|
Když se řekne „Laos“, vytane na mysli většiny z nás slovo „Kambodža“
a když se řekne „Pivotal Games“, vybavíme si sérii Conflict.
Je to přirozené, neboť britští vývojáři prakticky nevydávají nic jiného,
než jen nové a nové „Konflikty“. Jednotlivé díly série se pak jeden
od druhého moc neliší, pouze prostředí se mění a to podle trendů.
Nyní je v módě boj proti terorismu a aktuální přírůstek, který se
měl původně jmenovat Crossfire, to samozřejmě reflektuje.
• Změna konceptu
Conflict: Denied Ops je ale v rámci série přeci jen v něčem výjimečný.
Jde o první hru, která vychází také ve verzích pro next-gen konzole
a i z toho důvodu se vývojáři rozhodli upravit její pojetí. Namísto
tradiční third-person akce tu máme střílečku, nahlíženou z pohledu
první osoby, a obvyklá mnohačlenná zásahová jednotka byla nahrazena
minitýmem čítajícím dva členy.
Tato redukce měla řadu důvodů. Tím nejpodstatnějším je umožnění kooperativní
souhry dvou živých hráčů a pak také level design. Neválčí se v poušti
nebo v džungli, prostor dostávají i interiéry, a v úzkých chodbách a
uličkách by se přeci šestičlenný tým kočíroval dost špatně. Navíc platí,
že čím méně účastníků ve hře je, tím více prostoru se dostává jejich
charakteru. Odosobněná zásahová jednotka je minulostí, hrdiny Denied
Ops jsou pánové Graves a Lang.
První jmenovaný – konzervativní veterán, který si zažil své – nosí odstřelovací
pušku, se kterou trefí mouchu mezi oči na kilometrovou vzdálenost. Lang
zase zosobňuje stereotyp bláznivého Afroameričana, který má snahu komentovat
vše, co vidí, peprnými slangovými výrazy. Této jeho prdlé osobnosti
odpovídá i výzbroj – těžký kulomet a raketomet. Je sice škoda, že autoři
hry natolik zabředli do bažiny béčkových akčních filmů a nenabídli skutečné,
zajímavé osobnosti, ale na druhou stranu, v rámci plytkého příběhu by
takový element působil asi jako pěst na oko.
• Za Ramirezem
až na konec světa
Příběh je pouze účelový; jde pouze o záminku k procestování rozličných
lokací. Brífinky se zmiňují o jakémsi generálovi Ramirezovi, jenž je
zapleten snad do všech zločinných akcí na světě, a tak tohohle arciďábla
budete stopovat v Rusku, Jižní Americe, následně odhalíte jeho kontakty
s drogovými bossy v Africe, než zjistíte, že má co do činění jak s jadernými,
tak i biologickými zbraněmi. Budete-li mít trpělivost a trochu toho
štěstí, tak zabráníte virtuální zkáze, generála polapíte a Langovými
ústy mu vmete do tváře, „jakej že je to motherfucker“.
Lokace se tedy výrazně odlišují, ale s průběhem misí už to tak rozmanité
není. Úkoly spočívají většinou v dobrání se nějakého místa a stisknutí
aktivačního tlačítka. Poté zpravidla následuje návrat k lokaci, kde
začala mise a vyčistění nepřátel z evakuační zóny. Abych ale Conflictu
nekřivdil, tak musím dodat, že v několika málo situacích hra nabízí
možnost volby.
Na mysli mám zejména úvody misí, kterými se můžete proplížit, aniž byste
vzbudili pozornost osazenstva základen. V těchto momentech se vyplatí
počkat, než zůstanou na place jenom stráže, které pak tiše zlikvidujete
pomocí Gravesovy sniperky. Případy, kdy se netrefíte a upoutáte na sebe
pozornost stráží, se pak dají mnohdy vyžehlit tím, že ohlídáte tlačítko
alarm a to tak, že zabijete každého, kdo se k němu přiblíží.
• Dokonalá spolupráce
Okamžiky, kdy má celou situaci pod palcem pouze jeden z dvojice, jsou
však pouze výjimečné. Povětšinou se vyplatí spolupráce a ta funguje
perfektně i tehdy, nemáte-li po ruce kamaráda, který by za druhého z dvojice
přebral otěže. Ten druhý je totiž vždy v moci vašich příkazů a samostatně
operuje jen omezeně. Můžete počítat s tím, že váš parťák bude opětovat
střelbu, hledat si vhodné krytí a dokonce i mírně ustupovat, bude-li
pod těžkou palbou. Pokud jej ale zanecháte na začátku mise, pak tam
zůstane.
Základní příkazy obstaráte jedním tlačítkem myši. Pro určité situace
je k dispozici i menu, kde můžete zvolit konkrétní útoky. Ty nabývají
smyslu spíše v pokročilých fázích hry, kdy odměnou za splněné mise dostanete
nové zbraně, či vylepšení těch stávajících (nové granáty, přídavná brokovnice).
Tento systém je plně dostačují, povel se totiž vždy přizpůsobí objektu/místu,
na které míříte (zacílíte-li na helikoptéru, parťák sám vytasí raketomet
a sestřelí ji), a pakliže chcete něco opravdu speciálního, jednoduše
se na kolegu přepnete a provedete to sami. Jakmile však zasednete
za volant některého z vozidel, které se sem tam objeví, dostanete
ve většině případů po kontrolu činnosti obou vojáků najednou, tedy
jak střelbu, tak i řízení.
• Nedokonalá
AI
Nepřátelům bohužel do vínku naopak moc inteligence dáno nebylo. V některých
momentech sice překvapí (třeba když střílejí z krytu naslepo, anebo
když vám pod nohy hodí granát), avšak vesměs jsou to tupci. Souhrnně
řečeno, největším problémem je, že ne vždy reagují a velmi rychle
zapomínají. Párkrát se mi stalo, že jsem se musel stáhnout z přestřelky
za nejbližší roh, abych se regeneroval, a nepřátelé se mezí tím vrátili
do módu „tupého okounění“ a dělali, jako by se nic nestalo.
Takových příležitostí dostanou však jen velmi málo a většinou pojdou
dříve, než vás spatří. Bystří designéři totiž rozmístili po celé hře
desítky barelů a nádrží s výbušnými látkami, takže stačí nevinný pšouk
a level je v jednom ohni. Být jimi, snažil bych se výbuchy naopak
co nejvíce omezit, protože efekty, které provázejí explozi, nejsou
zrovna něčím, čím by se v roce 2008 měla nějaká hra chlubit.
• Předpotopní
zpracování
A totéž vlastně platí o levelech jako takových. Některé lokace – bez
nadsázky řečeno – působí opravdu, jako by jej splácal nějaký nováček
v editoru Dooma. Jako by nestačilo, že jsou poskládány z velmi jednoduchých
tvarů, ony dokonce obsahují i spoustu nelogických řešení. Většina
těchto zmetků a architektonických komplikací (jež vás nutí dlouze
hledat nové cesty) asi byla vytvořena schválně, aby natáhla „trvanlivost“
hry. A vida, nakonec se to podařilo dotáhnout na „závratných“ šest
hodin čistého času.
Tuto technickou mizérii nezachraňují ani textury, které jsou zpravidla
rozmazané, ani modely postav (ty jsou alespoň průměrné) a už vůbec
ne fyzika. Conflict: Denied Ops nabízí cosi, co nese název Puncture
Technology a jde prý o vychytávku, která zaručuje zničitelnost prostředí.
Nedokážu pochopit, jak si něco takového mohli vývojáři dovolit vyzdvihovat
– první Red Faction je na tom v tomhle ohledu mnohem lépe, natož pak
chystaný Battlefield Bad Company (soudě dle prezentace skutečné mise).
další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii
Abyste rozuměli, prostředí je v Denied Ops zničitelné pouze
částečně - jde o předpřipravené objekty a místa. Poznáte je tak, že
jsou na rozdíl od lesklého okolní podivuhodně matné a světlé. A ani
jejich likvidace nevypadá tak, jak by vypadat měla. Při té vší ošklivosti
běží PC verze na nadprůměrně výkonné sestavě rychlostí cca. 30 FPS
a občas dokonce i zakolísá.
• Závěr
 I přes všechnu
tu kritiku hodnotím hru jako lehce nadprůměrnou. Zpracování sice zážitek
hodně sráží dolů, ale kooperativa, ať už ta virtuální nebo s kamarádem,
je prvkem, který hratelnost ozvláštňuje a možná vás donutí k tomu,
že se ke hře časem vrátíte. Ostatně, ani obyčejný multiplayer, i když
nabízí jenom tři standardní módy (DM, TDM, Conquest), také není špatný
a dokonce podporuje VoIP komunikaci.
trailer 2 - stažitelná
verze (27 MB, HD)
developers diary - stažitelná
verze (29 MB, high-res)
Stáhněte si: Demo,
Videa, Trailery...
Související články: Novinky,
Conflict:
Vietnam recenze (2004), Conflict:
Desert Storm II recenze (2003), Conflict:
Desert Storm recenze (2002), Vše
o Conflict: Global Storm (2005)
|
