Božík vystudoval psychologii a podobnou perspektivou tak Cesta hrdiny na hry i nahlíží. Dojde tak sice na jednoduchý popis principů MMO, už během pěti minut se ale objevují pojmy jako gender bending / swapping případně film řeší projekci hráče do avatara. Ke cti díla se tak ovšem děje s takovou vysvětlovací omáčkou, že i naprostý laik vše zdárně pochopí.

Nutno zmínit, že co do střihu nebo dokumentární nápaditosti Cesta hrdiny není zrovna oscarovým počinem - studentská tvorba je ze snímku cítit na míle daleko. Na nějaké mooreoviny nebo klusákoviny, jako třeba hypotetické kontaktování hráčů léčených ze závislosti a jejich následného odvedení k ultra hi-end PC sestavě se superrychlým připojením, záchodem a hromadou připravené pizzy (nebo něco podobně vypečeného), tu vskutku nedojde. Zrovna tak jako nedojde na lepší kameru nebo zvuk. Nejedná se tedy o záležitost hodnou například kina.

Jestli však Cesta hrdiny neexceluje po formální stránce, nabírá plusové body skrze vyvážené vykreslení problematiky. Sestává se v podstatě z hromady vzájemně prostříhaných rozhovorů, které hraní MMO her properou z hlediska hráčů a odborníků, pozitivně i negativně. Přímočarost a absence hrátek s obrazem, zvukem i tématem zase zajišťují, že Cestu hrdiny pochopí i vaše babička.