Ostatně, psal to i Karel Drda ve svých dojmech z hraní – „Zoo Tycoon se pro určitou cílovou skupinu hráčů a novopečených otců může stát rozhodujícím faktorem pro pořízení nové konzole.“ Jednoduchá strategie kombinovaná s možností procházet svým výtvorem a hlavně komunikovat se zvířaty sahá daleko za diskutabilní simulace domácích zvířat stylu Nintendogs.

Vlastní zoo totiž jen tak nepostavíte a mezi námi, já bych tu pazouru při servírování banánu šimpanzovi také neriskoval. Právě onen strategický element tvorby vlastní zoo spojený s následnou interakcí dělá ze Zoo Tycoon skvělý titul pro rodinné hraní, což bývá často nálepka, která skrývá předhození titulu dítěti, přičemž rodič si čte na pohovce. Tady si umím představit, že rodiče hrají společně s ratolestí a celkově to propojují jak se vzděláváním („budeme si povídat o zvířátkách“), tak i s reálnou návštěvou zoo, která na tu virtuální může navazovat.

Minihry, jako je mytí slona mohou být sympatickým zpestřením. Napomáhá tomu i vysoká kvalita vizuálního zpracování, ať už jde o prostou, velmi reálnou podobu zvířat, tak i samotnou animaci, která bývá u herních zvířat často problém a tady vypadá solidně a uvěřitelně. Stejně tak mi tu přijde i ten Kinect odůvodněný, protože se s ním dá dobře zapojit do oné interakce, ať už je to podávání ovoce zvířeti, tak i ono šklebení se na virtuálního lva. Který navíc má tu slušnost a na rozdíl od toho reálného se znuděně neotočí a neodejde pryč.

Pokud byste se chtěli nad Zoo Tycoon ušklíbat, vězte, že tohle je přesně ten typ titulu, který může rozhodovat o tom, která z nových konzolí v rodině skončí, zvláště v době multiplatformních titulů, kdy i malá výjimečnost pomáhá – a to, že se nesnaží o hardcore ekonomickou simulaci chodu zoo není slabina. Zoo Tycoon vyjde 22. listopadu na Xbox One a X360.