„Už ne! Dost!“ měl jsem chuť zvolat v momentě, kdy vyjukaný Coen z The Blood of Dawnwalker popáté za posledních dvacet minut vykulil oči a něčemu se se svým rurálním rozhledem průměrného tuřínu divil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ačkoliv jsou samotná zápletka a příběh hry dobré, autoři si, stejně jako mnoho jejich předchůdců, usnadnili práci s výstavbou světa starým trikem – dali vám do ruky joudu.
Ne jen tak obyčejného joudu. Opět sáhli po oblíbeném klišé velkého Joudy, který se musí během úvodních sekvencí všemu divit a na vše se vyptávat, protože tvůrci potřebují svět představit i vám, hráčům samotným. A chce se mi rovnou říct, že se snaží si usnadnit práci, protože tohle je přece tak atraktivní a jednoduchá zkratka, kterou se dá načrtnout libovolné netradiční prostředí na hony vzdálené od hráčské zkušenosti. Zatímco Jouda objevuje svět, objevujete ho i vy a dochází tak k teoreticky ideálnímu propojení, kterému se občas hezky česky říká imerze.
Jouda je pro potřeby tohoto článku mladý vesničan či vesničanka (možná obyvatel městyse!), který musí být dostatečně nezkušený, prakticky nevinný a tak trochu v ideálním případě přihlouplý.
