrý důvod, proč se ještě jednou vrátit domů.
