Savana

2–4 hráči | 40 minut | Od 10 let | česky, bez textu

Savana, původním názvem Kitara, zkoumá kitarskou či též čwezijskou říši, která v dávných dobách osidlovala či neosidlovala území středovýchodní Afriky. Proč ta nejasnost? Protože se jednoznačně neví, zda jde o historii, nebo mýtus. Autor deskové hry Eric B. Vogel při dlouhém, desetiletém vývoji nastudoval spoustu materiálů a výsledkem je produkt, který vás paradoxně o tomto tématu vůbec nic nenaučí. Zato vás ale pořádně pobaví.

České vydavatelství BoardBros má z mého pohledu stoupající tendenci v kvalitě svých titulů. Jistě, už jejich první počin Ve stínu pyramid byl skvělý, ale osobně mám na samotném vrcholu jejich portfolia poslední kousek Naše osada, který je takovou malou hrou mezi velkými worker placementy. Nicméně toto tvrzení už neplatí.

Jednak Naše osada není jejich poslední hrou, jednak už ji nemám na vrcholu. Obojí totiž nově platí pro Savanu. A ta je rovněž takovou malou hrou mezi velkými area control hrami. Jinými slovy, hlavním mechanismem hry je přetahovat se se soupeři o území Afriky.

Při studování pravidel Savany vás překvapí její triviálnost, až se můžete zaleknout, že hra nebude mít dostatečnou hloubku. Opak je ale pravdou. Jde o jeden ze zářných příkladů, kdy se z naprostého minima pouček vytváří docela komplexní strategie, a takových her si musíme vážit.

Tahy v Savaně jsou zpočátku velice svižné, ale jak se bude blížit nevyhnutelný konec, začne přituhovat a taktické možnosti budou pěkně zavařovat mozkovnu. Nicméně struktura se nikdy nezmění – vyberete si kartu z nabídky, nasadíte nové členy svého kmene na plán, pohnete jimi, získáte body, nakrmíte obyvatele.

zdroj: Vlastní foto autora

Celé je to přitom řízené chytrým karetním systémem, který sám sebe boostuje. Každou novou kartu, kterou si na začátku svého tahu vyberete z nabídky, totiž přikládáte k již dříve získaným kartám, čímž na stole vytváříte souvislou řadu o několika řádcích plných symbolů. Čím více symbolů v každém řádku, tím jsou jednotlivé výše popsané kroky silnější.

Počet karet v prvním řádku například udává, z kolika karet z nabídky si můžete vybírat. Druhý řádek uvádí, jaké figurky máte momentálně na plánu (vojáky, šamany a šampiony), třetí rozhoduje o počtu pohybů, které se svými figurkami či jejich skupinami vykonáte, ve čtvrtém mohou být body a v pátém speciální symbol „sebeobživy“ (jen na kartách pokročilejší varianty hry).

V principu chcete mít od všeho nejvíc, ale to vám hra samozřejmě nedovolí. Posledním krokem vašeho tahu je totiž obživa obyvatelstva, což je maskované za schopnost udržet si karty ve své řadě. Každé žluté pole savany na plánu, na kterém máte vojáka, vám umožní nechat si jednu z vyložených karet. To je první z motivací, proč se rvát o políčka na velmi stísněné mapě.

Pokud kartu nenakrmíte (nebo se neživí sama, jak zaznělo výše), musíte ji zahodit. S tím přijdete o všechny její benefity, a pokud vám poskytovala nějaké figurky, musíte je stáhnout z mapy. Ideálně tedy potřebujete mít tolik vojáků a ovládat s nimi tolik polí savany, kolik máte karet. Ale ve světě rozvrácených kmenů není nic ideální…

zdroj: Vlastní foto autora

Savaně trvá jen jedno až dvě kola, než dojde k prvnímu střetu mezi hráči. Políček je na plánu opravdu málo a každé z nich se počítá. Hráči se tak v podstatě od samého začátku až do úplného konce neustále připravují o nadvládu nad drahocennou půdou a vždy, když přijdou na tah, se musí znovu co nejefektivněji roztáhnout po mapě.

Zde je potřeba zdůraznit jeden z nejchytřejších systémů Savany – vojáci, šamani ani šampióni nepřicházejí o život! To znamená, že jakmile jednou dostanete svoji figurku na plán, zůstane tam, dokud o ni nepřijdete vlivem ztráty nenakrmené karty.

V praxi to znamená to, že se soupeře nikdy pořádně nezbavíte, jen ho dočasně odsunete na vedlejší kolej. Svým způsobem je absence vraždění i na obtíž. Je totiž mnohem těžší jiného hráče ovlivnit. Nepřipravíte ho o figurku ani o kartu, můžete ho jen vystrčit z jeho území a z vlastní armády udělat hranici tak, aby jich svým příštím tahem získal zpátky o něco méně. Svým způsobem je Savana vlastně docela logickou hrou, takovým příjemným puzzlem.

Chytrost systému je patrná i v jednoduchosti soubojů. Žádné házení kostkou, přičítání tajných hodnot z karet, řešení různých sil figurek a podobně. Jednoduše musíte na pole soupeře přimašírovat s armádou, která má v sobě alespoň o jednu figurku více.

Poražený soupeř se stáhne na své jiné nebližší území a hotovo. A protože se figurky nezabíjejí, ale přesouvají do bezpečí ke svým kamarádům, každý útok na hráče ho sice připravuje o další území, ale zároveň mu automaticky vytváří čím dál početnější armády.

zdroj: Vlastní foto autora

Zanedlouho vaše řady prořídnou, protože zároveň necháváte figurky za sebou na dobytých polích, abyste savanami nakrmili karty a ruinami získali body, až už nebudete schopní hráčovu armádu přečíslit. Geniální.

K masakrování, tedy vlastně pouhému odstrkování, vás nemotivuje jen snaha udržet si co nejvíce karet a s nimi i možnosti, ale především zisk vítězných bodů. Ty obdržíte jednak za útok armádou obsahující šampiona, jednak z některých karet, jednak za šamany okupující lesní ruiny na mapě, o něž je logicky obrovská rvačka.

Hráči získávají nové karty, přetahují se o území a připisují si body do doby, než dojde balíček karet, takže se ve hře pokaždé odehraje stejný počet kol a závěr nepřichází nečekaně. I v posledním tahu je potřeba řešit nakrmení karet, za které jsou v samotném závěru dodatečné body, a může se vyhodnocovat.

Savana je opravdu rychlá hra, pokud tedy nehrajete s až příliš přemýšlivými hráči, kterým může vymýšlení optimálního rozložení bodů pohybu pro získání co nejvíce území pořádně zavařit mozek. Hra je krásně nekomplikovaná, obsahuje jen nejnutnější minimum systémů, neplní se zde žádné úkoly, hráči nemají speciální schopnosti a tak podobně.

zdroj: Vlastní foto autora

Po většinu času je vaše počínání silně taktické, ale nemohu popřít přítomnost náhody, která některým hráčům dokáže zkazit radost ze hry. Stane se, že pro vás v nabídce karet zbydou samé nezajímavé kusy – některé karty jsou rozhodně lepší než jiné, a když se vám dlouhodobě vyhýbá karta kupříkladu umožňující přístup k šamanům schopným bodovat ruiny, soupeři vám svými body začnou utíkat. A protože je neovlivníte jinak než dočasným vystrnaděním z mapy, body se dohánějí těžko.

Přítomnost šampiónů v armádě je vyloženě náhodným ziskem vítězných bodů, bez kterého bych se – zcela upřímně – obešel. Za útok šampionem si sáhnete do pytlíku obsahujícího žetonky se 2 až 5 body. Za každý další útok ve svém tahu taháte další, ale na konci kola si smíte ponechat jen jeden z nich, samozřejmě ten nejhodnotnější.

I přes několikanásobné tahání se může stát, že jednomu hráči přijde několik pětek, zatímco druhému samé dvojky, a vznikne tak značný bodový rozestup za naprosto identický herní úkon. Do hry to sice vnáší napětí a až do samotného konce se neví, kdo vyhrál, jelikož tyto body si hráči drží tajně, ale do Savany, která se jinak chová jako poctivá strategie, mi to zkrátka moc nesedí.

Něco vám ale prozradím: Nejsem z těch, kterým by to zkazilo zážitek. Savana je pro mě ve skutečnosti jedním z největších překvapení loňského roku. Pokaždé jsem k ní sedal s obrovským nadšením a pokaždé nadšený i odcházel, ať už jsem v partii dopadl jakkoliv.

zdroj: Vlastní foto autora

Hra mě totiž nadchla velmi chytrým systémem řady karet a ještě chytřejším soubojovým systémem, který se musí zažít, abyste jeho možnosti docenili. Obdivuji jeho stálost. Kdyby figurky umíraly, museli byste pokaždé vše budovat od začátku. Takhle máte vše neustále k dispozici a v každém svém tahu s tím dokážete pocitově velké věci, i když víte, že vás soupeři zase zpacifikují. O tom to ostatně je, o neustálém přelévání moci, o opakujících se epických tazích, kdy si podmaníte klidně půlku mapy.

Dokonce zde funguje zcela logické spolčování hráčů, kteří jsou bodově pozadu, proti hráči, který je na koni. Kdyby se přirozeně nespojili, nevystrkovali ho z lesů s neustále bodujícími šamany a nebránili mu v návratu, nikdy už by ho v bodech nemuseli dohnat.

Savana funguje skvěle v každém počtu hráčů. Ve dvou, třech i čtyřech se používá jiná herní mapa, tedy pokaždé je oblast správně zhuštěná a konflikt je od prvního okamžiku na dosah. Ve dvou hráčích dochází k jediné úpravě pravidel, a to odhazování karty z nabídky na konci každého tahy, tedy jako kdyby hráli čtyři hráči (hra díky tomu netrvá dvakrát déle). Zamrzí leda tak absence sólového módu.

Zmínit se musím ještě o vizuálním provedení hry. Karty jsou sice strohé, neobsahují žádné ilustrace, ale hra i tak na stole vypadá moc pěkně a je přehledná. Nádherné ilustrace najdete na krabici a kartách hráčů, o zbytek se postará čistá mapa posetá krásnými dřevěnými miniaturami s detailně vyřezanými tvary. Pravda, někdy si hráč nevšimne cizího vojáka ukrývajícího se za šampionem či se voják a šaman pod jistým úhlem jeví totožní a dojde k jejich nechtěné záměně, ale nejde o nic fatálního.

Vzato kolem a kolem, Savana sice není dokonalá a občas může být až příliš ovlivněná náhodou, ale většinu času nabízí přímý, svižný, jednoduchý, ale přesto komplexní zážitek, který zaujme dvěma stěžejními a chytře navrženými mechanismy karet a soubojů. Zprvu jsem nechápal, co se na takové malé hře vyvíjelo 10 let, ale vytříbenost herních mechanismů a čistota pravidel zjevně nevznikne přes noc.