Trine 2: Goblin Menace - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Trine 2: Goblin Menace - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

5. 10. 2012 20:00 | Recenze | autor: Jan Smejkal |

Amadeus má problém. Skřeti mu v pytli od brambor unesli ženu, držkatou semetriku, k níž ale stejně chová lásku. Nezbývá mu tedy, než se pro ni vydat a vysvobodit ji ze spárů chlípného zelenáče a předvést mu trik se špičatým kloboukem.

A anžto jsou naši tři veleslavní hrdinové stále propojeni kouzlem artefaktu zvaného Trine, vyráží do světa celá kumpanie. Ono je to mírně komplikovanější, ale těžiště dění jsme lízli celkem přesně. Uklidním vás. Dopadne to dobře. Dopadla ale dobře i samotná hra? No jasně že jo!

Je příjemně překvapivé, že Goblin Menace rezignuje na stupňování náročnosti a je hned od začátku těžké a zákeřné. Postupně a velmi účinně však dávkuje nové nápady, kterých není málo. V šesti nemalých levelech se tak přes standardní fantaskně-(pří)městskou zástavbu v obležení a poušť s chrámem slunce dostaneme až do dechberoucích útrob pouštního červa nebo dokonce až do překrásné nebeské říše, kde všechno létá buďto samo, nebo s pomocí vehiklů, dalo by se říci, gnomského vzezření.

Nejde však jen o nápaditou vizualizaci, která je opět jedinečná, ale i o nové designové nápady. Voda už konečně z roztodivných zdrojů jen nepadá, ale i všelijak tryská, stříká, vyvěrá a provádí podobné kejkle. Červí útroby jsou nepevné, extrémně pružné a postrádají podklad, na kterém by se Zoya mohla zhoupnout.

V pouštním chrámu si hrajete s usměrňováním koncentrovaných paprsků slunečního svitu. A Nebeská říše je v neustálém vzájemném pohybu a prodchnutá novým prvkem - elektřinou. Neradno vstupovati do rybníčku, který s železnou pravidelností zasahuje elektrický výboj. Ještěže jsou Amadeem kouzlené předměty vodivé.

I když to kvalitu základní hry nijak nesnižovalo, ohromně potěší, že v kontrastu k ní tu tvůrci střídají nápady s mnohem vyšší frekvencí a odpadá nebezpečí tematického stereotypu (z herně mechanického hlediska). Přeci jen popáté v řadě procházet variaci na tentýž puzzle, to by bylo občas únavné.

Svá camea si tu odehrají proudy vzduchu a ohně, valící se sněhové koule, stoupající bubliny i firebally flusající kvítka. S novými prvky je však také nakládáno opatrně a všechno tak působí neustále čerstvě. Zde se vám nové i staré designové nápady jednoduše neobnosí.

Přibyla pěkná řádka kouzel, z nichž některé hru posouvají už trochu směrem k sandboxu, kde je vždy prostor pro líné řešení problému. Třeba ultimátní koule, v jejímž nitru je beztížný stav. Zatímco v základní hře to uměli tvůrci občas dost překombinovat a bylo nutné najít jediné správné řešení, zde je prostor pro fantazii větší. Větší svoboda v návrhu řešení však nijak nesnižuje náročnost jeho samotného provedení.

Umřete hodněkrát. Stále však platí, že těm nejtěžším hádankám čelíte při hledání poschovávaných truhel s artworky a básničkami, a při sbírání zkušenostních flaštiček a levitujících orbů. Projít hru samu však také není žádná selanka. Máme tu problémy logické, problémy spojené s načasováním akcí i problémy řešitelné vysokou precizností pohybu a provedení akcí. Prostě Trine v té nejlepší formě.

Souboje jsou stále příjemně tuhé v porovnání s prvním Trine, ne-li mírně tužší. I v nich došlo na nové nápady. Je libo skřetího kanonýra vrhajícího na vás projektily, které za chvíli vybuchnou, nebo šamana obklopeného smrtícími chapadly jakéhosi velmi temného magického původu? Máte je mít.

zdroj: Archiv

Stejně tak ale opět máte mít bossáky. Ty menší, ty bych snesl a někteří jsou i zajímaví (zdravím poušť), ale nikdy nepochopím, proč někdo navrhnul místního finálního bosse. Asi už se o mě rozkřiklo, že koncept bossů obecně nemá dvakrát v lásce (zdravím óbrmutanta z Rage, draka z Trine 2 i, nostalgici prominou, Franka Horrigana). A tenhle mi tedy k srdci nepřiroste nikdy.

Sice potěší, že nejde o pakárnickou pižlárnu přerostlého healthbaru, nýbrž o trochu taktiky kombinované s cvičením v dlouhodobém bezchybném ukočírování systému ovládání, jenže... Souboj je jednoduše nudně dlouhý, boss je v druhé fázi otravně těžký a vše korunuje fakt, že není jasné, jaký způsob kontaktu s bossem vás zabije, a který ne, a že je výsledek některých vašich akcí nepochopitelně nejistý. Osm totožně otravných dlouhých pokusů? Dost možná. Kdyby za tím vším nečekal jen závěr pohádkového příběhu, možná bych se s ním fackoval i s nějakou chutí.

Trine 2 je v zásadě 2D plošinovka v 3D prostředí. Tvůrci v Goblin Menace více než kdy dříve narušují hrací rovinu vstupy a záběry mimo ní. Někde tak činí geniálně (pohled na čilé dění pod hradbami obléhaného města, nálety draků na vaše geroje), zatímco jinde je to mírně rozpačité viz vstupování potvor do hrací roviny z "negativního prostoru", použiju-li hantýrku pro popis 3D obrazu, to vše za okázalého sledování kamery.

Kamerové veletoče mají semtam na svědomí lehkou dezorientaci a ten zcizovací efekt, kdy kamera sleduje potvoru, jak nakračuje "do hrací roviny" prostě není úplně košer. Kdyby tvůrci všude zůstali u starého přístupu, kdy se tak dělo bez sledování kamerou nebo se kamerou sledovaly jen akce v herní rovině, působil by výsledek mnohem přirozeněji. Na mnoha místech se tak děje a vážně to vypadá mnohem lépe.

Velmi rozpačitě však na mě působily nově dělané příběhové animace v enginu hry, kdy je kamera nějak volně usazená v prostoru světa a detailně sleduje povídající si postavy. Trine je mj. silná právě tím, jak špičkově technologicky působí. Modely a textury prostředí a postav však nejsou dostatečně detailní na to, aby si je kamera prohlížela takhle zblízka a i animace (zejména obličeje) nejsou technologicky na takové úrovni, aby nepůsobily plastově.

Samozřejmě mě štve hlavně to, že takováto pitomost, která jistě stála nemalé množství práce, nedělá hru nijak lepší. Celé mi to připomíná rozhazovačnost rostoucích herních studií. Pštrosa, video, pí**viny, zatímco hra samotná se téměř nerozvíjí.

Trochu se těch kluků z FrozenByte do budoucna bojím. Dokud ale přicházejí s tolika čerstvými herními nápady jako v Goblin Menace, nemá cenu vzlykat. Jde o nádherné rozšíření stojící za každý eurocentík v plné ceně. 6 hodin kvalitní zábavy v nádherném prostředí za těch pár šušňů? Pche! A nezapomeňte na velmi zábavnou kooperaci. Já si jí ještě určitě dám.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Výtečný datadisk hodný skvělé základní hry. Nečekaně velká kupa správně dávkovaných nových nápadů se snoubí s částečně křečovitou snahou o zavedení nových narativních postupů, ale i se zbytečnou tvrdohlavou snahou držet koncept bossů. Herní náplň sama (mimo to bossákování) je však autorským blahem.

Nejnovější články