Předchozí díly samurajské akce Way of the Samurai umožňovaly podobná rozhodnutí exkluzivně na PlayStation platformách, ovšem třetí pokračování tyto možnosti přináší po třech letech od vydání originálu i na PC. To jde ovšem ruku v ruce s očekávatelným stigmatem zastaralého portu hry pro dosti úzké publikum. Říkám to hned z kraje - Way of the Samurai 4 (dále jen WotS4) rozhodně není hra pro každého a vůbec bych se nedivil, kdyby se polovina hráčů nepřinutila překousat ani přes intro.
Lekce historie nenalezena
Ne každému totiž sedne moderní dálněvýchodní stylizace. Příběhově se jedná o zhruba tak céčkové anime, prokreslení postav tomu odpovídá a stejně tak všeobecné vyznění hry. Témata, která si WotS4 bere na paškál jsou sice hlubšího rázu - xenofobie, fetišismus, národní cítění či zrada, ale scénář je veskrze plytký, takže se míjí výraznějším účinkem. Narazíte sice na melodramatické chvilky, ale ty stejně působí jak pěst na oko.
Ne každému rovněž přijde k chuti tradičně stupidní japonský humor - třeba když se velitelka britské stráže jmenuje Melinda Megamelons. He he. I když to je, mám takový dojem, spíš překladatelské extempore. Většina ostatních fórků je zhruba na úrovni Takeši Kitanova Zatóičiho, což nakonec není až takový děs.
Rovněž nelze očekávat nějakou věrnou sondu do historie Japonska, i když co se týče samotných dobových reálií, je hra občas až překvapivě příjemně přesná. Zkrátka a dobře, první půlhodinka bude rozhodující, zda se samurajským dobrodružstvím necháte strhnout, či jej otráveně vypnete.
Musím se přiznat, že po prvním zaslechnutí hlasu britské velvyslankyně, který je tak monstrózně kawaii, že se i mně, a to mám pěkných pár anime za sebou, zvedl žaludek, jsem málem skončil v té druhé skupině. Přinutil jsem se ale hrát dál - a díky bohu za to.
Komorní nó
Hra vás jen s velice sporadickým tutoriálem vrhne rovnou do bitky v přístavu ikonicky japonského města Amihama. Občas někoho posekáte, horem dolem se načítají nějaké body, neustále se něco odemyká, uběhnou dvě hodiny a najednou... konec. Můj samuraj skončil v kotli s vařící vodou a já se jen nevěřícně díval na závěrečné titulky. To jako fakt? Počkat, tady něco nehraje, ne?
WotS4 se odehrává na velice skromné rozloze jednoho jediného města. V něm najdete asi osm lokací, ale se smeknutím imaginárního kónického klobouku musím uznat, že z malého jeviště dokázali autoři vydřít absolutní maximum. Všude okolo vře konflikt mezi třemi stranami - nacionalisty, cizinci a šógunátem. Vy se můžete (ale nemusíte) účastnit jednotlivých událostí, které ovlivňují dění dalšího dne, celé vyprávění se větví, aby nakonec bylo korunováno jedním z deseti možných konců.
V praxi se bohužel nejedná o úplně diametrálně odlišnou zápletku, spíše o několik souběžně se vinoucích linek, ke kterým můžete přistupovat z různých úhlů. Vypravěčská rozmanitost a možnosti jsou ale dost bohaté na to, aby se vám rozhodně chtělo to zkoušet znova a tentokrát třeba rozkmotřené frakce sjednotit. Nebo nechat Japonsko Japonskem a nakonec odjet do Evropy. Nebo svrhnout vládu. Nebo zabít ministra. Nebo jeho dcery. Nebo... Možnostmi v herním světě připomíná WotS4 nedávné Westerado.
zdroj: Archiv
I zde můžete zabít kohokoliv, tasit meč při téměř všech rozhovorech a chovat se, jak se vám zamane. Je ovšem pochopitelně třeba počítat s následky - pokud si zabijete kováře, meč už si prostě neopravíte. Hra se rovněž nikterak nerozpakuje zabíjet příběhové postavy, takže když se vám například nepovede ochránit velvyslankyni před nájezdem vrahů, nedočkáte se suchého "mission failed", pokračujete dál, ale je jasné, že happy endu už se s ní nedočkáte. Ale co, proběhnutí příběhu trvá okolo dvou a půl hodiny, takže se příště prostě budete snažit víc.
Ačkoliv si na začátku každé nové hry můžete změnit jméno i podobu hrdiny, dovednosti, výbava i peníze se samozřejmě přenáší, nemusíte se tak bát, že byste pokaždé dostali začátečníka. Hře se tak daří vzbudit dojem neustálého progresu, což je vzhledem k jejímu komornímu rozsahu téměř zázrak. Po každém konci podle úspěšnosti dostáváte i "samurajské body", kterými si pak můžete odemknout nové kosmetické doplňky, barvu vlasů, účesy, obličeje (jeden z nich, nemůžu si pomoct, snad tvůrci museli modelovat podle Okamury) a kdesi cosi, ale také vyšší obtížnosti hry, kde pak lze získat lepší loot a podobně. Pokud vás podobný koncept asijského křížence pánské verze Princess Makeru s Diablem oslovuje, bude pro vás opakované hraní WotS4 radostí.
Urahara no kata
První souboje ve hře působí, velice jemně řečeno, poněkud rozpačitě. Zmatené vrávorání jak když před hospodou nevíte, kterým směrem vlastně máte byt, nahodilé máchání meči, které finálně stejnak končí u zběsilého drcení jednoho útoku. Byla by ovšem ohromná chyba si myslet, že to je nedostatek hry. Ne, pořádně bojovat se musí váš samuraj nejdříve naučit, ale hlavně se to musíte naučit vy.
Jak neuvěřitelný záběr, rozsah a možnosti tvůrci zvládli napresovat do svého bojového systému, mi začalo docházet až někdy při druhém zdolávání hry, kdy mi z nepřítele vypadl jakýsi katalog. Po jeho sebrání se mi otevřel jiný bojový styl - postava držela katanu trochu jinak, seky i speciální útoky byly trochu jiné. Zajímavé, je tu víc šermířských stylů? Ano, je. Je jich tam, prosím pěkně, přes osmdesát(!).
Každý má vlastní útoky, vlastní přednosti i nedostatky. V rámci každého navíc můžete přehazovat ještě mezi několika postoji. Dojde na všechno, co jste kdy viděli v samurajských filmech - boj jednou rukou, jaidó, klasické kendó, nindža styl, meče v obou rukách a tak dále. Pokud je potřeba nepřítele jen zpacifikovat, ale nezabít, můžete také, po vzoru Himury Kenšina, ve kterémkoliv postoji otočit meč a mlátit nepřátele po řepách jeho tupou stranou. Přidejte asi deset bojových umění, které se taktéž lze naučit, dalších zhruba deset stylů práce s kopím, a začne vám docházet, jak monumentálně obrovský bojový systém téhle hry je.
Jakmile přijdete na to, jak na sebe útoky navazovat, jak se nenechat zasáhnout a jak správně svá seknutí časovat, mění se úvodní groteska ve smrtící balet. Nečekejte nicméně bezhlavou smršť úderů s okolním světem svištícím v rozmazané skvrně. Šerm je v WotS4 spíš pomalejší, rozvážnější, chtělo by se říci realističtější, byť se samozřejmě nevyhnul jisté romantické nadnesenosti a přehnané rozevlátosti. Pokud jste se ovšem obávali metání blesků z čepelí a explozivní sekance, můžete zůstat v klidu.
Tím ale zábava nekončí, protože si ve městě můžete otevřít vlastní dojo, do něj najímat poražené kriminálníky (zde právě přichází na řadu dobromyslné přesvědčování nenabroušenou stranou meče), brát si s sebou své žáky do boje, porážet vyzyvatele, ale hlavně vytvořit vlastní šermířskou školu a její styl si pak dál různě vylepšovat.
Pár drobných nedostatků by se nicméně našlo - hra si moc dobře nerozumí s terénními nerovnostmi a vůbec detekce kolizí je taková všelijaká, takže bojům v úzkých prostorách či okolo harampádí na zemi je ideální se vyhýbat. Bitkám by na jednu stranu neuškodilo trochu víc dynamiky, ale zase na stranu druhou mají se svou rozvážností specifické kouzlo. Občas dojde na okamžiky, kdy se trochu zblázní kamera, ale naštěstí se to neděje nijak přehnaně často.
Čas od času dokáže být poněkud otravné, jak dlouho duel trvá. Většina soubojů mezi skutečnými samuraji začínala a končila jedním sekem, což by hratelnosti příliš neprospělo, ale Way of the Samurai 4 občas předvádí opačný extrém, kdy tužšího protivníka musíte opižlávat jak pomatený dřevorubec několik minut. To zas ale na druhou stranu poskytuje motivaci k vylepšování meče, takže se zas o takovou hrůzu nejedná.
Kapku zvláštní je též fakt, že i když stojíte proti davu, bojujete s nepřáteli postupně - nikdo jiný se ani nepokusí zaútočit zezadu, všichni poslušně čekají, až na ně přijde řada jak v indickém filmu. Jistě, čestný duel jeden na jednoho, takový byl samurajský kód, jenže bych se dost divil, kdyby ho věrně dodržovali i banditi a vyvrhelové.
Pískoviště
WotS4 je na první pohled malá hra, která po bližším zkoumání odhalí sandbox napěchovaný obsahem. Rozsah, co se týče lokací, je minimální, ale i přesto se vám v průběhu dní v městečku naskytne 170 (!!) postranních úkolů a misí. Jsou sice většinou kratičké, ale nejedná se o práci nějakého náhodného generátoru, vždy mají nějakou pointu a někdy i víc způsobů řešení. Nejsou navíc nijak označeny, nikdo vás k nim nevede, takže se neztrácí radost z objevování nového.
Vždyť si zkuste jen tak nazdařbůh promluvit s nějakým kolemjdoucím. Možná utrousí něco o počasí, ale možná vám zadá úkol. Některé postranní mise jsou však tak dovedně schované a k jejich otevření budete muset splnit natolik specifické požadavky, že pokud si budete chtít vyzkoušet opravdu všechny, nejspíš se konzultaci s internetovými fóry nevyhnete.
Mečů je ve hře přes 100, některé je pekelně obtížné získat a všechny si můžete vylepšovat, takže sběratelé budou mít co dělat. Nechci znít jak manuál, ale přidejte ještě nějakých 250 doplňků k oblečení, bůhví kolik kimon, obleků, kalhot a víc jak 100 odemykatelných kosmetických položek a je jasné, že jednou hru dohrát sice trvá pár hodin, ale pokud vás koncept otevřeného samurajského sandboxu baví a chcete toho posbírat co nejvíc, není problém v něm strávit týdny.
Hra překvapí svými detaily. Například hned zpočátku nejspíš pohrdlivě odfrknete, když na vás britská princeznička spustí plynulou japonštinou. No jistě, každý přece umí japonsky, ne? Ale chyba lávky, později se dozvíte, že se slečna opravdu jazyk dřív učila, s ostatními cizinci se nedomluvíte. Tedy alespoň dokud neotevřete jazykovou školu. A pokud při útoku nacionalistů, kteří ve studiu angličtiny vidí čisté zlo, vaší neschopností zahyne lektor, už se s nimi nedomluvíte až do konce hry. WotS4 je zkrátka mnohem propracovanější a smysluplnější, než dává v úvodu znát.
Můžete se třeba najíst a odejít bez placení. Jen nečekejte, že vás v podniku ještě někdy obslouží. Můžete na ulici svádět ženy a pak za nimi vyrazit na zálety. To je mimochodem řešeno formou adolescentní minihry, kdy nejdřív stealthujete skrz dům, abyste nevzbudili ostatní, pak si svou milou odvedete do hodinového rjókanu, kde ji další minihrou svléknete (do spodního prádla, aby bylo jasno), a následuje zvuková kulisa "akce".
Správně, opět exemplář rafinovaného humoru na úrovni, kterému jsem se ovšem, poníženě přiznávám, smál, až jsem nemohl popadnout dech. A kdyby to někoho zajímalo, ano, v posteli můžete skončit i se všemi příběhovými postavami. Na druhou stranu je ale pravda, že na soukromí se dřív vážně moc nehrálo a podobné záletnictví opravdu bylo v Japonsku běžnou praxí, ačkoliv na něj bylo pohlíženo s daleko zasněnější romantikou, jak o tom ve svých zuihicu píše třeba už paní Šónagon.
Nepovedené ukijoe
WotS4 je port čtyři roky staré hry z PlayStation 3, a tak nemá cenu hrát frašku kjógen okolo horké kaše - vypadá strašně. Produkční hodnoty má asi jako besídka zvláštní školy, textury jsou rozplizlé, zvuky jak z hrnce a z dabingu se ježí vlasy v zátylku. I kdybychom vizuál hry srovnávali jen v rámci titulů na starou generaci konzolí, pořád by dopadl dost mizerně. Samozřejmostí je také nutnost hraní na gamepadu, ale to snad ani nemusím dodávat.
Po chvíli si na to člověk zvykne a přestane to vnímat, ale pokud jste navyklí na grafické orgie, nebo jste třeba zrovna dohráli třetího Zaklínače, připraví vám WotS4 v úvodu menší nepříjemný šok. O to větší ale pak musí být pochvala za obrovské kvantum obsahu, protože se tvůrci ve vířivkách plných Dom Pérignonu a svazků bankovek při vývoji evidentně nekoupali. I s minimem peněz ale dokázali vytvořit produkt, který, pokud se řadíte mezi jeho cílovou skupinu, dokáže poskytnout zábavu na opravdu dlouhou dobu, kdy budete stále objevovat nové věci, úkoly a vychytávky klidně ještě za pár dní strávených hraním.
Zopakuji to ještě jednou - Way of the Samurai 4 není hra pro každého. Pokud vás nějakým způsobem uráží či odpuzuje japonská herní tvorba nebo moderní dálněvýchodní stylizace, ani se nemusíte obtěžovat toto dílo zkoušet, byli byste zklamaní. Na druhou stranu, jestli vám možnost prožití týdne stokrát jinak v kůži samuraje přijde lákavá, baví vás odemykat tuny obsahu a zlepšovat si postavu na vlastním písečku, nevadí vám, že je hra typicky japonsky divná či to naopak máte dokonce rádi, lepší volba v podstatě neexistuje. Minimálně ne na PC. Pokud jste ještě navíc kvůli tomu ochotni hře odpustit i amatérské dialogy a nepříliš poutavou kostru příběhu, klidně si přičtěte ke známce extra bodík.
