Nintendo loni v červenci oznámilo přesné datum ukončení funkce digitálních obchodů pro starší konzole Wii U a 3DS: 27. března 2023. Hned bylo jasné, že se s největší pravděpodobností bude opakovat scénář, který se odehrál při zavírání obchodu pro původní Wii – firma sice slibuje, že k zakoupeným hrám budou mít hráči přístup i poté, ale to ne vždycky funguje. A nic dalšího už si samozřejmě nekoupíte.
Celá řada titulů by tak zkrátka zmizela v nenávratnu, obzvlášť, když Nintendo samo potvrdilo, že žádný program pro jejich zachování nechystá. Na to se nemohl dívat YouTuber Jirard Khalil (známý také pod přezdívkou „The Completionist“), který se rozhodl situaci vyřešit svépomocí.
Khalil v průběhu roku utratil 22 791 dolarů (501 000 korun), aby zakoupil a stáhl kompletní knihovnu obou obchodů. Kolekce čítá 866 her pro Wii U, 1547 titulů pro 3DS a rovná se půldruhému terabytu dat.
Pokud byste si snad mysleli, že stačilo nabít peníze, zaškrtat nákupy a dívat se, jak se tituly stahují, krutě byste se spletli. V obavách ze zablokování a zdlouhavého odemykání kreditních karet se Khalil s týmem vydali shánět dárkové karty ve fyzických obchodech a nabíjet finance přes ně. Jenže prodejci vetšinou limitují, kolik dárkových karet smí jeden zákazník nakoupit, a Khalil jich nakonec potřeboval 464.
Nintendo vás navíc nenechá mít na účtu víc než 250 dolarů, takže to ani nešlo najednou. A i samotné konzole mají omezený počet her, který na nich v jednu chvíli může současně existovat, takže stahovat se také muselo po kapkách a hry pak po jedné migrovat na paměťové karty.
Zapomenout nesmíme ani na milý fakt, že DLC na 3DS nelze koupit z obchodu, ale jen přímo z aplikace, takže se všechny tituly, k nimž jsou k dispozici rozšíření, musely pěkně ručně i spouštět. A občas dokonce i hrát, než nabídly nákup. Přidejte k tomu ještě to, že se obchod každý druhý den sám zamykal kvůli podezřelému objemu transakcí a je jasné, že o zábavu bylo postaráno a rok málem nestačil.
O finanční stránku se alespoň z části postarali sponzoři, ale tu nejcennější komoditu, kterou jako lidé máme, tedy čas, musel Khalil se svým týmem do příšerně mravenčí práce investovat sám. A k čemu to bylo? Zkompletovanou knihovnu plánují věnovat VGHF (Video Game History Foundation), skupině zaměřené na zachování a archivaci počítačových her.
VGHF už delší dobu lobbuje za změny v legislativě a netají se svými plány na vytvoření herního ekvivalentu veřejných knihoven. Ale je jasné, že až (pokud) k tomu jednou dojde, jako základ archivu musí posloužit médium s legálně získaným obsahem. Využití pirátských kopií z temnějších zákoutí internetu by bylo neetické, nezákonné a zkrátka nepřipadá v úvahu. Proto museli nastoupit srdcaři jako Khalil.
Je to do jisté míry tristní, nemyslíte? Tedy fakt, že se o záchranu myriády her pro příští doby a generace museli za vynaložení nemalých finančních i časových prostředků postarat zákazníci, když by k tomu samému mělo diametrálně příznivější podmínky i přístup samotné Nintendo. Kdyby chtělo. Jenže nechce.
Jasně, jejich obchod, jejich obsah, mohou si s ním dělat, co chtějí. A zrovna právní oddělení Nintenda není známé přílišnou benevolencí, když se někdo snaží jakkoliv sahat na jejich duševní vlastnictví. Ale čemu by zrovna v tomto případě ublížila trocha vstřícnosti? Vždyť na hrách z končícího obchodu, které už nepůjde nakoupit, beztak nebudou nadále vydělávat. Je tu něco, co mi nedochází?
Na celou Khalilovu reportáž z náročného procesu se můžete podívat zde:
