Tento článek vyšel původně v magazínu LEVEL 240, který je v této chvíli ještě stále dostupný na stáncích.

Spustit na moderním systému hru z devadesátých let zkoušel snad každý druhý. A většinou se stejným výsledkem, jako když se pokusíte odemknout FABku čipovou kartou. Jeden z velkých zlomů nastal s příchodem Windows XP, které už oproti svým předchůdcům nebyly postavené na starém dobrém DOSu.

Byť je možno si otevřít příkazovou řádku, která DOS připomíná, už se jedná jen a pouze o příkazovou řádku, ne o plnohodnotný operační systém. Výrazné navýšení operační paměti v posledních letech navíc vedlo k zavedení 64bitových operačních systémů, které přišly o jednu z dřívějších vlastností: schopnost spouštět 16bitové aplikace.

K tomu si připočítejte přeskupení či rovnou odstranění některých systémových souborů, jinou adresářovou strukturu, nutná administrátorská oprávnění, uživatelské účty a další velké změny a vznikne operační systém, který je sice moderní a takřka neomezeně univerzální, avšak bez oběti to nepůjde – a tou obětí je právě zpřetrhání některých pout se zastaralými technologiemi.

I tak se ale Windows řadí k těm lepším operačním systémům, kde není většinou problém rozjet více než 10 let starou aplikaci bez problémů. S hrami je to ovšem trošku jiné, protože ty vyžadují velmi specifické prostředí ke spuštění a správné funkcionalitě.

zdroj: tisková zpráva

Dosbox a jeho mutace

Jestliže se o staré hry trochu zajímáte, určitě jste už narazili na aplikaci jménem DOSBox. Jedná se o emulátor operačního systému DOS, který je velmi otevřený, tudíž na něj lze narazit na nepřeberném množství platforem, nejen na Windows. Mezi jeho nevýhody patří, že i při snaze spustit 3D akci z poloviny devadesátých let, klidně využijete výkon dvoujádrového procesoru na 2,5 GHz do poslední kapky.

Na vině je takzvaný Protected Mode, jedna z vlastností původního DOSu, která hrám dovolovala přístup k mnoha funkcím moderních procesorů, které nebyly běžně dostupné v tzv. real módu. K tomu si připočtěte ještě extendery typu DOS/4GW obcházející tehdejší limit 640 kB operační paměti a náhle zjistíte, že DOSBox musí v jednom okně vytvořit zbrusu nové prostředí, jako stvořené právě pro staré hry.

DOSBox je vhodné před použitím správně nakonfigurovat a také dávat pozor na počet cyklů, ve kterých emulátor běží. Občas je nutno pomocí kombinací kláves CTRL+F11 či CTRL+F12 cykly vyladit, aby bylo hraní plynulé. Samotná konfigurace DOSBoxu vypadá zpočátku jako velká věda, ale naštěstí je příslušná Wiki dobře zásobena informacemi, a tak by neměl být problém si po pár minutách nějakou tu starou pařbu zase po letech vyzkoušet. Tedy za předpokladu, že si budete pamatovat DOSové zkratky.

Ale to není vše! Ještě než se vrhnete na oficiální stránku www.dosbox.com, je tady jedna lepší varianta. Vzhledem k tomu, že je tento software open-source, povedlo se šikovným vývojářům aktuální build tzv. „forknout“ (vytvořit vlastní vývojovou větev) a přidat do něj základní podporu pro 3D akceleraci. Do této upravené varianty si můžete nainstalovat Windows 95 či Windows 98 a vyzkoušet si jednu z řady akcelerovaných her z konce devadesátých let.

Samozřejmě tu není záruka, že se grafika bude zobrazovat korektně a většinou to bývá i pořádná nálož pro procesor, výsledky jsou ale (pokud se zadaří) skvělé. A tak si můžete na virtuální grafické kartě Voodoo zahrát prvního Tomb Raidera, Blood, Carmageddon či první Unreal. Často aktualizovanou alternativní verzi DOSBoxu si můžete stáhnout z ykhwong.x-y.net. Druhý, již poněkud zastaralý emulátor je na www.si-gamer.net.

zdroj: tisková zpráva

You fight like a dairy farmer!

Kdo poznal citát z legendárního Monkey Islandu, už pravděpodobně ví, která bije. Řeč je o technologii SCUMM (tedy Script Creating Utility for Maniac Mansion), určené primárně k vývoji hry Maniac Mansion. Ovšem ukázalo se, že jde o natolik výborný počin, že byla nakonec technologie použita při výrobě několika desítek dalších her. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně specifické vývojářské prostředí, dávalo smysl stvořit ScummVM, kde VM znamená Virtual Machine. Zkrátka virtuální stroj, který vám dovolí zahrát si největší pecky adventurní historie. A to už něco znamená!

ScummVM není na poli emulace žádným nováčkem, jeho historie sahá až do roku 2001 a na výsledném produktu je to velmi dobře vidět. Krom toho, že aplikace funguje na jedničku a dokonce vám dovolí přidávat ke hrám nejrůznější rozšiřující balíky, je oficiální stránka scummvm.org narvaná návody, informacemi o kompatibilitě a dalšími zajímavostmi až k prasknutí. Vývoj se zdaleka ještě nezastavil, a to ani přes fakt, že u většiny her v tabulce svítí zelená políčka „Good“ a „Excellent.“

V podstatě asi největším problémem u ScummVM je snaha rozjet hry z všelijakých pokoutných zdrojů: různé re-packy, ripy a další nestandardní formy distribuce občas nemusí fungovat zcela korektně, a pak už funguje jen metoda pokus-omyl.

zdroj: tisková zpráva

Wrappujeme

Další možností, jak v moderních Windows spustit starší akcelerované hry, jsou takzvané wrappery. Wrapper je zjednodušeně řečeno tlumočník, který překládá všechny příkazy směřované na rozhraní Glide (využívané s 3Dfx) do Direct3D, kterému současný hardware a software rozumí. Mezi nejlepší volby patří bezesporu nGlide, protože vyžaduje minimální instalaci v podstatě bez nutnosti cokoliv nastavovat a parádní výkon. Jedinou nevýhodou může být fakt, že nepodporuje automaticky všechny hry, ale podpora je postupně přidávána.

Na druhou stranu největší pecky z konce devadesátek zvládá s naprostým přehledem. Požadovanou hru stačí jen spustit, nGlide si sám pohlídá spuštěný proces a automaticky vykoná nezbytné kroky k nastavení funkční konfigurace. Neobejde se to samozřejmě bez přehrání klasického loga 3Dfx, které budu mít už navždy spojené s obdivováním nabušeného počítače za padesát tisíc korun v pokoji mého bratrance před šestnácti lety.

Za zmínku stojí i program Glidos, který původně vzniknul čistě jako způsob jak na moderních systémech zprovoznit původního Tomb Raidera. Postupně se přidávala podpora i pro další hry, tudíž si můžete vyzkoušet třeba The Elder Scrolls Adventures: Redguard, Dreams to Reality nebo třeba Extreme Assault. Funguje poměrně spolehlivě, bohužel ale není zdarma a ve hře otravuje rotujícím logem. Je otázkou, zda investujete deset dolarů, nebo si raději stáhnete bezplatný nGlide.

Naprosto perfektní je ale fakt, že spousta demoverzí starých titulů se stále povaluje po pavučinami opředených zákoutích internetu – a navíc mají co do velikosti sotva 20 MB, což je na dnešní dobu, kdy i mobilní aplikace mají často i víc než desetkrát větší objem, zvláštním způsobem úsměvné. Jo, takhle to dřív bylo.

zdroj: tisková zpráva

Staré dobré hry

Dnes se jmenuje GOG, ale dřív si internetový obchod na stejnojmenné doméně říkal Good Old Games, což vzhledem k jeho tehdejší náplni sedělo stoprocentně. Nastartoval v roce 2008 a udělal něco, co ho katapultovalo do síně slávy: začal prodávat staré vykopávky za pět až deset dolarů. Ovšem staré vykopávky pečlivě připravené a zabalené tak, aby i nezkušený uživatel mohl jen stáhnout instalátor, rozbalit data na disk, kliknout na spouštěcí soubor a hrát.

Nabízené tituly byly distribuovány s předkonfigurovaným DOSBoxem či ScummVM a často i doplněny o poslední patche a aktualizace. A nešetřilo se ani na bonusech: artworky, originální naskenované manuály, soundtracky... Všechny ty věci, které jsme tu v devadesátkách pomalu ani nezažili, protože při tehdejších cenách her všichni „pirátili“ ostošest a o něčem takovém, jako jsou nějaké knížky s koncepty, snad běžní hráči ani nepřemýšleli.

Jak ale Good Old Games s postupem času nabral neuvěřitelné tempo, nabalily se na zprvu silně retro projekt i tituly nové a ne vždy nezbytně „good.“ Web se proto přejmenoval na neutrální gog.com, ale cenová politika i obrovská nabídka starých titulů zůstaly. Pokud navíc máte s nějakou hrou problém, lze se obrátit i na poměrně příjemnou komunitu, která celý web obklopuje a navzájem si radí jak rozjet letité klasiky.

Veškeré objednávky na GOGu jsou vyřizovány digitálně, takže hráči lačnící po získání historické obří krabice se šesti disketami uvnitř se musí poohlédnout spíš po klasických aukčních portálech. Přesto je ale zajímavé, že prakticky nikdo se nesnaží lézt GOGu do zelí. Občas lze na optimalizovanou verzi nějaké staré klasiky narazit na Steamu, většinou se ale jedná přímo o dílo vlastníků původní hry.

zdroj: tisková zpráva

Rybkova metoda

Přátelé, kdo z vás nezná Jirku Karáska – tedy vlastně Michala Rybku... ale ne, nebudeme parafrázovat „Cimrmany“. Jenže právě Michal by vám nejlépe osvětlil (a také to rád a pravidelně činí), jak zajímavá je hardwarová historie a že se zdaleka nejedná o jednoduchý koníček. Přesto jednou z nejlepších možností jak autenticky zakusit herní historii je na dobovém počítači. Ve výsledku se nemusí jednat ani o kdovíjak náročnou investici, ale vyplatí se dávat si pozor na komponenty, které vybíráte.

Dnes už je doba jinde a grafické karty se, mimo jiné i díky konzolím, dělí už jen na dvě skupiny: grafiky, na kterých se hra seká a grafiky, na kterých jede hra plynule. Jenže dříve byla situace podstatně komplikovanější. Nějaký ten technologický průlom se konal div ne ob dva dny, Windows rozhodně nebyly tak stabilní, jako jsou dnes (ať už nadáváte sebevíc) a na nějakou sofistikovanou distribuci aktualizovaných ovladačů jste mohli téměř zapomenout – nejlépe se k vám nový software dostal na přiloženém CD u některého z distribuovaných magazínů o počítačových hrách.

S trochou štěstí narazíte třeba na Pentium MMX s frekvencí někde mezi 233 a 350 MHz, k tomu macatých 256 MB RAM a pevný disk o bohatě dostačující kapacitě 12 GB. A to, pěkně prosím, klidně i za čtyři stovky. O něco větší péči je potřeba věnovat nákupu grafické karty či akcelerátoru. Zkontrolujte si, zda vámi zakoupená základní deska používá „moderní“ slot AGP či jestli se spoléhá na PCI a pak se mrkněte po Voodoo 3 s parádními 12 MB videopaměti.

Nebo zkuste nalistovat některý z dobových Levelů a přečtěte si, na jakém hardwaru tehdy kluci testovali. Pro doladění atmosféry doporučujeme vyboulený patnáctipalcový monitor formátu 4:3 s přidělaným sklápěcím filtrem a zažloutlou klávesnici Chicony s mechanickými spínači. A pamatujete, jak se čistila kulička v myši?

S minimem úsilí a v podstatě za pár stovek si lze z burzy pořídit pařanský stroj, který v polovině devadesátých let minulého století stál několik desítek tisíc. Nevýhodou je, že pro něj budete muset vyšetřit nemálo místa a až se starých her nabažíte, případně se chytíte za hlavu v šoku z toho, co jste kdysi pokládali za herní klenoty, bude vám bachratá chrčící bedna akorát překážet. Ale co, třeba ji pošlete do dalšího kola a uděláte radost jinému nostalgikovi.

zdroj: tisková zpráva

Emulátory obecně

Zatím jsme se bavili převážně o hrách pro DOS či staré Windows. Ale co když raději vzpomínáte na dlouhé hodiny strávené u Amigy, Atárka či dokonce Commodoru a ZX Spectra? Dobrou zprávou je, že díky (na dnešní poměry) směšně jednoduché technologii je emulátorů pro nejrůznější staré mašiny jako máku. Stačí jen nasypat do Googlu dotaz na konkrétní platformu a záhy vám vyjede seznam nejrůznějších možností.

Emulátory jsou k dispozici i na mobilních platformách, jejich význam je však ve většině případů dosti zvláštní, protože tehdejší systémy rozhodně nebyly vyvinuty s vidinou ovládání přes dotykovou obrazovku. Je to jako pást kočky – teoreticky to je možné, ale potěšení z toho mít pravděpodobně nebudete.

Kde ale tyto programy mají smysl podstatně větší, jsou nejrůznější androidí mini-PC, které pomocí HDMI kabelu propojíte s televizorem. Zařízení za pár stokorun vám bez mrknutí oka předvede emulaci nejen nejstarších herních konzolí, ale i těch novějších, které se vám budou ovládat podstatně lépe s gamepadem připojeným přes USB – což je něco, co u telefonu nefunguje až tak dobře. Navíc je tu přidané pohodlí ve formě HDMI výstupu, tudíž nemusíte řešit SCART konektory, připojování přes anténu a další vylomeniny.

Emulátory modernějších konzolí typu PlayStation 2 či Nintendo GameCube už jsou zase tak trošku jinou kapitolou a věnovat se jim budeme třeba zase někdy příště.

zdroj: tisková zpráva

Je to pryč...

Člověku nemusí být padesát, aby si mohl čas od času připadat trošku starý. Tu a tam se ten pocit objeví snad u každého, kdo třeba jen sotva vyrostl z dětských bot. Dříve to bylo všechno takové... snad jednodušší, snad hezčí a přívětivější. Méně starostí, víc času. Zůstává vzpomínka na maminku volající z kuchyně, že je čas k večeři – zrovna když se na obrazovce objeví finální boss. Vytlačujeme nepříjemné vzpomínky a naopak ty příjemné si automaticky spojujeme s tím, co jsme tehdy dělali. Asi proto nám tehdejší hry mohou připadat dokonalejší, hratelnější, lepší.

Určitě není na škodu si dvacet let staré hry připomenout. Stárnou, to ano. Výrazněji než filmy, výrazněji než muzika. Jistě, najdou se opravdové klasiky, které obstojí i v dnešní době. Ale pokud se vydáte jednou z popsaných cest do minulosti, možná zjistíte, že ne každá hra je tak nadčasová, jak jste si mysleli. Vzpomínky jsou jistě krásné, ale sami se někdy zkuste přesvědčit, jestli ta minulost není zbytečně přeceňovaná. Za sebe říkám jediné – na ty desítky hodin strávených u prvního Dooma budu tiše vzpomínat rád.