Druhým častým problémem epizodických her je skutečnost, že hráči si po čase předchozí události zase tak dobře nepamatují a v navazujícím dobrodružství se mohou cítit trochu ztraceně. Druhé a třetí epizodě adventury The Raven: Legacy of Master Thief se naštěstí všechny výše zmíněné problémy vyhnuly obloukem.
Jakmile se pustíte do hraní obou navazujících epizod, nehledě na to, jakou jste mezi jednotlivými díly měli prodlevu, budete se cítit, jako byste se vrátili ke skvělé knížce, která na vás pro nedostatek času čekala rozečtená vedle postele. Události v The Raven plynou dál svým vlastním tempem, jako by mezi nimi žádná prodleva nebyla, což znamená, že scénárista odvedl dobrou práci a dokázal si s epizodickým formátem skvěle poradit. Už to je důvod k malé oslavě.
Zloděj stále uniká
První epizoda The Raven (viz recenze) končila napadením švýcarského konstábla Zellnera, samozvaného postaršího vyšetřovatele, který je mimochodem i hlavní hrdinou hry. Právě tato skutečnost vnese do případu The Raven spoustu dalších nejasností. Navíc přesně ve chvíli, kdy už si hráč myslí, že legendárnímu zloději cenných artefaktů konečně přišel na stopu. Jako kdyby mu tím autoři vzkázali: „Ne, ne vážený, ještě chvíli se budeš muset snažit.“
Samotné vyšetřování případu The Raven, tak jak ho známe z konce epizody první, plyne další přibližně polovinu druhé epizody, která nese podtitul Ancentry of Lies. Poté se dějová linie opakuje s tím rozdílem, že dostanete možnost zahrát si i za další aktéry hry v čele se samotným Havranem. Uvidíte díky tomu události z druhé strany. Styl vyprávění, který autoři zvolili, se ke hře náramně hodí. Zápletka není přímočará a nacházejí se v ní dlouhé pasáže, které jsou pro pochopení příběhového finále důležité. Při pohledu z jedné strany barikády by vám leccos zůstalo skryté.
Být tam tak o pět minut dřív
Neotřelým způsobem vyprávění se tvůrci hry vyhnuli nutnosti vysvětlovat chybějící střípky skládačky prostřednictvím sáhodlouhých rozhovorů. Hráče, zvyklého na svižnější tempo hry, by mohly nudit. Navíc pohled na události z obou stran podtrhuje to, v čem je The Raven tak zatraceně dobrá - ve filmovém podání celého příběhu.
Druhá a třetí epizoda pokračují v trendu nastaveném v první části a jsou tedy poměrně jednoduché. Je to ale vyváženo smyslem pro detail a scénáristickou obratností. Postavy jsou nádherně vykreslené a dokonce i vedlejší aktéři se vám zaryjí pod kůži tak, jak to v jiných hrách nedokáží ani hlavní hrdinové. Jedna scéna střídá plynule a logicky druhou podobně jako ve filmu, a od první poloviny celé série se ta druhá liší pouze tím, že v ní nastane spousta okamžiků, kdy do sebe jednotlivé střípky příběhu zapadají.
V praxi to vypadá tak, že scénu s konstáblem Zellnerem si zažijete znovu v kůži jiné postavy, nebo se v roli někoho jiného zúčastníte dané scény o pár sekund dříve či později. Na místech, kde se kříží kroky jednotlivých postav, vám často padne brada a řeknete si: „Byl jsem tak blízko, a přesto jsem nic nevěděl.“
Taneční kreace podle mistra zloděje
Za strhující vyprávění příběhu si autoři zaslouží pochvalu. Mé nadšení hrou by mohlo být o poznání větší, kdyby se ve hře nenacházelo několik nepříjemných bugů. Mluvím teď například o situaci, kdy se mi postava zasekla v podpalubí lodi a hru jsem musela spustit od posledního auto save, což znamenalo opakování celé jedné části hry. Takové okamžiky si hráči (bohužel!) pamatují stejně dobře, jako skvělý příběh.
Grafické ztvárnění hry vám dech nesebere, ale má svůj styl. Hudební doprovod naopak vyniká, aniž by se vám při hraní vnucoval - do hry perfektně zapadá a s grácií podkresluje veškeré dění ve hře.
The Raven: Legacy of a Master Thief je trošku jiná adventura. Pokud od ní očekáváte zapeklité logické zádrhely, budete zklamání. Jestliže ji však budete hrát kvůli samotnému příběhu, budete nadšení. Od prvního do posledního okamžiku nesleví z nasazeného tempa a na těch pár dějových zvratů, které pro vás má přichystané, budete vzpomínat ještě hodně dlouho.
