K filmovému Silent Hillu: Noční můry jsme přistupovali velmi opatrně. Možná je ale na čase zahodit předsudky a říct si, že slavná hororová série je opět na správné cestě, nejen co se týká her, ale i filmových adaptací. Zpracovat pohnutý příběh Silent Hillu 2 je tuze obtížná disciplína. Už jen proto, že znalci herní předlohy předem znají hlavní dějový zvrat. Režisérovi Christophu Gansovi se ale daří nejen navázat na svoji předchozí adaptaci z roku 2006, ale i uctivě pracovat se zdrojovým materiálem. I přes pár zbytečných příběhových invencí a toporných hereckých výkonů jsme z novinářského promítání odcházeli příjemně překvapeni.
Jakub: Musím říct, že od Nočních můr jsem nečekal nic a ve výsledku jsem s filmem spokojen. Snímek podle mě udělá radost i fanouškům Silent Hillu 2 nejen trefováním těch správných styčných bodů příběhu, ale hlavně věrohodným zasazením do mlžného města. James (Jeremy Irvine) postupně navštíví téměř všechny důležité lokace ze hry, ať už se bavíme o bytech ve Woodside Apartments, nočním klubu Heaven’s Night, nemocnici Brookhaven nebo závěru v hotelu Lakeview.
zdroj:
Aleksander Letic
zdroj:
Aleksander Letic
Musím taky smeknout před skvělým ztvárněním kulis. Město vypadá autenticky a opět se věrohodně blíží předloze. Odvrácená strana Silent Hillu působí skvěle špinavě, v rozkladu a výborně kontrastuje s všudypřítomnou mlžnou variantou. Gans navíc propojil Noční můry s původním filmem z roku 2006, takže opět nás čeká padající popílek a výstražné sirény, které hlásí přerod evakuovaného města v apokalyptický obraz na odvrácené straně.
Šárka: Scénografie je celkově skvěle věrná, stejně jako kostýmy a masky, které zejména u monster zvládl tvůrčí tým na jedničku. Třeba scénu s pochodujícími sestřičkami jsem si opravdu užila. O to víc pak občas zatahá za oči mizerné CGI, které vypadá hůř než remake Silent Hillu 2 od Blooberu. Až se mi chce říct, že by se filmaři od herních vývojářů mohli leccos přiučit. Pokud to tedy neměl být hold pro éru grafiky z PS2. Ale jsem smířlivě shovívavá, protože jsem čekala vyložený průšvih na způsob Borderlands a nakonec jsem z kina odcházela celkem spokojená.
Noční můry se sice nezvládnou zbavit jemného mlžného oparu fanouškovského filmu, ale k předloze přistupují s respektem, takže byť se s jejich interpretací hry vyloženě neztotožňuji, vysvětlují motivace postav vcelku rozumně. Vlastně by mě nejvíc zajímalo, jak by film vnímal někdo, kdo herní předlohu nezná.
Jakub: Scenáristicky největší problém jsem měl, možná paradoxně, s některými novotami, které se odchylují od herního vzoru. Zatímco zvrat s postavami Marie, Mary, Angely a Laury mi přišel skvělý a pro film dokonce ideální, tak třeba vystavění příběhu o zlém kultu mi vyloženě přišlo na sílu, byť je součástí série jako takové. Místo zvrácených rituálů a přehlídky podivných postav bych raději viděl, jak mají některé scény prostor. Noční můry by si klidně zasloužily dvacet minut navíc, místy scénář zbytečně spěchá a třeba takový Eddie se ve filmu mihne jen krátce a samoúčelně.
Strach a hrůza v Silent Hillu
Šárka: Z hereckých výkonů vedlejších postav na mě opět dýchl poněkud nižší rozpočet a závan ochotnického divadla, který bohužel nejvíc táhne z Jeremyho Irvina v hlavní roli. Ještě bych mu věřila rozervaného umělce, který za celou stopáž snad ani jednou nesedá za volant střízlivý, ale přesvědčivá psychická nepohoda mu zahrát moc nejde. A to je u psychologického hororu přece jen dost zásadní. Naopak musím vyzdvihnout Hannu Emily Anderson, která je v obou polohách Jamesovy osudové lásky přiměřeně autentická, a Evie Templeton, které znepokojivé dívenky zkrátka sednou a získala si mě už v seriálové Wednesday.
Jakub: Byť Irvinovo podání zkroušeného a zdeptaného Jamese asi na žádná ocenění nebude, Mary, respektive Maria, zase jako by hernímu předobrazu z oka vypadla. Nejen povahově, ale hlavně vizuálně. Líbilo se mi taky, jak si snímek dokáže pohrávat s divákovým očekáváním a hezky poměrně dovedně relativizovat, co je skutečné a co ne.
Když už ale mluvím o tom, co Noční můry drží nad vodou i ve slabších momentech, nemůžu nezmínit hudbu Akiry Jamaoky.
Stran nějakých lekaček a samotného hororu asi není důvod do kina chodit s náhradním spodním prádlem. Pyramid head a taky ikonické sestřičky nebo monstra Lying Figures jsou výborná, obzvlášť cením, že v maskách jsou skutečně herci a nejde o laciná animovaná monstra. Na druhé straně tím, jak Noční můry chvátají hlavně po příběhu, si moc nelámou hlavu s budováním napětí. Obzvláště u sestřiček je vyloženě škoda, že se na obrazovce jen mihnou.
To samé platí i o zobrazení některých bossů. Abstract Daddy je hrůzně evokativní, ale zase nečekejte výpravnou akční scénu. Souboj se odehrává čistě metafyzicky. Obecně James se sice párkrát ožene kovovou trubkou, ale když se přikročí k adrenalinovějšímu tempu, jde hlavně o útěk. Třeba pasáž, kdy protagonistu pronásleduje houf zubatých švábů, skutečně působí spíše jako trapný fanfilm.
zdroj:
Aleksander Letic
Šárka: Když už ale mluvím o tom, co Noční můry drží nad vodou i ve slabších momentech, nemůžu nezmínit hudbu Akiry Jamaoky, která je bezpochyby jedním z nejsilnějších aspektů celého snímku. Hudební motivy citlivě pracují s tichem, šramotem i melancholickými melodiemi, které důvěrně známe ze hry, a přitom nepůsobí jako laciná nostalgická berlička. Jamaoka zkrátka nejlíp ví, že Silent Hill není primárně o monstrech a krvi, ale především o depresi, vině, vnitřním rozkladu. V kombinaci s obrazem dokáže hudba místy suplovat to, co selhává na herecké, potažmo režijní úrovni. Právě v práci se zvukem a hudbou se za mě filmová adaptace asi nejvíc blíží předloze.
Silent Hill: Noční můry nejsou ani zdaleka bez chyby, ale i přes své limity se určitě neřadí na objemnou skládku odpadních herních filmů. Christophe Gans evidentně zdrojové látce rozumí, chová ji v úctě a už podruhé dokazuje, že dovede základní emoční i vizuální pilíře Silent Hillu převést na stříbrné plátno (jen by na to zjevně potřeboval trochu víc peněz). Adaptace dvojky bude patrně nejvíc fungovat na diváky, kteří mají k herní sérii osobní vztah, neznalce asi spíš zmate nebo znudí, než že by je přiměl si předlohu zahrát, ale možná si pár z nich cestu k melancholickému hororu plnému symboliky přece jen najde.
Silent Hill: Noční můry má v českých kinech premiéru 22. ledna.
