Tomb Raider - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Tomb Raider - recenze

5. 3. 2013 20:00 | Recenze | autor: Martin Bach |

„Aaaa, zase jsem mrtvá!!!” Až smích manželky z vedlejšího pokoje mě vytrhl z hraní a vrátil zpátky do sladké reality. Sladké proto, že oproti tomu, co zažívá v Tomb Raiderovi Lara Croft, je realita, i se řvoucím dítětem, patlajícím ovocnou přesnídávku po Xboxu, procházkou růžovým sadem. Že je nový Tomb Raider skutečným restartem celé slavné archeologické série naznačuje nejen Lařin věk a absence podtitulu v názvu hry, ale především způsob, jakým designéři z Crystal Dynamics s populární herní ikonou zacházejí.

Ve srovnání se sebevědomou drsňačkou, která má na svém panství k dispozici služebnictvo a technologické vychytávky, připomíná Lara Croft na svém prvním dobrodružství vyděšený uzlíček nervů, který může každou chvíli propuknout v pláč. Není se co divit – hned během prvních několika desítek minut po ztroskotání lodi Endurance na tajemném ostrově schytá hlavní hrdinka tolik ran, že se člověk skoro až diví, že se jí chce pokračovat dál.

Spíše než mladého Indiana Jonese, kterým se série Tomb Raider vždy inspirovala, připomíná znovuzrození Lary Croft spíše poslední tři filmy s Jamesem Bondem. Lara se díky rychlému sledu událostí točících se kolem kultu pološílených trosečníků a záhady ostrova, ze kterého se nedostanete živí, mění doslova před očima a ke konci hry už v jejím chování najdete náznaky té hrdinky, která okouzlila herní svět už v roce 1996.

Zatímco ale tehdy se stal Tomb Raider zakladatelem žánru 3rd person akčních adventur, o sedmnáct let později už jen naskakuje do rozjetého vlaku moderních akčních dobrodružství jako Uncharted nebo Assassin's Creed. Crystal Dynamics se ale v nových mezích žánru pohybují s až neuvěřitelnou jistotou a naservírovali nám hru, která si dynamikou a velkolepostí se současnou konkurencí nezadá, a v mnoha směrech ji i převyšuje.

Jsem tak smutná...

V souvislosti s výše řečeným si ale nový Tomb Raider s sebou nese i negativa, která nelze opominout, přestože mnohé z nich platí v obecné rovině i pro celý žánr a najdeme je i u konkurence. Hra se snaží pracovat s emocemi hlavní hrdinky a s její postupnou proměnou v nelítostnou bestii, která se svým nepřátelům mstí za všechna příkoří, kterých se dopustili na ní i na jejích přátelích.

Bohužel, Tomb Raider působí v tomto ohledu až trochu naivně a velmi zjednodušeně. Lara je jediná postava ve hře, jejíž chování splňuje alespoň nějaká základní pravidla logiky, a je v podstatě celkem uvěřitelné. O ostatních postavách se dozvíme jen nezbytné minimum, chovají se ploše, předvídatelně a jejich osudy vás v podstatě nemusejí moc zajímat.

V praxi to vypadá tak, že krátce poté, co Lara zažije nějaký negativní emotivní šok, například zabije prvního člověka, pokračuje v cestě a další lidi už střílí bez slitování a jakýchkoliv zábran. Chápu samozřejmě, že vývojáři nemohli nechat hlavní hrdinku plakat nad každým zabitým nepřítelem, ale podobné chování opravdu bije do očí a je škoda, že autoři více nenutí hráče například do stealthových řešení některých misí, už jen z důvodu zachování Lařiny pozitivní karmy. Stealth je sice na mnoha místech možný a občas i dost výhodný, jenže nábojů do zbraní se všude válí doslova kopy a přestřelky jsou navíc dost zábavné a uspokojující, takže motivace ke stealth přístupu není velká.

Jsem tak naštvaná...

Dalším problémem opatrného postupu ve stínech je fakt, že umělá inteligence nepřátel v těchto pasážích nejočividněji odhaluje své nedostatky. To, že proženete šíp okem jednoho ze dvou nebo tří fanatiků kultu a zbylí kamarádi se na vše jen nezúčastněně koukají, je prostě neodpustitelné a stává se to poměrně často. Vždy v podstatě stačí jen počkat, až nepřátelé dokončí rozhovor, který mezi sebou vedou v okamžiku, kdy se k nim připlížíte, a pak jen potichu odstřelovat jednoho po druhém.

Trochu paradoxní je, že ve chvílích otevřených přestřelek, kterých je v Tomb Raider požehnaně, se už nepřátelé chovají poměrně uvěřitelně - přebíhají mezi kryty, snaží se vás přinutit k pohybu výbušnými lahvemi a dostat se vám nepozorovaně do zad. I díky nim je akce zábavná, rychlá a zpravidla dost přehledná, což určitě nelze považovat v tomto žánru za samozřejmost.

...

Trochu horší je to se souboji nablízko, se kterými jakoby autoři skoro nepočítali a od celkového zmatení a desorientace si často pomáhají berličkou v podobě quick-time eventů. Vskutku jich není málo, ale vzhledem k tomu, že i na prostřední obtížnosti v nich mačkáte pořád pouze jedno tlačítko, nebudou vás frustrovat a i hráči, kteří tento styl hraní nenávidí, je zvládnou rychle překonat a věnovat se zábavnějším činnostem.

Uznalý potlesk si autoři zasluhují i za výběr zbraní, které dali Laře do rukou0. Pozitivní je už jen to, že jsou v podstatě pouze čtyři - luk, pistole, brokovnice a automatická puška. Bohatě to ale stačí a Tomb Raider dává většině ostatních akčních her skvělou lekci z produktivity. V každém okamžiku víte přesně, jaká zbraň se pro danou situaci a na jakého nepřítele hodí a v průběhu hry se naučíte využívat jejich přednosti k naprosté dokonalosti.

Svou roli v tom hraje i umně rozprostřené dávkování nejrůznějších vylepšení a nových způsobů využití. Zatímco na začátku je luk spíše nouzovkou a zbraní určenou pro stealth, na konci hry jej můžete využívat k odstraňování překážek, přesouvání mezi lokacemi nebo ke střílení zápalných šípů.

Jsem tak odpočinutá...

Ostatní zbraně tak široké možnosti využití nenabízejí, ale i je můžete postupně vylepšovat o alternativní módy střelby, kapacitu zásobníků a podobné, víceméně standardní, věci. Některé upgrady vybavení získá Lara „zdarma” v průběhu hry od svých přátel a dostane se díky nim na místa, kam do té doby neměla přístup.

Většinu vybavení ale vylepšuje ve svých odpočinkových kempech u ohniště. Ve chvíli, kdy zasedne k ohni, může vylepšit nejen zbraně, ale v závislosti na nasbíraných zkušenostech se naučit i některé nové schopnosti. Tomb Raider ale samozřejmě není RPG a až na výjimky jsou nově naučené kousky spíše kosmetické a hra by se celkem bez problémů obešla i bez nich.

Možná právě tady tkví hlavní problém celého Tomb Raidera. Autoři jakoby se v průběhu vývoje zalekli radikálních změn v hratelnosti, které původně vymysleli a celou řadu nápadů nechávají jakoby viset ve vzduchu. Přestože je hráč může využívat, žádný herní prvek jej k tomu nevede a nemotivuje. Platí to zejména o tolik propagovaném souboji Lary s přírodou o přežití.

V řadě propagačních videí působil Tomb Raider skoro jako odlehčená varianta hraní na Robinsona, skutečnost je ale této představě dalece vzdálená. Lovení divoké zvěře je pouze prostředkem ke sbírání zkušenostních bodů, nečekejte tedy, že by Lara musela lovit kvůli hladu neb nasycení spřátelených trosečníků. Po prvním „odzkoušení” lovu v rámci tutoriálu už nemusíte zabít jediné zvíře a přesto se vám bez většího snažení povede vylepšit naprostou většinu Lařiných schopností.

Jsem tak vážná...

V čem Tomb Raider naopak exceluje, je jeho klasická hratelnost a herní design. Řeč už byla o povedených přestřelkách, ve hře ale nechybí ani nádherné scenérie ostrova, skvělá starověká architektura a industriální oblasti, které na ostrově zbyly po druhé světové válce. Design úrovní je výborně vymyšlený a během pohybu v jednotlivých částech ostrova se neztratíte.

Každý prvek zde má své místo, přestože je architektura občas funkčně poněkud nelogická. Po celém ostrově se můžete pohybovat takřka libovolně (lze využít i rychlého cestování mezi kempy) a vracet se tak do již prozkoumaných částí kvůli hledání hromady bonusových předmětů, ať už jde o artefakty nebo o deníky, které dokreslují minulost i současnost ostrova.

Speciální „enviromentální” puzzly, které byly vždy jakousi obchodní značkou Tomb Raider série sice ustoupily trochu do pozadí, ale to neznamená, že je zde nenajdete vůbec. Jen jsou většinou schovány v bonusových kobkách, které objevujete mimo hlavní příběh a k jejich hledání se lze vrátit i po dokončení hry. Pravda, jejich vyřešení je zpravidla mnohem jednodušší, než tomu bylo ve starších dílech, ale s ústupky směrem k hernímu mainstreamu se asi budeme muset smířit.

I přes určitou naivitu příběhu a postav se Tomb Raider bere velice vážně a občas sklouzává až do hororových vod. Zde to sice autoři trochu přehnali s množstvím koster a mrtvol, které se válí/visí pomalu na každém rohu, ale jinak je atmosféra opravdu napnutá a dokáže vtáhnout do děje. Škoda jen, že v rozhovorech nebo při Lařině samomluvě neobjevíte během hraní jediný náznak humoru nebo alespoň sarkasmu. Trocha odlehčení by hře určitě neuškodila a pomohla by i samotné Laře k určitému zlidštění a uvěřitelnosti.

...

Jsem tak rozpolcená...

Technické zpracování Tomb Raidera vás asi ničím nepřekvapí. Určitě jsme tu měli už o něco hezčí hry, hlavně co se týče detailů prostředí. Na druhou stranu, zpracování postav ve hře patří k vysokému nadprůměru. Hudba je spíše nenápadná, v akčních pasážích krapet vyleze do popředí, aby ale opět stejně rychle ustoupila. Zkrátka a dobře, soundtrack z Tomb Raider se žádnou klasikou určitě nestane. A co tu máme dál? Samozřejmě multiplayer... Tedy, cože???

Ano, ke hře je po vzoru moderních marketingových trendů přimontován i multiplayer, ve kterém se můžete s ostatními hráči prohánět po vymezených mapách v rámci prostředí ostrova a donekonečna pilovat své umění ve čtyřech multiplayerových módech. Přestože hráčů bylo v průběhu tohoto víkendu online jen pomálu (hra oficiálně vychází až nyní, ale některé obchody ji nabízely už dříve), povedlo se mi vyzkoušet všechny čtyři módy a odehrát v nich přesně tolik, abych zjistil, že vůbec není o co stát.

Design levelů je veskrze průměrný a na hře je zkrátka vidět, že nebyla pro multiplayer primárně navržena. Prvky, které v singleplayeru stačí (poloautomatické krytí, omezený arzenál) představují ve hře více hráčů záminku k nudě, a té nezabrání ani hromada nejrůznějších statistik a sbírání XP, za které získáváte nové postavy (včetně samotné Lary), vylepšení zbraní a podobně.

Samotné herní módy jsou víceméně napodobeninami multiplayerových variant z jiných her a rozhodně nepřinášejí jakýkoliv pádný argument pro to, aby se hra pro více hráčů v podání Tomb Raidera stala populární kratochvílí na dobu delší než pár týdnů po vydání.

Jsem tak dobrá...

I přes všechnu kritiku, kterou jsem na Tomb Raider v předchozích odstavcích nakydal, si stojím za tím, že jde o velmi podařenou odpočinkovou hru, která vám nabídne jeden příjemně strávený víkend ve společnosti sličné začínající archeoložky. Tomb Raider dohrajete, v závislosti na vašich sklonech k objevování a sbírání bonusů, za nějakých 11-15 hodin čistého času, což sice může vypadat ve srovnání se staršími díly (osobně v tomhle směru proklínám hlavně trojku) jako směšně málo, ale vzhledem k intenzitě akce a dynamice příběhu jde o slušné skóre. Ze hry zmizel prostor pro jakoukoliv nudu, a to aniž by vás zahltila přemírou výbuchů a nesmyslných „wow scén”. Pokud se bude Tomb Raider ubírat nadále podobným stylem, nebudeme se zlobit.

Verdikt:

Povedený návrat nejpopulárnější herní hrdinky. Tomb Raider je příjemná, odpočinková záležitost, která vás nebude nudit. Zároveň ale nejde o hru, na kterou byste si za pár měsíců vzpomněli jako na něco výjimečného.

Nejnovější články