Recenze

Children of Morta – recenze

Něco vám povím. Bergsonovic rodinka, to je tedy povedená partička. Zkáza v podobě „corruption“ se světem šíří rychleji než v českém fotbale – a oni chtějí s touto zkázou nejen bojovat, ale také najít její zdroj a vymýtit ji! Jsou přesvědčeni, že společnými silami dosáhnou úspěchu. Od toho přece rodina je.

Children of the Nile CZ - recenze

Fanoušci budovatelských strategií se dočkali. Oproti Pharaohu došlo v Dětech Nilu ke koncepčním změnám, ale opět mají to nepopsatelné fluidum, které nutí hráče piplat se s městem a plnit všechny vrtochy jeho obyvatel.

Sky: Children of Light – recenze

Patrně největší chvála, které se mobilní hře může dostat, je, že jako mobilní hra vůbec nepůsobí. Když se ve Sky: Children of Light člověk spustí ze sněhem zaváté římsy, jen aby se svezl po jiskřivě bílých pláních, nemá příliš pocit, že by hrál cosi do kapsy. Když se rozletí nad sytě zelenými stébly trávy, jimiž cloumá vichr, skoro si ani neuvědomuje, že hraje na mobilu. Thatgamecompany zkrátka umí, příkladem budiž jejich Flow, Flower či všeobecně a právem zbožňovaná Journey. A Sky v mnohých ohledech zachází ještě dále. Mohla to být nefalšovaná mobilní desítka. Jenže jí tu a tam přeci jen něco chybí.

Ori and the Will of the Wisps – recenze

První dobrodružství zářivého ducha lesů Oriho přišlo před lety vcelku nenápadně, ale okamžitě se vyšvihlo mezi nejsilnější žánrovky vůbec. Určitě jsem proto nebyl sám, kdo se pokračování nemohl dočkat daleko víc než řady jiných, větších a prominentnějších titulů. Čekání je u konce, vůle bludiček je konečně tady a... Stálo to za to. Jsem spokojený. Ale ne úplně se vším.

Iratus: Lord of the Dead – recenze

Zástupy mrtvých pochodují a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Mumie bojuje bok po boku se zombií a kostlivcem… a lidé prchají. Zbylé šiky odvážných se shlukují, aby bránily poslední zbytky svobody. Země živých už nikdy nebude jako dřív. Nekromant Iratus si ji hodlá podmanit, tvrdě a nekompromisně, jednou provždy.

Through the Darkest of Times – recenze

Je 1. února 1933 a v ulicích německé metropole vládne vzrušená, v jistých kruzích přímo slavnostní nálada. Ten ukřičený džentlmen s patkou a komickým smetáčkem pod nosem byl totiž včera jmenován kancléřem Německa. Berlín však ani zdaleka není takovou baštou národního socialismu jako například bavorská metropole Mnichov. A zatímco se nad nic netušícím Německem začínají pomalu stahovat temná mračna, ve sklepě jednoho činžáku v berlínské čtvrti Kreuzberg se v tento chladný a chmurný den schází odhodlané trio občanských odpůrců diktátu národního socialismu.

Vampire: The Masquerade – Coteries of New York – recenze

Ta nejtemnější tajemství je nutné strážit přísněji než sebedražší poklad. Jak byste se například tvářili, kdyby se profláklo, že je po soumraku možné někde na ulici potkat vybledlého jedince, jemuž nebije srdce, nedýchá, ale zato nekonečně lační po vaší krvi? A aby to bylo ještě divnější, tahle podivná choroba jej dokonale konzervuje přesně v té podobě, v níž ho postihla. Ne, opravdu nechcete vědět, že existují upíři.

The Stillness of the Wind - recenze

Shrbená Talma dbá o celou menší farmu. Chová kozy a slepice, pečuje o své bylinky nebo vyrábí domácí sýr. A s tím, jak jeden den střídá druhý a jediným opěrným bodem zůstávají příliš rychle se prodlužující stíny, je nad slunce jasné, že tohle není žádný simulátor nebo nedej bože tycoon. The Stillness of the Wind je hluboce lidský příběh, který, ač místy pokulhává, dovede v člověku probudit zájem o sebe samého, a především o ty, které miluje.

The Pillars of the Earth – recenze

Pilíře země od Kena Folletta jsou moje nejoblíbenější knížka o stavbě středověké katedrály ve fiktivním anglickém městečku, a celkem vysoko se nacházejí i v obecnějších kategoriích. Proto jsem The Pillars of the Earth bedlivě sledoval od chvíle, kdy jsem se o existenci téhle atypicky vypadající point-and-click adventury dozvěděl. A dobře jsem udělal, protože ačkoli je na hře studia Daedalic jasně vidět chybějící tříáčkový rozpočet, výlet za mnichy, šlechtičnami a staviteli katedrál je pro každého dějepisného someliéra jednoduše pohlcující.

TT Isle of Man 2: Ride on the Edge – recenze

V odvětví motorsportu je spousta bláznivých a nebezpečných disciplín, ze kterých se tají dech a tvoří husina už jen v pozici diváka. Jednou z nejděsivějších je soutěž motorek TT na ostrově Man, který se nachází mezi Velkou Británii a Irskem. Druhá videoherní adaptace tohoto šíleného podniku ve vás vyvolá pocit, že něco takového může absolvovat jen naprostý blázen. Ještě teď se mi z toho zvedá žaludek, ale touha vrátit se na nebezpečné silničky je větší.

Shadow of the Colossus - recenze

Podle mého skromného názoru jsou všemožné remastery a remaky skoro vždycky zbytečné a rozhodně nepovažuji pár HD textur za důvod, proč znovu otevírat peněženku. Pokud čekáte, že teď dojde na kouzelné slovíčko „ale“, právě jste se dočkali: ale Shadow of the Colossus si svůj remake zaslouží. Nejen, že je to hra s nadčasovým stylem, její moderní podoba se opravdu vyvedla.

The Lord of the Rings: Adventure Card Game – recenze

„Zase další karetní hra,“ vzdychla aspoň půlka čtenářů nalákaná na krásný tolkienovský obrázek a odvrátila se od obrazovky, mrmlajíc: „Copak není na světě dost Hearthstonů a Magiců?“ Ale ne tak rychle, milí přátelé. Být zbrklý se nevyplácí, jak by vám určitě připomněl jeden moudrý starý pastýř stromů. The Lord of the Rings: Adventure Card Game není další free-to-play přírůstek do kompetitivní rodiny, ale pěkně dopředu placené příběhové dobrodružství pro jednoho nebo dva hráče.

Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze

Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.

Bloodstained: Ritual of the Night – recenze

Když Kodži Igaraši před čtyřmi lety prezentoval na Kickstarteru svůj nový projekt, nikdo ani na moment nepochyboval, že chce prostě udělat novou Castlevanii, jen pod jiným jménem. Přesně tak to i dopadlo. Bloodstained: Ritual of the Night je v jádru pravověrná klasika a svým konceptem vás tedy nepřekvapí. Místo toho to udělá tím, o jak nápaditý, bohatý a propracovaný titul se jedná.

Tales of the Neon Sea – recenze

Pokud se u nás řekne kouzelné spojení „asijská hra“, asi si většina z nás vybaví některou z japonských herních sérií, které mají ve světě obecně dobré jméno. Asijský herní trh ovšem neobnáší ani zdaleka jen oblíbené Japonsko, ale najdete zde také Jižní Koreu, rychle rostoucí Tchaj-wan anebo Čínu. Právě z té k nám přes Kickstarter doputovala poutavá point-and-click adventura Tales of the Neon Sea.

Shadow of the Tomb Raider – recenze

Pět let zpátky jsme se dočkali zbrusu nové, mladistvé Lary. Tahle křehká dívenka, tehdy ještě neposkvrněná nebezpečným dobrodružstvím, nešla pro bolestivé výkřiky daleko. Ale poměrně rychle se zocelila a my napříč třemi novými díly sledujeme její přerod v nebojácnou mašinu na zabíjení, kterou jsme znali dříve. V Shadow of the Tomb Raider už není pochyb, že máme co do činění s vyspělou slečnou Croft. A spolu s hrdinkou dozrála i hra.

Argonus and the Gods of Stone – recenze

Řecká mytologie pohříchu není ve hrách důstojně využité téma. Zatímco ve velkých hrách dělá křoví běžné akční zábavě, v alternativních projektech se hlubší myšlenka obvykle nepotkává s kvalitním zpracováním. Bohužel, v Argonus and the Gods of Stone se bohové zaprodali směsi nudného walking simulátoru a mělké adventury bez motivujícího příběhu a hratelnosti. Ojedinělé záblesky poetičnosti spolehlivě zadusí nevyladěná technologie.

The Legend of Zelda: Link’s Awakening – recenze

Ani velká, ani malá. Taková je staronová Zelda odkazující na pradávnou klasiku pro Game Boy. Nintendo se rozhodlo remakovat přes dvě dekády starou akční adventuru s Linkem v hlavní roli, který se ale tentokrát nežene za titulní princeznou Zeldou, která jednoduše není přítomná. Jeho snahou je jen dostat se z tajuplného a hádankami prolezlého ostrova Koholint. A i když je časová propast mezi hrou a současnými trendy dobře patrná, stále jde o dobrodružství hodné prožití.

Stygian: Reign of the Old Ones – recenze

Adaptovat dílo H.P. Lovecrafta může zdárně jen dostatečně šílený člověk. Pokud snad nejste obeznámeni s mytologií Cthulhu či Prastarými a Arkham si spojujete především s Batmanem, pak vězte, že jde o jedno z nejzásadnějších děl na poli hororu, z něhož autoři dodnes rádi čerpají. Obrovskou výhodou je volná licence na Lovecraftovu tvorbu, která umožňuje autorům prakticky bez omezení brát z nezaměnitelné tvorby rodáka z Providence (a případně do ní přidávat). Čím vším je jeho tvorba specifická? Především pocitem nepopsatelného děsu.

Battle Brothers: Warriors of the North – recenze

Hyle Ničitel právě dokonal dílo zkázy, když dalším úderem svého sekero-kladiva rozštípl jak štít, tak i lebku sedláka, který v ruce držel zbraň očividně poprvé a zároveň naposledy. Hyle a Ragnar na mě upírají zraky z potřísněných tváří, na nichž není jediná kapka jejich vlastní krve, a netrpělivě čekají na můj pokyn. Další osada nám padla k nohám a na severu již není jediné, která by se nepoklonila moci našeho kmene či nelehla popelem. Ženy, děti a starci bědují a naříkají nad hromadou neúplných, zmrzačených těl. Zkrátka a dobře, je tady další rozšíření k Battle Brothers.

Yakuza 6: The Song of Life - recenze

Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.

Guardians of the Galaxy - recenze 5. epizody

Úvod páté epizody s podtitulem Don’t Stop Believin’ je jedním slovem směšný. Začíná v baru, kam Peter Quill alias Star-Lords vyrazil s Rocketem, resp. Gamorou (záleží na tom, kdo se urazil na konci minulé epizody) zapíjet žal poté, co ho všichni ostatní parťáci opustili. Ještě, než ale do sebe vůbec stihl vyklopit první drink, vběhli do baru dvě postavy, se kterými jste se doslova před pár minuty jakože nadobro rozloučili. Prý že si to rozmyslely a je třeba zase zachránit svět. Pete souhlasně přikyvuje. Tohle musí být nejrychlejší a nejzbytečnější dějový zvrat v historii dějových zvratů.

Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze

Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.

Wolfenstein II: The Adventures of Gunslinger Joe - recenze

Na likvidaci nacistů už dávno není B.J. Blazkowicz sám. Série Wolfenstein mu v posledních letech přisoudila roli týmového hráče, za kterého spoustu špinavé práce odvedou jiní. O týmovém, vlastně partyzánském, způsobu osvobozování Ameriky, kam až Třetí říše ve fiktivní historii dokráčela, vypráví trojice nových příběhových dodatků k Wolfenstein II: The New Colossus. 

Wolfenstein II: The Amazing Deeds of Captain Wilkins - recenze

Každé dobrodružství jednou skončí. Na bonusové epizody k Wolfenstein II: The New Colossus se ale nebude vzpomínat v dobrém. Série The Freedom Chronicles nepřesvědčila ani s posledním dílem The Amazing Deeds of Captain Wilkins. Masakr nacistů s vojákem na vysokých podpatcích má sice své kouzlo, ale kampaň z recyklovaného obsahu, s jepičí trvanlivostí je potvrzením zmaru celé trilogie, která je historicky nejhorším přídavkem do série Wolfenstein.

Wolfenstein II: The Diaries of Agent Silent Death - recenze

Ve válečných zápiscích s podtitulem The Diaries of Agent Silent Death se odhalují další tajemství z okupované Ameriky. Pointa však chybí. Spíše se potvrdil podivný kurz bonusové série, která do akční pecky Wolfenstein II: The New Colosuss dodává recyklovaný obsah, krátkou herní dobu a čím dál nesmyslnější nápady, jak ničit nacisty. Po demoliční zábavě z minula se přihlásila stealth hratelnost, se kterou Machine Games ukázali, jak hluboko lze po tvůrčí stránce klesnout.

The Pillar – recenze české The Witness

Puzzle, kam se podíváš

Total War: Warhammer II - Rise of the Tomb Kings – recenze

Settra Nezničitelný, Král králů, Nejvyšší král Nehekhary, Pán země, Monarcha nebes, Vládce čtyř horizontů, Mocný lev Nekonečné pouště, Velký nebeský jestřáb, Majestátní císař proměnlivých písků, Věčný vládce legií Khemri, je hrůzným válečníkem. Vůbec nevadí, že mu někdo vyndal mozek hákem skrz nosní dírky, což je, jak jistě uznáte, komicky nechutné. Má totiž na povel nespočetné legie nemrtvých přisluhovačů, oživlých soch a přerostlých škorpionů, a to k hrůznosti docela postačí. Rise of the Tomb Kings rozšiřuje Total War: Warhammer II o naprosto unikátní frakci, která je v lecčems možná až příliš silná.