Recenze

Gears of War Ultimate Edition - recenze

Gears of War byla před devíti lety zjevením - přímočará střílečka, z níž odkapával testosteron i při nahrávacích obrazovkách, zapamatovatelní hrdinové, epické momenty, zbraň Lancer s motorovkou místo bajonetu, aktivní přebíjení a hlavně skvělá hratelnost. Podařilo se všechny tyto přednosti přenést či alespoň zachovat i v remasterované verzi pro Xbox One? V zásadě ano, i když se tvůrci jistým problémům nevyhnuli.

Hitman – recenze prologu a první epizody

Existuje něco jednoduššího a zároveň elegantnějšího než černé sako, bílá košile a červená kravata? V jednoduchosti je zkrátka síla. A byť původní díly série Hitman rozhodně nebyly ani náhodou jednoduché co do obtížnosti, jejich koncept byl snadno pochopitelný: jste vrah v elegantním obleku a na mapě máte označený cíl, který musíte nepozorovaně zlikvidovat. Provedení je na vás - můžete se plížit, převlékat i připravovat pasti. Nový, epizodicky vydávaný, Hitman se na osvědčený koncept snaží navěsit nové prvky hratelnosti, zároveň ale sám sobě kolem krku stahuje škrtící strunu v podobě řady nedodělků a technických problémů.

Left Alive – recenze

Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.

Gears of War - mega-recenze

Co dokáže zabít miliardy lidí během jediného dne? Brutální nepřítel, který se staletí připravoval na útok v nekonečné síti tunelů. S nejvyspělejší grafikou rozpoutá na vašem domácím kině peklo, na jaké nezapomenete.

Gears of War 2 - mega-recenze

Dlouho čekali na svou příležitost. Jejich útok byl rychlý a drtivý. Neznají slitování a neberou zajatce. Nikdy se nevzdávají a jejich vítězství je jen otázkou času. Horda přichází už podruhé. Dokážete se ji postavit?

Gears of War - PC recenze

Nejlepší akce loňského roku se z domácího Xboxu 360 přestěhovala na sousední PC, nabrala nový obsah, nadopovala se několika kily steroidů a nekompromisně si probojovala cestu mezi herní elitu 2007.

Aurora Watching - recenze

Sam Fisher a Solid Snake v jednom a ke všemu na vás budou mluvit česky. Zdali se pokračování Gorky Zero povedlo překročit svůj stín a stát se solidní konkurencí pro zavedené krále stealth-akcí, se dozvíte pouze u nás.

Dishonored 2 - recenze

Stojím na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočím hlavu doleva, vidím Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jsem ale žralokem já a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Dívám se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jsem od lázní Addermire pozoroval postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.

God of War III Remastered - recenze

Zatímco Microsoft se stále snaží v konzolové válce vyjít hráčům co nejvíc vstříc prostřednictvím zpětné kompatibility pro Xbox One, Sony využívá svou vedoucí pozici a sází na PS4 jedním remasterem za druhým. Z šuplíku minulosti vytahuje PS3 hity, prohání je lehkou omlazovací kúrou a šup s nimi na pulty obchodů. Pokud je vám z tohoto trendu už náležitě zle, God of War III Remastered vám od nevolnosti zrovna nepomůže. Ale pokud jste původní hry nehráli, to už je jiná.

Eagle Flight - recenze

Už jsme tu měli simulátory ledasčeho: farmy, traktoru, popelářského vozu, nebo třeba visuté dráhy ve Wuppertalu. Nyní konečně přichází řada na orly, byť se nejedná o žádný hardcore simulátor. Eagle Flight vám díky virtuální realitě dovolí vtělit se do role opeřence, který si to sviští nad střechami post-apokalyptické Paříže a plní různé úkoly, případně zápasí s jinými opeřenci v multiplayeru.

Warp - recenze

První hra, která vyšla v rámci Microsoftí indie akce „House party“ není sice Portal, ale při jejím hraní si častokrát uvědomíte, že ač si tyto dva titulu nejsou zase tak podobné, mají toho spoustu společného. Stejně jako Chel z Portalu, je i Zero, roztomilý malý marťan, jen testovacím subjektem, který se snaží dostat ze spletitého laboratorního komplexu, v němž jej proti jeho vůli drží vědci, co na něj omylem narazili při průzkumu jeskyně.

Enemy Front - recenze

Víte, kdo jsou největší drsňáci? Kdepak, nejsou to vesmírní supervojáci, ani severští válečníci s ryšavými copy. Ba ani soukromá očka s prázdnou flaškou od whisky a s kapsami plnými metafor. Na pozoru byste se měli mít především před investigativními novináři. Hlavní hrdina Enemy Front je jedním z nich a je přesně tím prototypem amerického hrdiny, jak si jej představují Poláci. Má echt americké jméno (Robert Hawkins), strniště a koženou bundu. A zřejmě ho na žurnalistice naučili víc než jen těsnopis, protože pod vaším velením pak zlikviduje podstatně víc nácků než celý odboj, ke kterému se přidáte.

Castlevania: Lords of Shadow 2 - recenze

Už je to více než 3 roky, co jsme vyprovodili Gabriela Belmonta ke dveřím s nadprůměrným hodnocením a s lehkým poplácáním po rameni mu poradili, ať se příště oblékne do vlastního kabátu, kterým nebude připomínat všechny ostatní návštěvníky. Nyní se v roce nezmar Drákula vrací, aby nám ukázal, jak si tvůrci z Mercury Steam poradili s originalitou a především přechodem her na novou generaci konzolí, kdy už jsou v módě trošku jiné postupy, než tomu bylo před pár lety.

Horizon Zero Dawn - recenze

Luke Skywalker, Rey, Jake Sully… Aloy by si si mohla s leckterými kinematografickými ikonami podat ruku. Monomýtus, tedy tradiční hrdinský příběh, zabral ve Star Wars, v Avatarovi a svoji lety prověřenou roli perfektně sehraje i v Horizon Zero Dawn. Vývojáři z Guerrilla Games předkládají typickou cestu hrdinky, kdy jsme svědky přerodu šikanovaného vyvrhele společnosti v osobnost, o které budou zdejší kmeny pět písně po další generace.

Anarchy Reigns – recenze

Platinum Games je tak trochu nedoceněné studio. Dělá poctivé hry, zábavné hry, ale vydavatelům jejich titulů buď nefunguje marketing, nebo si na ně zasedl nějaký zlý herní bůh. Doopravdy uspěla jen Bayonetta a částečně MadWorld, protože přinesl na tehdy „slušné“ Wii brutálně masakrální akci, u které jste se občas pořádně zapotili – doslova.

Phoenix Wright Ace Attorney: Dual Destinies - recenze

Dobře, tak titulek „Ticho v soudní síni!“ se k téhle hře zrovna moc nehodí. Co se týče série Ace Attorney, tak nic není dále od pravdy. Tady v soudní síni rozhodně ticho není, spíš to tu vypadá jako na boxerském mači. Lidé ječí a vykřikují „námitka!“, chřestí řetězy, tikají bombami, piští a démonicky se pochechtávají. Spíš než v soudní síni to tu vypadá jako u pojízdných kolotočů. Nebo v pavilónu kuriozit.

Okami HD - recenze

Právě letos je tomu 10 let co Okami poprvé vyšla v Evropě (a Austrálii), ačkoliv v Japonsku a Spojených státech se hra prodávala již o rok dříve. Okami se velmi rychle stala miláčkem kritiků, ale bohužel ani nadšené recenze hře nepomohly k oslnivým prodejům. Můžeme spekulovat, zda na vině mohlo být mimo jiné rozhodnutí vydat hru na PlayStation 2, i přesto, že PlayStation 3 již klepal na dveře. Naštěstí Capcom nenechal tento klenot zapadnout, a od svého vydání se Okami dočkala resuscitace hned několikrát. Tentokrát v rámci titulu Okami HD.

Front Mission Evolved - recenze

Bývaly doby, kdy obří bojoví roboti patřili na herní scéně k oblíbeným stálicím. Japonci si na nich ujížděli jako šílení a roboti z populárních anime seriálů se objevovali s železnou pravidelností na většině herních konzolí. I na Západě jsme mohli pravidelně nasedat do kokpitů obřích monster a to především díky sériím Mechwarrior, Heavy Gear, ale i mnohým dalším.

Yakuza 4 - recenze

Čtvrtý díl pestrobarevného herního mixu konečně dorazil i na starý kontinent. Skalní fanoušci zavýskali radostí, odpůrci japonské herní produkce prošli bez povšimnutí kolem a my ostatní se můžeme opět ponořit do pestrobarevného světa asijského podsvětí plného hustě potetovaných chlápků. Tedy pokud se neřídíte pravidlem třikrát a dost. První Yakuza v roce 2006 způsobila těžkou hlavu nespočtu recenzentů, kteří neměli tušení, do kterého žánru hru zaškatulkovat. Ani v roce 2011 a s posledním, čtvrtým dílem v mechanice PS3 nejsme moudřejší. Yakuzu (v originále Ryū ga Gotoku) je stále velmi obtížné zařadit do některého ze zavedených žánrů.

Slain! - recenze metalové plošinovky

Tohle je trochu k pláči, zvlášť když člověk vidí, jak dopadla Salt and Sanctuary, a tedy ví, že to opravdu jde. Slain! je nicméně v zásadě další z velmi průměrných plošinovek od malého studia, tentokrát nazvaného Wolf Brew Games, které je evidentně tvořeno partou lidí, co mají blízko jak k metalové muzice, tak k temné fantastice a gotické estetice jako vystřižené z původních dílů série Castlevania. Ačkoli jde o svého způsobu estéty, jejich hra jednoduše není zdaleka tak zábavná, aby šla doporučit. Ale pojďme se na to podívat podrobněji.

Splatterhouse - recenze

Pokud jste si mysleli, že víte, co je to krvavá hra, potom jste zřejmě ještě neměli co dočinění s maskovaným hrdinou ze Splatterhouse. Namco se v remaku osmibitové klasiky vůbec nedrželo zpátky, a tak světlo světa spatřila hra plná létajících vnitřností, odhalených poprsí a heavy metalu.

Castlevania: Lords of Shadow - recenze

Castlevania zůstává v srdcích většiny hráčů především plošinovkou s RPG prvky. I když zářila na osmi a šestnácti bitech a v posledních letech na Nintendu DS, největšího úspěchu ve své historii dosáhla už kdysi na PlayStationu. Hlavní designér Toru Hagihara se moudře rozhodl nenechat se strhnout vlnou 3D titulů a světlo světa spatřila hra Castlevania: Symphony of the Night.

The Last of Us Remastered - recenze

Když vyšla The Last of Us na PlayStation 3 (recenze Vaška Rybáře), byl jsem jeden z prvních, kdo netrpělivě přešlapoval před prodejnou GAME. Další hra od studia Naughty Dog! Pro sichr jsem si ještě před tím znovu „otočil“ Uncharted 2, abych se dostal do správné nálady. Jenže třetího dne jsem spatřil titulky a při jejich sledování jsem se zahořklým výrazem ve tváři odložil gamepad a dumal nad tím, jestli jsem za tohle dílo opravdu vysolil čtrnáct stovek dobrovolně, nebo zda jsem nebyl při smyslech. The Last of Us jsem se zadostiučiněním zpražil na svém blogu a myslel jsem si, že už se k němu nikdy nevrátím. Ovšem nevyzpytatelné jsou cesty boží. Tudíž krom analýzy vylepšené vizuální stránky se nyní dočkáte i názoru člověka, se kterým Last of Us zas až tak nezamávala.

Rocket League - recenze

Když jeden z diskutujících pod gamesplayem prohlásil, že Rocket League je nejlepší fotbalová hra, trošku jsem se pousmál a čekal vášnivou diskuzi. V zásadě jde ale o prohlášení pravdivé. Malá autíčka, honící se za vybuchujícím míčem totiž tuto definici splňují - navíc parádně. Pobaví nejen ty sportovněji založené, ale svou nenáročnou povahou dostanou i odpůrce sportu, kteří by jinak na fotbalovou hru nikdy nesáhli. Někteří si možná při pohledu na Rocket League vzpomenou na pořad Top Gear a fotbalový zápas s Toyotou Aygo. Ano, tohle je to samé, akorát že tady mají pomyslné Toyoty navíc v kufru rakety.

Forza Motorsport 4 - recenze

Podle úvodního intra nové Forzy jsou závodníci ohroženým druhem. Na cestě pro rohlíky se opravdu dá driftovat jen na kruháčích a navíc to platí jen o pokročilých nočních hodinách. O zácpách, bránících byť jen trojciferným rychlostem, ani nemluvě. Tím spíš však hrozba vymření neplatí pro virtuální závodnické zážitky. Přibývá jich raketovým tempem, lákají nás na nejrychlejší auta planety a každý z nich nás varuje, ať těžkou nohu na plynu necháme v obýváku.

Kingdom Under Fire Circle of Doom rec.

V příhodném období relativního herního sucha přichází asijská hack&slash rubačka, která narozdíl od předešlých dílů série zcela postrádá jakékoli RTS prvky.

Apocalyptica - recenze

Přichází apokalypsa a odvěký boj Dobra se Zlem. V našem případě se ale jedná o kooperativní third-person akci v bojových arénách, kde není nouze o jeptišky, anděly, droidy nebo pekelné zplozence.

Resident Evil: Revelations 2 – recenze (celé hry)

V nekonečné sérii Resident Evil se zase jednou blýsklo na lepší časy. Krom toho, že se Capcom rozhodl vydat hru rozsekanou na epizody, rovnou zkusil přihodit i několik významných pomrknutí na fanoušky původních dílů. Při dávkování jedné epizody na týden jsem však občas měl pocit, že sedím na horské dráze. To když se nadšení z napínavé kapitoly náhle proměnilo v rozčarování – z nejrůznějších důvodů. V konečném důsledku ale naštěstí Revelations 2 dopadla dobře.

Tony Hawk Pro Skater 4 CZ - recenze

Tony Hawk, praotec moderních akčně-sportovních her se vrací v plné síle již počtvrté a od včerejška si jej můžeme vychutnat i u nás díky lokalizované verzi od CD Projektu, o jejíž zhodnocení jsme doplnili loňskou recenzi.