Tajemník ministra kultury Arsenij Mironov přišel s tím, že Rusko potřebuje patriotické hry, aby vylepšily obraz ruského vojáka či válečníka. Není se čemu divit. Rusové jsou patrioti a je pravda, že ve hrách dostávají dlouhodobě psí hlavu. Paradoxně však bayovské duo Call of Duty a Battlefield přináší snad nejvíce kladných hrdinů ruské národnosti, byť většinou přihodí samozřejmě i padoušké Rusy.
Mironov se tedy domluvil se zástupci Ministerstva průmyslu, že rok 2014 bude rokem ruských her, které budou patriotické. Proč ne. Sice vždy vyznívá trochu divně, když se národ bije v hruď befelem shora, ale jiné národy to zase zvládají i bez befelu. Hry by měly kromě vlastenecké hrdosti a snad také zábavy přinést i historickou akurátnost, což by měla zajistit Ruská historická vojenská společnost. První titul z této řady by se měl věnovat 1. světové válce a měl by využít příležitosti jejího stoletého výročí.
Ano, to zní skvěle! Her z tohoto období je jako šafránu a dobrá, historicky přesná hra by byla skvělá. Bohužel, u tohoto záměru Mironov nekončí. Rád by totiž kontroloval, jaké hry se do Ruska dostanou ze zahraničí. Jako příklad toho, že zahraniční hry poškozují obraz Ruska a ruských vojáků, Izvestija uvádí švédskou (sic!) hru Company of Heroes 2, kde „se veterán z války chová jako zločinec a granátometem v ruce zapaluje domy civilistů … hra nebyla ani přeložena do ruštiny, ale stala se populární u našich teenagerů“.
Jakkoliv myslím, že byl děj CoH2 pitomý, tohle je už postavené na hlavu. Horší je, že Mironovův návrh se líbí státní dumě a kdo ví, zda se neurodí nějaký nápad na cenzuru dovozu určitých her. Z dumy se ozývají hlasy, že pro výchovu by byly dobré hry, které by zpracovávaly příběhy bohatýrů jako je Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič nebo bitva na Kulikově poli. A opět, proč ne. Takové pěkné historické RPG s Muromcem nebo dobrá strategie, tím málokdo pohrdne. Ale víme jak dopadají státem řízené projekty, které ještě mají plnit ideologicko-vzdělávací roli...
V Izvestiji se ještě můžeme dočíst, že dle psychologů se opakované nepravdy ve formě zábavy stávají v dětské mysli fakty a „děti, které sledovaly film Pearl Harbour, si myslí, že Američané bitvu vyhráli“. To je sice asi pravda (přijímání nepravd za fakta, ne Pearl Harbor), ale vyhlášení, že tedy státní propaganda přebije ony „nepravdy“, nepůsobí zrovna důvěryhodně.
