Recenze

Call of Duty: Warzone – recenze

Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.

Radio Commander – recenze

Her zabývajících se válečnou vřavou je nespočet. Jednou v roli řadového vojáka střílíte hordy nepřátel hlava nehlava, jindy zase z pozice velitele vedete mnohačetná vojska do nelítostných bitev, kde úspěch zaručí pouze vaše strategické schopnosti. Do druhé kategorie se dá zařadit i Radio Commander od studia Serious Sim, nicméně způsob, jakým je hra zpracována, objevuje zcela nové, originální a zajímavé principy, jakými lze strategické hry vést. A to je přesně ta neotřelost, kterou v herních vodách leckdy marně hledám.

Call of Duty: Modern Warfare – recenze

Doutníkovým kouřem prosycené licousy a knír kapitána Price zmizely z našich životů před dlouhými osmi lety a leckdo by řekl, že právě někdy v té době skončila zlatá éra Call of Duty. Všechny možné vesmírné šarády nebo battle royale místo kampaně sérii posunuly... jinam, tam, kam se to mně osobně nezamlouvalo. Jenže ona se teď vrací. Spolu s Pricem. Spolu s příběhem. Spolu s moderní válkou.

Tannenberg – recenze

„Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení obyvatelé v ulicích evropských měst. A měli pravdu – byla to první světová válka. „Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení vojáci v rozbahněných zákopech. A měli pravdu – byl to jedovatý plyn. V Tannenbergu se stanete těmi druhými, rozklepanou bandou chlapíků, co se snaží nedýchat smrtící vzduch a neumřít po zásahu jedinou kulkou. Je to zábava.

11-11: Memories Retold – recenze

První světová válka je pořád originální zasazení, i když po Battlefieldu 1 a Valiant Hearts už to není tak hrami neprozkoumaná epocha. Příběhy, k jejichž napsání vybízí, nicméně pořád odvyprávěny nebyly. Explorační adventura 11-11: Memories Retold právě o špičkovém vyprávění osudu dvou vojáků znepřátelených stran je. A přestože nepřekvapí tím, že se osudy mladého kanadského fotografa Harryho a postaršího německého otce a šikovného mechanika Kurta protnou, jde o příběh, který v srdcích všech hráčů určitou stopu zanechá.

Battlefield V – recenze

Druhá světová válka je oficiálně zpátky. Naštěstí tedy ne doslova, to by byla dost strašná zpráva. Ale v rozpětí jediného roku se do ní vydali věční střílečkoví arcirivalové Battlefield a Call of Duty. CoD: WWII loni vsadilo na největší hity, například pláž Omaha. Battlefield V se soustředí spíš na méně známá bojiště, a je to zábava. Taková nenáročná, co toho po sobě moc nezanechá. Zábava bez přidané hodnoty.

Mugsters – recenze

Tak zase jednou nepřátelé z vesmíru zotročili Zemi a vám nezbývá než ji zachránit v akční puzzlovce Mugsters. Podivuhodná směs starého GTAčka a Commandera Keena ohromí sandboxovou zábavou, za jejíž návykovost ručí vydavatelé ze zkušeného Teamu 17 (Worms). Zamrzí ovšem trhliny v umělé inteligenci a ovládání, kvůli kterým se jinak nápaditá arkáda ne vždy příjemně hraje.

Mothergunship - recenze

Kdy naposledy jsem si zahrál jednoduchou, efektní střílečku, u níž bych se nemusel zdlouhavě učit ovládání konkrétní postavy, nebo nešlo o klon Call of Battlefield? S čistým svědomím můžu říct, že si nevzpomínám. Ale pak je tu MOTHERGUNSHIP, která vám už jen názvem ve verzálkách dává jasně najevo, že je dobrá.

Rising Storm 2: Vietnam - recenze

Rising Storm 2: Vietnam je povedená akce s parádním poměrem zábavy a autenticity. Jako by se v herním byznyse přeci jen děly zázraky, když Tripwire Interactive zdokonaluje virtuální válčení už spoustu let a prakticky bez škobrtnutí. Jejich „Vietnam“, na kterém pracovali společně s týmem Antimatter Games, je na počítačových monitorech stejně děsivá řež jako byl ve skutečnosti, možná až moc. Bez sehraného týmu se i ve hře zatraceně snadno umírá.

Farming Simulator 17 - recenze

Dávno pryč jsou doby, kdy byla série Farming Simulator bizarní okrajovou zábavou pro hrstku podivínů. Nechápejte to špatně, pořád se jedná o projekt, k němuž je potřeba přistupovat s velice specifickým stavem mysli, ale dle neoficiálních statistik si tuto agrární eskapádu zahraje na Steamu momentálně v průměru devět tisíc lidí denně, což ji bez problémů zaručuje místo mezi stovkou nejhranějších her této distribuční platformy.

Skylanders Imaginators - recenze

Na hrách jako Skylanders člověk vyrůstá. Hráči stárnou, hry nedospívají. Ti, co začínali s figurkami zachraňovat magickou zemi Skylands, dnes už určitě střílejí nepřátele v Battlefieldu nebo se noří do světů s propracovanějšími systémy a plní náročnější úkoly. Člověk by řekl, že kouzlo přeměny fyzických hraček do virtuálního světa pokládáním na plastový portál vyšumí do ztracena jako další z trendů. A po saturaci trhu se pod takovými tituly slehne zem. Druhá krize „plastového vybavení“ pro videohry se ale zatím nekoná, i když série Disney Infinity už do ringu vhodila bílý ručník. (Článek původně vyšel v 269. čísle magazínu LEVEL)

Call of Duty: Infinite Warfare - recenze

Snad okolo žádného jiného dílu Call of Duty se nestrhl po představení hry tak negativní poprask jako v případě Infinite Warfare. Zasazení do vesmíru a implementace kosmických bitev ve stíhačkách pohnula žlučí spoustě fanoušků, kteří nedokázali unést, že se jejich oblíbená série vyvíjí, zatímco oni pořád sedí ve stejném sklepě doma u rodičů. Pravdou nicméně zůstává, že tak provařená značka jako Call of Duty potřebovala nakopnout novým a zajímavým směrem – klidně rovnou do vesmíru.

Titanfall 2 - recenze

Respawn Entertainment jsou zpátky a podle šablony „větší a lepší“ vysoustružili pokračování, co se v drsné konkurenci neztratí. Titanfall 2 má navíc nelehkou úlohu, protože jako nejmladší otloukánek jde proti starším a zavedenějším značkám. Leckdo by se mohl ptát, jestli na špičku žánru všechny ty novinky ve dvojce stačí. Rovnou odpovím, že stačí. Zatímco byl první díl čistě multiplayerovou akcí s viditelně omezeným obsahem i rozsahem, Titanfall 2 všechno nafukuje, rozšiřuje a mění. Tvůrci, kteří svého času vytvořili šablonu pro singleplayer i multiplayer ve válečných akcích, vstoupili znovu do stejné řeky a vytvořili dílo na úrovni her Gears of War, Call of Duty nebo Battlefield.

Battlefield 1 - recenze PC verze

První světová válka je ve hrách, pohříchu, opomíjená. Snad kvůli mylné představě, že šlo jen o válku zákopovou - tedy plazení se bahnem skrz ostnaté dráty pod palbou kulometného hnízda, to vše jen s vidinou pěti minut života nebo hrdinského obsazení další bahnité díry v zemi. V době sci-fi stříleček a zahlcení moderními konflikty se do prvního globálního konfliktu pustili tvůrci z DICE v Battlefield 1. A světe div se, zadařilo se!

Gears of War 4 - recenze

Popravdě řečeno jsem se Gears of War 4 bál. Kromě toho, že jsem měl po páté vstoupit do stejné řeky, mi přišlo, že je celý herní systém zastaralý. „Schovej se za bednu, všechno vystřílej, přesuň se dál, schovej se za kamenný kvádr, všechny vystřílej, přesuň se dál...“ Kdysi vlajková loď Xbox 360 s tímto systémem v současné generaci stříleček opravdu připomíná dinosaura. Ale takového, který dokázal oklamat evoluci, a nabízí kvalitní zábavu ve dvou zcela rovnocenných složkách – kampani a multiplayeru.

FIFA 17 - recenze

Nová fotbalová sezóna rovná se nová FIFA. Takový je nenarušitelný řád světa, nevyhnutelný výsledek pradávné rovnice. Stejně jistý, jako že se střídají roční období, jako že každé ráno vyjde slunce, a jako že všechny trofeje o nejlepšího fotbalistu světa si mezi sebe rozdělí Messi a Ronaldo. A protože fotbalová veřejnost stále tvrdošíjně odmítá ocenit úžasné výkony Tomáše Rosického Zlatým míčem, nic se na tom nezmění ani letos. Dámy a pánové, přivítejte FIFA 17 - nejnaleštěnější fotbalovou hru všech dob.

ReCore - recenze

Ještě několik měsíců zbývá, ale ReCore je pro mě jedním z největších překvapení roku. Až na úvodní trailer neudělaly v mých očích videa hře moc dobrou službu, a po vyloženě špatně vybrané hratelné ukázce na E3 jsem už skoro ztratil naději. Nepomohlo ani oznámení Microsoftu o nižší ceně, kde šel mezi řádky vycítit strach o kvality titulu. ReCore je naštěstí ten vzácný případ, kdy se obavy ukázaly jako liché, a pod neznámou slupkou vás čeká slušná porce zábavy.

Californium - recenze

Šedesátá léta v Americe nebyla zrovna to období, kde byste chtěli žít. Válčení v Evropě vystřídalo válčení ve Vietnamu. Každý, kdo se jen špatně podíval na nesprávného člověka, byl označen za komunistu. Hrozba jaderné války visela nad celou zemí (i Zemí) a k tomu stále přetrvávající rasismus. Na druhé straně se začala rozmáhat rebelie mezi mladší generací a s tím spojené užívání psychedelických drog a alkoholu, ze kterého těžilo i beatnické hnutí.

Star Wars Battlefront - recenze PC verze

Také jste si při sledování prvních videích ze Star Wars Battlefront říkali, že takhle to přeci v životě nemůže vypadat? Že se zajisté jedná o technickou prezentaci možností enginu a skutečný výsledek bude ukázkám podobný jen zdaleka? Já také. Jenže jsme se tentokrát všichni spletli, protože hra vypadá neuvěřitelně. Pod povrchem už to nicméně taková sláva není.

Splatoon - recenze originální střílečky

Po zdi stéká inkoust, olihně unaveně vydechují a v končetinách křečovitě svírají tu váleček s barvou, onde paintballovou pistoli. Rozhodčí počítá, kdo vyhrál kolo, a nakonec přiřkne výhru nám. Nicméně byla těsná: opravdu šlo o každý vybarvený čtvereční centimetřík. S úsměvem od ucha k u uchu pak celý tým opět míří do akce, aby si užil další čtyřminutovou přestřelku. Přestřelku, v níž neteče krev proudem, ale na zdi se stříká barva a vůbec nejde o to, kolikrát „zabijete“ (nabarvíte) své nepřátele, ale o to, kdo na konci svým inkoustem pokryje větší plochu úrovně. Tak nějak vypadá textový přenost souboje ve Splatoon.

Battlefield Hardline - recenze

Jestliže jsem dojmy ze singleplayeru končil výčtem negativ, v případě multiplayeru začnu s pozitivy. Navzdory rozporuplným dojmům z bety nakonec zvládla hra více hráčů udržet Battlefield Hardline nad vodou, a přestože výsledek není perfektní, je až překvapivě dobry. Pokud tedy kupujete Battlefield jen kvůli multilayeru, pak nemusíte ztrácet naději. Autoři totiž na rozdíl od singlu v multiplayeru tolik neexperimentovali, přerod klasické BF hry v něco nového realizovali jen napůl, a přes dílčí chyby dokáží s odřenýma ušima nabídnout poměrně zábavná multiplayerová klání.

Call of Duty: Advanced Warfare - recenze

Už v recenzi singleplayeru jsem důrazně naznačil, že letos se Call of Duty vrací v překvapivé výborné kondici. A to samé můžu říct i o multiplayeru, který skvělým způsobem spojuje novátorství Sledgehammer Games a tradiční pojetí moderního válečnictví po vzoru Infinity Ward. Návrat tedy slaví nejen v nedávné době zapomenuté prvky nebo herní módy, ale spolu s nimi se k hráčům dostává i svěží moderní řežba, která hráčům téměř jistě vystačí na celý další rok.

Titanfall - recenze

Jen málo her je pojmenováno výstižněji. Titanfall se skutečně točí kolem Titánů, obřích robotických obleků a jejich „pádu“. V jednom kontextu jde o proces zničení onoho robota a v druhém o proces příletu z orbity, kdy čekáte na přistání svého kovového druha, v němž a nebo po jehož boku se vrhnete zpátky do líté řeže.

Rambo: The Video Game - recenze

Člověk toužící po bezvýchodné depresi, nefalšovaném utrpení a neodvratném pádu do propasti beznaděje, má aktuálně hned dvě možnosti, jak dosáhnout svého cíle. Za prvé, může vyrazit do kina na Babovřesky 2. Ty jsou sice bohužel o dvacet minut kratší než první díl, ale i tak by podle prvních ohlasů měly bez problémů splnit svůj účel a zprostředkovat peklo na zemi všem divákům. Druhou možností je koupit si právě vycházející Rambo: The Video Game. V tom, že tyto dva počiny přicházejí na trh prakticky ve stejný den, spatřuji jistou symboliku, vřele ale doporučuji jejich účinky nekombinovat. Rambo bude totiž bohatě stačit.

Insurgency - recenze

Naposledy jsem si vojenskou střílečku užil… Vždyť já už si to vlastně ani nepamatuji! Nejspíše šlo o nějaké starší Call of Duty, ale muselo to být pěkně dávno. Nevím jak vám, ale mně už „standardní“ akce se vší tou velkolepostí a každoroční snahou zase o něco hloupěji inovovat bezvadně fungující koncept lezou krkem.

Ryse: Son of Rome - recenze

Bude to velké, bude to skvělé, bude to exkluzivní, bude to na Xbox One a grafické pozlátko posichruje logo Cryteku na obalu. Tak nějak zněla marketingová omáčka nového hack and slash počinu Ryse: Son of Rome, od kterého si Microsoft bezpochyby sliboval konkurenta God of War. A že novinka nevypadala vůbec špatně.

Killzone: Shadow Fall - recenze

Série exkluzivních (first i third person) sci-fi stříleček od studia Guerilla Games nás provází již přes tři generace konzolí a zavítala i na handheldy PSP a PS Vita. Oznámení dílu s podtitulem Shadow Fall jako launch titulu pro konzoli PlayStation 4 v podstatě nebylo žádným výrazným překvapením – zaběhnuté značky prostě táhnou, ať se vám to líbí nebo ne.

Call of Duty: Ghosts – recenze

Jedno arabské přísloví říká, že člověk se bojí času a čas se bojí pyramid. A podobně, jako pyramidy vzdorují času, vzdoruje i Call of Duty veškeré kritice žurnalistů i samotných hráčů. Slavná herní série je, stejně jako hroby dávných faraónů, na první pohled neměnná, ale při bližším zkoumání odhalí trhliny způsobené zubem času.

Battlefield 4 - recenze

V týden staré zprávě o stavu multiplayeru v Battlefield 4 jsem vysvětloval, proč tehdy nebylo možné hru jakkoli hodnotit. Singleplayer kampaň je zde pouze (módní) doplněk na okrasu a multiplayer nebyl plně funkční. Hrát se dal, ale rozhodně ke Battlefield 4 nešlo sednout s jistotou, že zrovna teď si zahrajete a hra vám výsledky s jistotou připíše. Padesátiprocentní úspěšnost při přihlašování do her také není nic moc.