Na Gamescomu se obvykle kolem sedmé hodiny večerní pomalu začíná uklízet. Stánky ještě svítí, z reproduktorů duní hudba a halami i chodbami se sice pořád toulají tisíce lidí, ale personál výstaviště už jim okatě naznačuje, že výstavní hodiny skončily. Rozejděte se, prosím, uvidíme se zase zítra! Kdo se snažil přes den stihnout vidět všechno, připravuje se psychicky na cestu na hotel, potažmo přemýšlí, kde po litrech kávy proložených občasnou sušenkou sehnat něco pořádného k snědku. Ale to by nebyl CD Projekt RED, aby padla pro středeční den neposunul ještě o půl hodiny.
Z části stánku, kde se přes den promítala ukázka z Písní minulosti pro Zaklínače 3, se tentokrát stal improvizovaný kinosál a vybraní novináři dostali možnost zhlédnout úvodní díl druhé série Cyberpunk: Edgerunners. Zhruba dvacetiminutovou epizodu, která se na Netflix podívá 20. října, už sice vidělo přes šest tisíc lidí na červencovém Anime Expo, pořád ale podléhá poměrně přísnému embargu. A tak můžu vlastně jen naznačovat, co se v Night City tentokrát chystá.
Takže ne, nemůžu vám říct, co přesně se v první epizodě stane. Nemůžu vám dokonce ani moc básnit o jednotlivých scénách, a že by bylo o čem básnit. Můžu ale uznale pokývat směrem ke studiu Trigger a CD Projektu RED a říct, že se rozhodně nepokusili jen recyklovat šablonu první série.
Pořád poznáte Night City, v jehož ulicích bude spousta násilí, o moc v něm věčně válčí korporace s gangy a zoufalí lidé si do těl vkládají pochybné implantáty, protože lidský život má stále zhruba takovou hodnotu, jakou mu zrovna přiklepne pojišťovna. Jenže způsob, jakým se na tohle město hříchu díváme, je tentokrát výrazně jiný.
A začíná to u samotného obrazu. Pokud jste první sérii milovali právě kvůli její specifické stylizaci, možná budete v prvních minutách trochu zmatení, jestli jste si omylem nezapnuli jiné anime. Tvůrci se tentokrát inspirovali školou animace z devadesátých let: postavy mají výraznější, někdy až groteskně protáhlé siluety, účesy a oblečení působí víc jako kyberpunkové retro. Jako byste Edgerunners 2 našli na zaprášené VHS kazetě, zpola přehrané nějakým zapomenutým spin-offem Ghost in the Shell.
Stylizace je míň uhlazená, ale v animaci pořád ucítíte dynamickou divokost, kterou byste od studia Trigger čekali. Možná si na nový grafický kabátek budete chvíli zvykat, po pár minutách už nad ním ale nebudete přemýšlet vůbec. Funguje. Hlavně v pohybu.
zdroj:
CD Projekt RED
Vedle tradičního anime chaosu z létajících končetin a cákající krve pracuje minimálně první díl mnohem víc i s klasickým filmovým jazykem. Což není náhoda – film jako médium je jedním z hlavních témat epizody, kdy se jeden ze čtveřice nových protagonistů, mladičký Roman Carax, vyznává z lásky k tradičnímu filmařskému řemeslu a opovrhuje modernější technologií braindance.
V nahrávání vzpomínek přece není žádné umění, žádná citlivě režírovaná bariéra mezi divákem a tím, co sleduje. A tak si ambiciózní cinefil usmyslí, že natočí ten nejlepší dokument o životě v Night City. Po městě se pohybuje se stařičkou kamerou a skrze jeho objektiv poznáváme metropoli zase z úplně jiného úhlu, než jaký nabídl David Martinez.
David chtěl být součástí brutálního světa, chtěl v něm něco znamenat a stát se legendou. Roman se na něj dívá zvenčí. Pozoruje ho. Snaží se zachytit realitu takovou, jaká je, protože mu připadá dostatečně šílená i bez dodatečných neonových filtrů a zesílených emocí.
zdroj:
CD Projekt RED
zdroj:
CD Projekt RED
Právě retro kamera navíc dodává autorům další možnost, jak si hrát s obrazem. Edgerunners 2 se podle tvůrců inspirují filmy jako Leon nebo Pulp Fiction. Zatímco Tarantina jsem v první epizodě nijak zvlášť necítila, Leon byl poměrně znatelný. Nechci se pouštět do konkrétních paralel, protože bych snadno mohla prozradit víc, než je zdrávo, ale některé vztahové linky a motivy jsou načrtnuté celkem povědomě.
A pak je tu ještě jeden jemně nostalgický detail. Úvodní titulky doprovází The Cure se skladbou 10:15 Saturday Night z roku 1978 (respektive v remasteru z roku 2005). Druhá řada chce být jiná, ale rozhodně se netváří, že by minulost hodila za hlavu. Zdá se, že vzpomínky, dřívější rozhodnutí a jejich následky budou pro nové příběhy poměrně zásadní.
Ostatně se stačí podívá na nový ansámbl. Druhá série se z pochopitelných důvodů nevrací k Davidu Martinezovi, nenaváže ani na příběh Lucy, Rebeccy nebo zbytku původní party. Místo nich dostáváme úplně novou sestavu, protože první řada byla zkrátka jen jednou z mnoha bizarních historek, kterých se v Night City stanou stovky.
Nová série sleduje čtyři protagonisty. Už zmíněného Romana doplňuje Weak Kingsley, kdysi legenda, která má období své největší slávy dávno za sebou. Přezdívku King si vysloužil v době, kdy ještě dokázal provádět přesně to, co se od štamgasty v Afterlife očekává. Jenže jeho éra skončila a je nucený žít bez kybernetických vylepšení.
Talia Yang je zase mladá žena, která opustila pohodlné místečko v korporátu a vydala se na úplně opačnou stranu spektra než King. Zakotvila u Maelstromu, gangu posedlého implantáty, kde už mnohdy není tak docela jasná linie mezi tím, kde končí lidská bytost a začíná něco mnohem děsivějšího. Talia v první epizodě nedostává tolik prostoru jako ostatní, ale o to pamětihodnější jsou její scény plné náznaků, že její minulost i budoucnost budou ještě hodně zajímavé.
A nakonec je tu D, nebezpečný netrunner spojený s nomády ze Snake Nation. Na rozdíl od Romana nepůsobí dojmem člověka, který by chtěl svět pouze pozorovat, naopak je ochotný zajít hodně daleko, aby si srovnal účty a pomstil svůj klan.
zdroj:
CD Projekt RED
Čtveřice pokrývá poměrně pestrou škálu života v Night City. Pocházejí z různého prostředí, mají jiné motivace a zatím spolu až na jedno setkání na křižovatce zdánlivě nemají zas tak moc společného. Což pochopitelně funguje, protože po jedné epizodě nedokážu spolehlivě předpovědět, jak se jejich příběhy propojí. Nemám ponětí a jsem zvědavá.
Právě tady se podle mě ukazuje největší rozdíl oproti první sérii. Na ní mě bavilo, jak dokázala kyberpunkovou metropoli vykreslit jako místo, kde se naivní lidské sny střetávají s krutou realitou. Davidův příběh byl ale svým způsobem pořád romantický, ať už šlo o jeho ambice, vztah s Lucy nebo touhu nějak se do Night City otisknout.
Nástřel druhé řady působí jako zápletka, kde sice pro emoce pořád bude dost místa, ale nepotáhne ji hlavně láska. Inu, i cynismus je přístup, jak se s pocity vyrovnat. Zvlášť ve městě, které vás bez mrknutí popraví a ještě vám pošlou účet za vlastní pohřeb.
Nemusíte se pochopitelně bát, že by ze seriálu zmizela akce – ačkoliv tvůrci první sérii tonálně přirovnali k Michalu Bayovi a tu druhou k Martinu Scorsesemu, Trigger pořád moc dobře ví, jak se dělá násilí. Krev teče proudem, po plátně létají hlavy, nohy i střeva a kybernetická vylepšení rozhodně neprezentují jako něco, co vám automaticky zvedne životní úroveň o stovky procent. Což je nejvíc patrné u Kinga.
Bez konkrétních spoilerů můžu naznačit, že druhá řada představí ten typ dystopie, co epilog V z Phantom Liberty. Co se stane s člověkem, který už nemá peníze, moc, kontakty ani možnost být pro společnost užitečný? Night City ho nezachrání a navrch ho poníží na něco míň než na lidskou bytost. Co potom zůstane z legendy, na kterou už nikdo nevzpomíná?
Poměrně náročné filosofické otázky na seriál, kde se v jedné scéně řeší existenciální krize a v další vám názorně ukáže, jak to vypadá, když někomu vybouchne hlava. Jenže tahle kombinace už v první řadě výborně fungovala a ani druhá se jí nehodlá vzdát.
První epizoda toho má navíc na talíři opravdu hodně. Představit a prokreslit nové protagonisty, jejich prostředí, nový tón i vizuální styl, aniž by působila přeplácaně, je docela náročný úkol. A Edgerunners 2 ho zvládají sebejistě. Každý dostane tak akorát dost prostoru na to, abyste mohli dát na první dojem, ale pořád tak málo, abyste mohli začít rozjíždět vlastní teorie.
zdroj:
CD Projekt RED
A pak první díl skončí. Netuším, kam druhá série zamíří a jak moc budou její hrdinové a hrdinky trpět. Vzhledem k tomu, co provedli tvůrci s Davidem, Lucy a jejich partou minule, bych si možná měla dávat pozor na sílu svých prvotních sympatií. Ale pokud je úvodní dvacetiminutovka dostatečným příslibem, pak se máme v říjnu na co těšit. Jen to čekání do 20. října bude po téhle ochutnávce zatraceně dlouhé.
